Místostarosta Komínek k hradeckým aktualitám.

01.02.2023

Rozhledna i úzkokolejka turistickému ruchu jednoznačně prospívají a Jindřichův Hradec turisty...

[přečtěte si celý článek]


Zámek vstává z popela!

01.02.2023

Zámek v Nové Včelnici, který je dominantou města, desítky let pustnul a centrum Včelnice rozhodně...

[přečtěte si celý článek]


Jakub Smolík exkluzivně pro Žurnál.

01.02.2023

„Ve své štěstí musíte věřit,“ říká Jakub Smolík (63). „Když budete pochybovat o tom, že se vám něco...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Herečka Jana Paulová speciálně pro Žurnál.

Publikováno: 01.01.2023

„Nelituju ničeho, co jsem v životě udělala,“ konstatuje Jana Paulová. „Život každého z nás je o rozhodnutích. Některá jsou lepší, jiná horší, ale právě ta horší člověka posilují.“ Nestárnoucí umělkyně, známá jak z divadla, tak z filmů a televizních seriálů, zavítala letos v listopadu i do Jindřichova Hradce a z jeviště divadelního sálu Kulturního domu Střelnice pobavila publikum svým výkonem, který byl opět naprosto skvělý.

V Jindřichově Hradci jsme vás minulý měsíc mohli vidět v komedii Lady Oscar, kterou i

režírujete. Téma hry je známé i z filmů s Louisem de Funesem, později se Sylvesterem

Stallonem. Jak se ženská verze povedla?

J. Paulová: To by měli posoudit především diváci. Z toho, že se během celého představení

smějí, nicméně usuzuji, že se nám tento kus vydařil. Dokládá to i fakt, že potlesk na konci

bývá velmi dlouhý. S ženským prvkem dostala tato hra úplně nový náboj.

Vaši rodiče byli herci a operetní zpěváci a vy sama jste svého času působila v Hudebním divadle Karlín. Nemáte dojem, že operetu vytlačil muzikál?

J. Paulová: Ten dojem mám. A myslím, že je to škoda. Pravdou je, že opereta je náročný žánr, vyžadující všestranně zdatné lidi, kteří umí zpívat klasicky, umí se hýbat a umí hrát divadlo. V muzikálu je potřeba ovládat jinou techniku zpívání, muzikál je zkrátka záležitost popovější. Ti, co zpívají klasicky, teď dělají operu a ti, kdo zpívají popově, jsou v muzikálech. Řekla bych, že pro operetu, která je někde mezi, zde nyní nejsou lidi. Opereta je pro tuto chvíli bohužel pryč. Mrzí mě to, na operetě v karlínském divadle jsem vyrostla.

Rodiče divadelní prostředí znali a herce ze svých dětí mít nechtěli. Proč?

J. Paulová: Protože věděli, jak moc je ta profese náročná a oproti tomu i nejistá. Uplatnit se není snadné. Není to tak, jak to zvenčí může vypadat. Ne každý, kdo herectví vystuduje, se jím následně uživí. Kromě talentu to chce i notnou dávku štěstí.

Vy jste si ale svou prosadila a zjevně jste dobře udělala. Uznali to posléze i rodiče?

J. Paulová: Víte, že ani nevím? Tatínek se mého profesionálního hraní nedožil a maminka se k mé práci nikdy moc nevyjadřovala. Byla to doba, kdy se potomci příliš nechválili.

Své volby jste nikdy nelitovala?

J. Paulová: Určitě ne. Nelituju ničeho, co jsem v životě udělala. Život každého z nás je o rozhodnutích. A některá jsou lepší, jiná horší. Ale právě ta horší člověka posilují, takže proč jich litovat, že?

Byla jste i členkou ansámblu Josefa Dvořáka. Tahle spolupráce byla vaše šťastná volba nebo náhodné štěstí?

J. Paulová: Byla to opravdu náhoda a opravdu velice šťastná. Zpočátku jsem sice měla jisté pochybnosti, neboť jsem vystudovala trochu jiný herecký směr, ale tyto mé pochybnosti vzaly velmi rychle za své. V partě Pepy Dvořáka jsem hrála bezmála deset let a moc ráda na tu dobu vzpomínám. Odehráli jsme stovky představení, několikrát jsme objeli celou republiku a bavili jak publikum, tak sebe. Navíc jsem se od Pepy strašně moc naučila. Vždycky to byl velký profesionál. Jsou věci, které člověku žádná škola dát nemůže.

Kromě hraní i zpíváte. Můžete tuto oblast vaší činnosti přiblížit?

J. Paulová: Vystupovala jsem s vlastním pořadem A proč ne a vydala i stejnojmenné album, ale to už je dávno. Jednalo se o jazzové či jazz-rockové koncerty s báječnými muzikanty a bylo to úžasné. V tomto projektu jsem poté chvíli pokračovala se smyčcovým kvartetem, ale pak jsem se k dočasně opuštěnému herectví zase vrátila.

S muzikou jste začala už v pubertě, v bigbítové kapele…

J. Paulová: (smích) No, jo. To nám bylo asi tak čtrnáct. Říkali jsme si The Stars, hráli jsme nějaký strašný bigboš a děsně nás to bavilo.

Váš manžel Milan Svoboda je úspěšný jazzman. Chodíte na jeho koncerty?

J. Paulová: Když to jen trochu jde, tak moc ráda. Muziku mého manžela miluju. Jsem jeho velká fanynka.

V Jindřichově Hradci nedávno hostoval i skvělý jazzový trumpetista Laco Déczi. Mezi skladbami prozradil mimo jiného i to, že jeho manželka už prý jeho kuchyňské troubení s kolegy z kapely nemůže poslouchat a od jejich zkoušek prchá. Jak to máte doma vy?

J. Paulová: Úplně v pohodě. Manžel hrává na piano ve svém studiu a nikoho tedy neruší. A já ho poslouchám ráda. A další věc… Klavír do naší kuchyně opravdu přestěhovat nelze.

S manželem jste spolu přes čtyřicet let. Zaregistrovala jste, že dvě naše senátorky teď přišly s návrhem, aby věrná manželství byla oficiálně oceňována?

J. Paulová: Cože? Tak tohle mi uniklo. To jako že bychom s Milanem mohli dostat nějakou medaili, nebo jak? (smích) O žádnou medaili jsem nikdy nestála a veřejné ocenění věrnosti si fakt nedokážu představit. Kdo by o nominování manželských párů rozhodoval? Senátoři by se měli zabývat věcmi, které jsou výrazně důležitější.

Nemůžu nezmínit sérii Kameňák. Pranýřovanou i milovanou. Je pravda, že jste zhlédla jen první film?

J. Paulová: Ano, je to pravda. Na filmy, ve kterých hraju, tedy na sebe, se všeobecně nerada dívám. Leda až tak po dvaceti, třiceti letech. Čas od času jsem sama překvapena zjištěním, v čem všem jsem v minulosti hrála.

Připomínáte mi Jiřího Menzela, který mi kdysi řekl, že nikdy neviděl horor Upír z Feratu, ve kterém měl hlavní roli. Jak to, že nemáte potřebu vidět své hotové dílo?

J. Paulová: Výsledný film už nemohu změnit. A když film nevidím, netrápím se tím, že něco mělo být jinak. Herec je jen součástí celého procesu. Proto mám ráda divadlo, kde mohu při dalším představení chyby opravit.

Hrajete i v televizních seriálech. Váš zatím poslední seriálový počin je Pálava. Jak se vám na Pálavě líbilo a pracovalo? Parta byla dobrá?

J. Paulová: Skvělá! Poprvé jsem se tam pracovně sešla s Bolkem Polívkou, a už to stálo za to. Je to úžasný herec a neskutečně vtipný člověk. V tom seriálu se sešla řada mých kamarádů a natáčení bylo i proto pohodové. Nemluvě o nádherném prostředí. Pálava. Co dodat?

No právě, Pálava, vinařský kraj. Co vy a víno?

J. Paulová: Víno mám ráda. Ráda si je dám k jídlu, ráda si naliju sklenku jen tak. V přiměřené míře je prý i zdravé. Mezi vinaři mám přátele, s nimiž se ráda setkávám a pořád se od nich učím. Bohužel jsem ale neustále za volantem, takže můj čas pro konzumaci vína je velmi limitován.

Zcestovala jste kus světa. Himaláje, Indie, Mexiko, Amazonie… Exotických destinací se tedy nebojíte?

J. Paulová: Primárně exotických ne. Obávám se spíš destinací, kde vládne totalitní režim nebo kde probíhají válečné konflikty či různé nepokoje. Všechno ostatní beru jako přírodu, k níž je třeba přistupovat s pokorou a s respektem. Pravda je, že jsem byla dvakrát v Africe a rozhodla jsem se, že už mi to stačí. Afrika je sice krásná, ale pro mě je lehce za hranou. Třeba Asie, to je něco docela jiného. Asii miluju a mohla bych se tam vracet pořád.

S kým zpravidla cestujete?

J. Paulová: Velice často cestuji sama, ale vyrážím i s manželem a mladší dcera je taky skvělá parťačka.

Nikdy jste se ve světě nedostala do situace, kterou by šlo nazvat životu nebezpečnou?

J. Paulová: Několikrát ano, ale většinou mi to v plné míře došlo, až když už jsem byla doma. Jakmile k takové situaci dojde, na strach není čas, člověk si ho nemůže dovolit. Strach bere sílu a omezuje rozhodovací schopnosti.

Vaší oblíbenou destinací je Indie. Dokonce jste tam založila školu pro sirotky.

J. Paulová: To by vydalo na samostatný rozhovor. Potkala jsem se s duchovním mistrem, který tam už podobné aktivity vyvíjel, a když se pak postupně připojili další lidé z celého světa, dílo se nakonec podařilo. Tito lidé, včetně mě, tuto školu řadu let sponzorují a mohu konstatovat, že už ji absolvovalo několik stovek dětí, z nichž některé pokračují studiem na univerzitách. Je to opravdu velká radost.

Vaše starší dcera s rodinou v Indii žije, je to tak?

J. Paulová: Ano, ale dcery nejsou rády, když o nich do médií mluvím a já to ráda respektuji.

Chápu. Jen se ještě zeptám… Vaše druhá dcera žije na Normanských ostrovech a vloni vám dala vnučku Allegru. Jste babičkou poprvé?

J. Paulová: Ano a je to nádhera. Do vnučky jsem se okamžitě zamilovala. Osobní kontakt je kvůli vzdálenosti složitější, ale my jej přesto neustále udržujeme. Indie je ještě dál. (smích)

Za dveřmi jsou Vánoce. Kde je plánujete strávit?

J. Paulová: Letošní Vánoce strávíme v horách v britském Walesu, s rodinou našeho zetě. Vloni byli oni u nás, letos jim to oplatíme. Nepochybuji o tom, že to bude zase krásné, a moc se na to těším. Asi budeme muset oželet kapra, ale bramborový salát přivezu.

- Sváťa Doseděl -