Desítky cedulí zavání nelegální reklamou!

01.06.2022

Tak se nám v regionu rozmohl takový nešvar. Ve městech, obcích, vískách i u veřejných komunikací...

[přečtěte si celý článek]


Zuzana Kajnarová exkluzivně pro Žurnál

01.06.2022

„Mám snahu dělat věci, co mě baví, dávají smysl a uživí mě,“ konstatuje Zuzana Kajnarová (39) s...

[přečtěte si celý článek]


Agresor dostal ženu do nemocnice

10.05.2022

Dačicko – Jindřichohradečtí kriminalisté ve spolupráci s dačickými policisty prošetřovali případ...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Kristýna Frejová exkluzivně pro Žurnál

Publikováno: 01.01.2022

„Jestli ve mně něco vyvolává zoufalství a beznaděj, pak je to absolutní bezmoc před nespravedlností,“ říká Kristýna Frejová (50), dcera herců Věry Galatíkové a Ladislava Freje. Sympatická herečka navštívila minulý měsíc i Jindřichův Hradec a na prknech Kulturního domu Střelnice excelovala v divadelní komedii Znovu a líp. Jak zvládla nucenou profesní pauzu? Dělá jí přechod z role do civilu problém? Proč se nechala na týden zavřít do tmy? A co jí dává plavání ve studené Vltavě? Dočtete se v rozhovoru. I o seriálové amputaci prstu a skutečném surovém napadení.

Jste herečka na volné noze, tedy bez stálého divadelního angažmá. Proč jste zvolila tuto variantu?

K. Frejová: Stálé angažmá jsem opustila před pěti lety. A proč? Vnitřně jsem cítila, že k tomu uzrál čas. Řešit jsem to vlastně začala v době, kdy se mi narodila dcera, a já potřebovala větší časovou volnost. Stálé angažmá se spoustou pevně daných zkoušek a představení mi tuto volnost neposkytovalo.

Není práce na volné noze svým způsobem riskantní?

K. Frejová: Dalo by se říct. Například v době pandemie se to riziko projevilo naplno. Herec bez stálého angažmá se ocitl třeba osm měsíců bez příjmu, což je samozřejmě problém. Toto riziko je nicméně vyváženo pracovní svobodou.

Slavní rodiče z branže… Je to přínos nebo komplikace?

K. Frejová: Tohle je vždycky individuální, paušalizovat to nelze. Že to herecké děti mají tak a neherecké zase takhle. Rodičům jsem vděčná za to, jak mě vychovali, ale jejich uměleckou proslulost jsem nikdy nijak zvlášť nevnímala. Asi jen posílila můj pocit zodpovědnosti.

Vaším profesorem na pražské DAMU byl i Jiří Adamíra. Jak na něj vzpomínáte?

K. Frejová: Pan Adamíra byl láskou mého života (smích). Byl obrovská osobnost a to, že jsem se s ním potkala, jsem vnímala jako velké štěstí. Totéž ovšem platí i o vedoucím mého ročníku panu Pistoriusovi a o panu Preissovi. Byl to hotový tým snů. Když teď sama vyučuji, vycházím z toho, co mě naučili oni.

Jaký tedy pan Adamíra byl?

K. Frejová: Pan Adamíra disponoval smyslem pro humor a smyslem pro ironii i sebeironii, která je mi velice blízká. Byl hodně přísný a v prvním ročníku jsme z něj měli pořádný vítr. Dorazit na hodinu nepřipraven absolutně nepřicházelo v úvahu. Měl přirozenou autoritu a určitě nás měl moc rád. Bylo to z něj cítit, i když nám dával do těla.

Kromě divadelních rolí, které jsou vaší doménou, máte na kontě i řadu rolí filmových a seriálových. Říká se, že výrazná role v seriálu je terno, ale skloubit divadlo s natáčením seriálu je asi dost náročné…?

K. Frejová: To je pravda, ale touto otázkou se dostáváme na začátek našeho rozhovoru, kdy jsme se bavili o práci na volné noze. Když tedy naskakuju do seriálu nebo filmu, zařídím se tak, abych po dobu natáčení mohla hraní v divadle omezit či úplně stopnout. Kombinované hraní pod tlakem neprospěje ani seriálu, ani divadlu.

Dočetl jsem se, že za „likvidací“ seriálové postavy jsou nezřídka diváci, jimž charakter této postavy vadí natolik, že vyvíjí tlak na producenta, který tento tlak mnohdy neustojí a postavu nechá zmizet. Zemřít, odcestovat atp. Je to opravdu tak?

K. Frejová: Popravdě řečeno nevím. Mně se to nikdy nestalo. Fakt ovšem je, že v kulinářském seriálu Ohnivé kuře jsem hrála tak nepříjemnou postavu, že mi stánkařka na trzích odmítla prodat rakytníkový džus. Nakonec se ale podivila nad tím, že nepříjemná vůbec nejsem, a hezky jsme si popovídali. K vaší otázce mohu tedy říct, že možné je asi ledacos. Pokud však dramaturg nebo producent ustoupí tlaku diváků a seriálové postavy se zbaví, vidím za tím nedostatek autorského sebevědomí. Někdy mám pocit, že diváci chtějí, aby všechny postavy byly děsně fajn a skvělé, jenže o čem by to pak celé bylo, že? Bez záporáků to prostě nejde.

Vaší výraznou seriálovou rolí je postava doktorky Emy Vlčkové v seriálu Modrý kód, respektive Sestřičky Modrý kód. Vnímáte tu roli jako důležitou?

K. Frejová: Víte, pro mě je každá role důležitá. Každé se snažím zhostit co nejlépe. A navíc mohu konstatovat, že nebýt mého angažmá v tomto seriálu, nevím, jak bych pandemické období zvládla.

Hrála jste i v drsné krimi sérii Rapl, která u diváků mimořádně zabodovala. Váš kolega Lukáš Příkazký mi řekl, že by v takové věci hrál i zadarmo, taková že to byla příležitost. Berete tenhle seriál taky tak?

K. Frejová: Když mě Honza Pachl (scénář a režie, pozn. red.) oslovil, měla jsem obrovskou radost. Předtím totiž natočil podobný seriál Cirkus Bukowsky, a ten byl skvělý. V neméně skvělém Raplovi jsem si navíc zahrála s řadou kolegů, které mám ráda už od školy, včetně představitele hlavní role Hynka Čermáka. Postavy nebyly charakterově jednoznačné a tím byly zajímavé. Já tam hrála manželku vyšetřovatele, která má problémy s alkoholem.

No… minimálně jedna charakterově jednoznačná postava tam byla. Mám na mysli toho zmetka, co vám usekl prst sekerou.

K. Frejová: (smích) Tahle scéna není mou jedinou drastickou. Třeba v Příběhu kmotra mě dusili igelitovou fólií. Co se amputace prstu týče… Zeptala jsem se Honzy, jak to jako chce točit, načež on pravil: „Jednoduše. Položíš ruku na špalek, mafián sekne a ty rychle ucukneš.“ S tím jsem vcelku pochopitelně nesouhlasila. Nakonec jsme scénu natočili způsobem naprosto bezpečným. Prsty mám všechny.

Zpět k divadlu. Vašimi hereckými partnery bývají Marek Daniel a Petr Čtvrtníček. Oba působí jako neřízené improvizující střely. Je hraní s nimi peklo?

K. Frejová: Peklo to není, ale člověk s nimi musí být ve střehu. Já mám takové hraní ráda. Je to vždycky tak trochu výzva. Zvládat mě to naučil už pan Adamíra. A taky můj tatínek, který mě do hereckého života vybavil poučkou: Hraj, co vidíš. Není to tedy tak, že roli striktně nacvičím a pak ji hraju pokaždé úplně stejně. Musím se dívat kolem sebe a reagovat. Když na mě některý z kolegů políčí improvizační pastičku, s gustem mu to vrátím. Je to osvěžující.

Když jste na jevišti, stáváte se kvůli divákům někým jiným. Dělá vám přechod z role do civilu problém?

K. Frejová: Kdepak. Své postavy si domů v hlavě netahám. Neříkám, že se o práci nebavím, třeba se svou dcerou, ale nic víc. Pravda je, že když jsem hrála komunistickou prokurátorku ve filmu o herečce Jiřině Štěpničkové (Past, 2020, pozn. red.), psychicky náročné to pro mě bylo. Před natáčením jsem si nastudovala všemožné dostupné soudní dokumenty z politických procesů z 50. let a čtení to bylo strašné. Jestli ve mně něco vyvolává zoufalství a beznaděj, pak je to absolutní bezmoc před nespravedlností. A tohle byl přesně ten případ.

Cituji vás: „Chaos je synonymem mého života, je můj nejlepší kamarád.“ Je to tak?

K. Frejová: Tohle jsem řekla už před delší dobou a už tenkrát jsem to samozřejmě myslela v nadsázce. S věkem jsem si řád nalajnovala, ale přiměřený chaos myslím zvládám pořád. Na jevišti je tato schopnost výhodou.

Už jste zmínila pandemii. Vy jste kulturní lockdown přežila aktivně, že? Mám na mysli vaši manufakturu na roušky…

K. Frejová: Ano. S děvčaty ze Švandova divadla jsme šily roušky u nás doma. Nejsme zvyklé nečinně sedět, a tak, když jsme náhle nemohli hrát, pustili jsme se do tohohle. Kromě šití roušek jsme ještě vařily pro záchranáře ze Zbraslavi, kteří se prakticky nedostali domů, a kvalita jejich stravování při výkonu nesmírně náročného povolání byla bídná.

Mnozí vaši kolegové pod tlakem vládních opatření panikařili a své obavy dávali hlasitě najevo. Vy ne. Jak to?

K. Frejová: Panika a nářky k ničemu nejsou. Když se ale kulturní život opět pomalu rozeběhl, taky se mi hodně ulevilo.

Byl podle vás lockdown v kultuře nezbytný?

K. Frejová: Tohle si vůbec netroufám hodnotit. Doufala jsem, že letošní podzim a zimu už prožijeme v klidu, ale situace dobrá zjevně není a o lockdownu se mi vlastně vůbec nechce bavit. Je mi to bytostně nepříjemné.

Vaše rodina má špatnou zkušenost s psychiatrem doktorem Cimickým. Co cítíte teď, když je obviňován ze sexuálního obtěžování? (rozhovor byl natáčen 9. listopadu)

K. Frejová: Boží mlýny melou. Mám extrémně vyvinutý smysl pro spravedlnost a jsem přesvědčena o tom, že pokud má doktor Cimický dostat státní vyznamenání a někdo ví o jeho sexuálních útocích, je naprosto v pořádku, že s to ten někdo, třeba i přímo oběť, zveřejní. Pan Cimický by měl vrátit diplom a do smrti chodit kanálama. Ve své profesi naprosto selhal.

Ve vašem případě ovšem nešlo o sexuální napadení, nýbrž o chybný lékařský postup, že?

K. Frejová: Ano. Týkalo se to člena naší rodiny. Permanentní mediální zviditelňování doktora Cimického jsem od té doby nechápala.

Změňme téma. Absolvovala jste týdenní terapeutický pobyt ve tmě. O co jde?

K. Frejová: Celý týden strávíte v totální tmě. Doktor Andrew Urbiš, který terapii tmou, jak se tomu správně říká, v Beskydském rehabilitačním centru zavedl, je můj kamarád a přivedl mě k ní. Po smrti maminky a po rozpadu mého vztahu jsem tuto terapii považovala za ideální. Jde o metodu sebepoznání, vycházející z původní tradice mnichů v Tibetu. Je založena na absenci smyslových podnětů z vnějšího prostředí a funguje naprosto skvěle. Počítám s tím, že si to za pár let zopakuju.

Vaší další pozoruhodnou aktivitou je otužování. Jak dlouho to provozujete?

K. Frejová: Dva roky. Poprvé jsem do studené Vltavy vlezla na své narozeniny, tedy 26. října, a pocítila jsem absolutní štěstí. Tato aktivita mi dělá moc dobře. Zbavila jsem se díky ní rýmy a vyhnuly se mi i další choroby, přestala mě bolet krční páteř, uklidnilo se moje operované koleno… Ledová voda je skvělá. V již zmíněném rehabilitačním centru je i kryokomora v níž je extrémně nízká teplota – mínus 110 až mínus 160 stupňů – a tuto tříminutovou terapii jsem absolvovala taky. Ke své spokojenosti, samozřejmě. Říkám si, že jsem se měla narodit někde ve Skandinávii, tam by mi bylo fajn.

Otužování provozujete s kolegyní Nelou Boudovou?

K. Frejová: Ano, Nela se ke mně přidala.

Děláte i jiné druhy sportu. Lezete po horách, po skalách…

K. Frejová: I po lezeckých stěnách. Poslední dobou na to ale bohužel moc času nemám.

Jste prý i motorkářka.

K. Frejová: Je to tak, ale teď motorku nemám, prodala jsem ji. Měla jsem silniční Kawasaki ER-6n. V merku už mám pohodovější typ, ale na pořadu dne jeho pořízení zatím není. Musím vyčkat, jak se situace s covidem-19 vyvine.

Vaší dceři Ráchel je patnáct let?

K. Frejová: Ano.

Zatápí vám puberťačka?

K. Frejová: Spíš mi připadá jako dospělá kamarádka. Její názory jsou mnohdy pozoruhodné. Aktuálně jí moc přeju, aby zase nedošlo k uzavření škol, protože to minulé uzavření nesnášela psychicky právě nejlíp. Podotýkám, že studuje na anglicko-českém gymnáziu a mám dojem, že jakmile uzraje čas, vyrazí do světa na zkušenou.

Ve šlépějích vašich a vašich rodičů se tedy nevydá?

K. Frejová: To nikdo neví. Se studenty FAMU už nějaké filmy natočila, ale že by chtěla být herečka a nic jiného, to zase ne. Dobře píše a v úvahu tedy připadá i scénáristka. Uvidíme, na volbu má ještě pár let čas.

Jste rozvedená, ale váš vztah s bývalým manželem je prý velice korektní, což se vždy nepodaří. Jak jste toho dosáhli?

K. Frejová: Upřesním… S mým partnerem jsme nebyli manželé. A jak se přihodilo, že je náš porozchodový vztah solidní? Prostě nejsme pitomci. Když někdy vidím, co se mezi bývalými partnery děje, hlava mi to nebere. Nejvíc to přitom odskáče jejich dítě. A my něco takového dopustit nehodlali. Ráchel milujeme oba dva a ona miluje nás. Prostě to vyšlo.

V televizním pořadu 13. komnata jste o sobě prozradila mnohé. Bylo pro vás takové odkrytí soukromí před veřejností náročné?

K. Frejová: Původně se mi do toho nechtělo vůbec. Tvůrci mě nakonec dostali na argument, že když veřejně promluvím o svém fyzickém napadení, můžu tak jiným ženám pomoci. Pokud se ženě něco takového stane, musí si to v sobě vyřešit. Třeba i za pomoci terapie. Není to nic, zač by se žena měla stydět.

K tomu napadení došlo kdy?

K. Frejová: Těsně po revoluci, bylo mi devatenáct. Nějaký úchyl mě chtěl uškrtit, ale já se mu naštěstí ubránila.

Chytili ho?

K. Frejová: Nevím o tom. Nebyla jsem schopna ho popsat. Výpadek paměti.

Pojďme k něčemu veselejšímu… Právě vyšlo nové album skupiny ABBA. Po čtyřiceti letech. Jsme z generace, která zlatou éru téhle hudební legendy zažila. Co na toto její znovuzrození říkáte?

K. Frejová: Je to nečekané, ale fajn. Moje maminka tu kapelu milovala a její desky jsme proto doma měli. Já ale poslouchala spíš něco jiného, alternativní rock. Pixies, Velvet Uderground, Doors…

A úplně na závěr… Vánoce jsou za dveřmi. Máte už na ně nějaký plán?

K. Frejová: Já Vánoce moc neprožívám a to každoroční běsnění kolem nich mi přijde šílené. Beru to takhle: hlavně se nestresovat, nehonit se kvůli dárkům a užít si klidu. Ráchelka, dobré jídlo, stromeček, koledy a přátelé.

- Sváťa Doseděl -