Jiří Zimola: Odklon náklaďáků z města je bez silničního obchvatu nereálný.

01.04.2024

Téma východního obchvatu Nové Bystřice je po čase opět na stole a je kolem něj poměrně rušno....

[přečtěte si celý článek]


Zdeněk Izer exkluzivně pro Žurnál

01.04.2024

„Hodně fórů mám od kamarádů,“ říká vytrvale populární bavič Zdeněk Izer (58). „Stačí se potkat...

[přečtěte si celý článek]


Nalitý a neosvětlený, šlohnul kolo a boural

07.03.2024

Stará Hlína – Hodinu a čtvrt před půlnocí 5. února došlo k dopravní nehodě na silnici mezi Třeboní...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Ljuba Krbová: Za seriál Ulice jsem velmi ráda. Je to zápřah, ale taky dobrý trénink.

Publikováno: 01.07.2022

Do povědomí široké divácké veřejnosti se Ljuba Krbová (64) pozitivně zapsala coby jedna z kmenových hereček nováckého „nekonečného“ seriálu Ulice, v němž od počátku ztvárňuje neskutečně hodnou Aničku Liškovou, na které jde dříví štípat a ona ještě poděkuje. Jenže profesní záběr sympatické umělkyně je mnohem širší. Seriály, filmy, dabing, rádio, načítání audio knih… a hlavně divadlo. Minulý měsíc zavítala paní Ljuba i do jindřichohradeckého divadelního sálu Kulturního domu Střelnice, kde si jen ve dvojici se svým „uličním“ kolegou vystřihla pozoruhodný kus Miluji tě, tak se měj.

Jste herečka tzv. na volné noze, tedy bez stálého angažmá, a hrajete v pražském Divadle Bez zábradlí, ve Strašnickém divadle a ve Werichově vile. Nyní jste tu s komedií Miluji tě, tak se směj, kde účinkujete ve dvojici s dlouholetým kolegou z televizního seriálu Ulice Adrianem Jastrabanem. Jak se stalo, že jste i tady zase spolu?

L. Krbová: Když nás v Ulici před několika lety rozvedli, už jsme spolu v rámci toho seriálu tolik nehráli, a my si řekli, že je to škoda. Herecky si totiž opravdu vyhovujeme a oba navíc cítíme, že divadlo je prostě divadlo. A začali jsme hledat hru, kterou bychom si spolu mohli zahrát. Myslím ve dvojici. Poměrně dlouho jsme nemohli najít nic, co by se líbilo nám oběma, až jsme objevili tohle. Mám ráda, když se diváci zasmějí, zapláčou si, dojmou se… Naopak nemám ráda, jak já tomu říkám, divadelní fastfood, a to tahle hra zcela určitě není. Je to silný příběh, jenž v divácích něco zanechá. Něco k zamyšlení.

Ve dvou tu zvládáte několik rolí. Je to obtížné?

L. Krbová: Vzhledem k tomu, že mám v repertoáru i monodrama, přijde mi hra ve dvou úplně v pohodě. Během monodramatu je herec na jevišti po celou dobu sám a tady jsme dva, takže za mě fajn. (smích)

Je pravda, že nemáte ráda záporné role?

L. Krbová: To pravda vůbec není! Co já jsem takových rolí měla! Zaprvé nechci hrát jen samá dobračiska a zadruhé, ty mrchy se hrají fakt dobře, to je známá věc.

Působíte moc milým dojmem a role potvory mi k vám vůbec nepasuje.

L. Krbová: To byste koukal! Můžete se o tom přesvědčit třeba i v téhle hře s Adrianem.

V záporné roli jsem si nikdy neuměl představit například ani Libušku Šafránkovou…

L. Krbová: (smích) Jasně, ale my herečky máme takové emoční zásobníky. Zahrajeme i to, na co by nás nikdo netipoval.

Když jsem zmínil před rokem zesnulou paní Libušku, včera (16. 5.) zemřel její manžel Josef Abrhám. Znala jste ho osobně?

L. Krbová: Ano, točili jsme spolu dvě věci. Když se natáčel film Konec starých časů (1989) režiséra Jiřího Menzela, bydleli jsme kousek od sebe a tak nás do exteriérů vozili jedním autem a my tu dvouhodinovou cestu vždycky bezezbytku proklábosili. Josef Abrhám byl velmi vzdělaný člověk s obrovským přehledem. Dalo se s ním povídat o čemkoli. S Libuškou tvořili pár, který spolu neskutečně souzněl. A když jeden z takového páru odejde, pro toho druhého je to opravdu moc těžké a většinou už se tady dlouho nezdrží.

V dětství jste navštěvovala baletní přípravku Národního divadla v Praze, ale pak jste přesedlala na studium herectví na konzervatoři. Balet vás nepolapil?

L. Krbová: Vždycky jsem si přála být herečkou a balet jsem brala v podstatě jen jako jakousi průpravu. Rodiče i prarodiče hráli ochotnické divadlo, ale všichni tak nějak předpokládali, že v pravý čas dostanu rozum a zvolím si nějaké řekněme standardní povolání, které mi poskytne existenční jistotu. Jenže se tak nestalo a já na uskutečnění svých tužeb cílevědomě pracovala. Chodila jsem do lidušky, na již zmíněný balet a dokonce jsem udělala přijímací zkoušky na taneční konzervatoř. Tatínkovi se ale nelíbil zdejší učební rozvrh. Když zjistil, že hodiny tance hrubě zastiňují hodiny českého jazyka, asi po měsíci mi to zatrhnul. Zpětně pohlédnuto je to nejspíš dobře. Balet je řehole a baletky jdou vesměs v pětatřiceti letech do penze.

V roce 2005 odstartoval seriál Ulice, který se od té doby točí a vysílá dodnes. Hrajete v něm od úplného začátku, je to tak?

L. Krbová: Od třetího natáčecího dne. Pamatuju si, jak jsme tam tehdy v předsálí studia stáli, a pan režisér Dušan Klein nám sdělil, že na tento seriál mají tvůrci koupenu licenci do roku 2012. A my se po sobě pobaveně podívali a říkali si, že taková životnost seriálu je jen zbožné přání. Ha, ha, ha. No a vidíte, už uběhlo dalších deset let a Ulice se točí pořád.

Neobáváte se tzv. prokletí jedné role? Mám na mysli Aničku Liškovou z Ulice

L. Krbová: Kdybych neměla nic jiného než hodnou Aničku, stát by se to možná mohlo. Já mám ale rolí naštěstí víc a zmíněné prokletí mi myslím nehrozí. Do širokého povědomí divácké veřejnosti mě tahle role ale dostala, to pravda je.

Troufám si říct, že váš kolega Adrian Jastraban je pro spoustu lidí prostě Béďa…

L. Krbová: (smích) Asi ano, věřila bych tomu. Já jsem ale za Ulici velmi ráda. Kolik hereček v mém věku natáčí odhadem 150 dní v roce? Vždy, když jsem dabovala skvělé herečky ve skvělých filmech, záviděla jsem jim tu přirozenost před kamerou. A tuto přirozenost získá herec, když je před kamerou často. Osmnáct či dvacet natáčecích dní ročně nestačí. Můj manžel říká: Co neděláš denně, to neumíš. Častý výskyt před kamerou je pro mě zkrátka přínosný. Je to prostě trénink.

Coby kmenová herečka seriálu si prý můžete dovolit chování Aničky trochu korigovat k obrazu svému. Je to pravda?

L. Krbová: Ono je to spíš naopak. Scénáristé, obeznámení s mým charakterem jaksi civilním, kolikrát říkají: Hele, ty seš tak emancipovaná, že pro tebe takovou puťku psát nemůžeme! Takže Aničku během let mé nátuře trochu přizpůsobili.

Od vašich kolegů jsem si už víckrát vyslechl, že natáčení Ulice je celkem zápřah…

L. Krbová: Je to tak. Brzkým ranním vstáváním to začíná a na place je to v tomto natáčecím tempu taky poměrně náročné. Večer k tomu mnohdy hraju divadlo a domů se tudíž dostanu až v noci, jako třeba dnes. Ale nestěžuju si. Jindy se mi zase sejdou tři dny volna a já si to vypětí vynahradím. Razím heslo: Intenzivně pracovat, intenzivně odpočívat.

Jakou Ulici dáváte prognózu? Bude skutečně nekonečná, jak se o ní mluví?

L. Krbová: Licenci na tento formát koupili čeští tvůrci v Anglii, kde se tou dobou vysílal už třicet let, v Německu dvacet. On to není úplně běžný seriál. Není kriminální, neodehrává se v lékařském prostředí, nejedná se o červenou knihovnu… Ulice popisuje každodenní starosti úplně obyčejných lidí.

Pojetím Ulice připomíná starý a nesrovnatelně kratší seriál Byl jednou jeden dům…

L. Krbová: Ano! Je tu zastoupeno široké spektrum generací a to své si zde může najít každý. Od puberťáků po důchodce. Lidem je ten seriál blízký. Kdyby tomu tak nebylo, sledovanost by klesla a natáčení by dávno skončilo.

V jedné epizodě komediálního seriálu Hospoda jste to coby choť štamgasta Jana Kanyzy pěkně rozjela. Pařba s tancem naboso a vodkou. Co vy a alkohol?

L. Krbová: Od prodělání covidu na alkohol moc pomyšlení nemám, ale jinak jsem vinař. A mám ráda, když se vínko popíjí v pohodičce. S rodinou, s kamarády, když si člověk zajede na Moravu… Pařeb se ale neúčastním. (smích)

Jste i sportovkyně, děláte čínské bojové umění wu-šu. Jako bojovnici si vás představit nedovedu…

L. Krbová: Není to kontaktní boj a nejde zde o bicepsy, nýbrž o tzv. dlouhé svaly, pružnost, ohebnost kloubů atp. Cvičíme beze zbraní i se zbraněmi. Moje oblíbené zbraně jsou meč a vějíř, zbraň čínských generálů. Tahle aktivita mě drží v kondici. Když vyrazím na výšlap s kamarádkami, mnohdy o generaci mladšími, holky mi často nestačí.

Roku 2001 jste reprezentovala Českou republiku na mistrovství světa v Jerevanu a byla jste čtrnáctá.

L. Krbová: Dělila jsem se o 13. a 14. místo. A zážitek to byl neskutečně krásný. Byly jsme tam tenkrát dvě. Na střídačku jsme nesly ceduli a vlajku a bylo to něco. Od té doby, když se dívám třeba na zahájení Olympijských her, vždycky si na ten senzační pocit vzpomenu a po zádech mi přitom běží mráz.

Vaším manželem je legenda české fantastiky Ondřej Neff. Máte ráda sci-fi, Verneovky a podobnou literaturu?

L. Krbová: Přiznám se, že dokud jsem nepoznala Ondřeje, žánr sci-fi mě úplně míjel. Když mi pak ale Ondřej dal k přečtení pečlivě vybranou klasiku, cestu ke sci-fi jsem si našla. A co skutečně miluju, jsou manželem přepracované Verneovky. My jim říkáme Verneffky. Ondřej pana Verna tímto způsobem vrátil mladým čtenářům a skvělému romanopisci a vizionáři tak de facto prodloužil život, což on si určitě zaslouží. Obávám se, že původní romány by dnešní mládež povětšinou asi nezvládla. Jejich citlivé přepracování znalcem díla a získání původních ilustrací Zdeňka Buriana ty knížky prostě zachránilo.

Věnujete se i charitě. Jak vnímáte humanitární pomoc, již Česká republika poskytuje ukrajinským uprchlíkům?

L. Krbová: Je zcela jisté, že těm lidem pomáhat musíme. Že bychom jim nepomáhali, si vůbec neumím představit. Bydlíme na vesnici za Prahou a máme radost z toho, jak se její vedení k věci postavilo. V současné době je v obci 56 uprchlíků, vesměs jde o mámy s dětmi. Nějaké prostory mohla dát k dispozici obec, některým uprchlíkům poskytli lidé ubytování u sebe doma a pro děti se dokonce podařilo zřídit ukrajinskou jednotřídku. Je to ale běh na dlouhou trať, o tom se pochybovat nedá, a čekají nás časy nelehké. Konec to však musí mít dobrý.

- Sváťa Doseděl -