...další články

Nela Boudová exkluzivně pro Žurnál

Dlouho jste byla členkou pražského Činoherního klubu s tím, že jste hostovala i jinde. Jak je to dnes? Pracujete tzv. na volné noze?

N. Boudová: Ano. Stále hostuji v Činoherním klubu, pak v Divadle v Rytířské a v Divadle v Řeznické, s jehož ansámblem jsem přijela dnes. A mohu konstatovat, že právě v Divadle v Řeznické mám štěstí na opravdu krásné role.

Kromě divadla hrajete samozřejmě i ve filmech a v televizních seriálech. Co se filmů týče, dá se říct, že jste prošla celou řadou trháků. Vratné lahve, Líbáš jako Bůh, Líbáš jako ďábel, Bezva ženská na krku… Rýsuje se před vámi něco podobného?

N. Boudová: Klasický film ne, ale to nevadí. Chci se totiž věnovat především divadlu. Bylo tomu tak ostatně vždycky. Jedna nedivadelní nabídka ve hře ale je. Jde o televizní film z produkce České televize, tak uvidíme, jak to dopadne.

Zmínil jsem vaši seriálovou tvorbu, která je taky hodně košatá. Mně jste však nejvíc utkvěla v paměti svou rolí kantýnské Jarušky v seriálu Vyprávěj. Taky tuto roli považujete v seriálové oblasti za důležitou?

N. Boudová: Víte, já své televizní ani filmové role za bůhvíjak důležité nepokládám. Důležité jsou pro mě role divadelní. Snad jedinou výjimkou je moje účinkování v televizním filmu Sama v čase normálnosti režiséra Viktora Polesného. Je to film o Chartě 77 a já měla pocit, že v něm můžu skutečně něco vytvořit a sdělit.

U seriálu Vyprávěj ještě jednou otázkou zůstanu. Česká televize jej vysílá takřka pořád dokola, což by jistě nečinila, kdyby seriál nevykazoval sledovanost. Co je za tím, že Vyprávěj stále takhle frčí? Propracovaný příběh, nostalgie, retro atmosféra, herecké obsazení…?

N. Boudová: Nostalgie zde určitě hraje velkou roli. A o hereckém obsazení ani nemluvě. Ale přiznám se vám, že já tenhle seriál ani celý neviděla. Na televizi se skoro nedívám. Z toho, co jsem zhlédla, jsem nicméně nabyla dojmu, že je to moc milá záležitost. Tuzemské televize nabízí vesměs kriminálky, ale diváci chtějí i něco jiného. Pohlazení po duši. A seriál Vyprávěj po duši pohladí docela určitě.

Prošla jste i celou řadou dalších úspěšných seriálů, ale v nekonečné Ulici jste se tuším neobjevila. Je to tak?

N. Boudová: Je to tak.

Proč?

N. Boudová: To se musíte zeptat příslušné produkce. Až od ní dostanu zajímavou nabídku, zvážím ji a třeba se objevím i v Ulici.

Pojďme od seriálů… Váš ansámbl dorazil do třeboňského divadla se zpožděním. Cestou z Prahy jste měli nepříjemnost. Co se stalo?

N. Boudová: Stalo se mi to poprvé v životě a nepříjemné to bylo. Naše pronajaté auto mělo defekt na kole, a jelikož byla Praha příšerně zasekaná, náhradní vozidlo zůstalo někde v provozu viset a my proto museli s poškozeným vozem dojet ke mně domů a přesednout do auta mého. Byly to nervy, ale věřím, že na herecké výkony neměla tahle komplikace žádný vliv. Určité riziko defektu či dokonce autonehody při zájezdních vystoupeních bohužel vyloučit nelze.

V třeboňském Divadle J. K. Tyla jste byla poprvé?

N. Boudová: Ne. Mám dojem, že toto byla moje třetí návštěva. A musím mimochodem říct, že divadlo je to překrásné.

Naposledy jsme spolu mluvili v roce 2006, a to jste byla vegetariánka. Trvá ten stav pořád?

N. Boudová: Vegetariánka už sice nejsem, alespoň tedy ne striktní, ale pořád dávám přednost pokrmům nemasovým. Na druhou stranu, když dostanu chuť na maso, klidně si ho dám. Stává se to však jen několikrát za měsíc. Dvakrát, třikrát…

V listopadu uplynulo 30 let od sametové revoluce. Jak jste s tím, co tu po těch letech máme, spokojena?

N. Boudová: S něčím spokojena jsem, s něčím zase ne. Nejsem spokojena například s atmosférou, která zde panuje. Před třiceti lety jsme si vymohli demokracii a já bych byla moc ráda, kdybychom si ji uchránili. Aby zde nefungovala vláda jednoho člověka, respektive dvou. Aby lidi přemýšleli, dávali si věci do kontextu a k dění kolem sebe nebyli lhostejní. Aby se dívali do zemí kolem nás a uvědomovali si, co všechno se nám může stát. Z materiálního hlediska se máme dobře, to je fakt, jenže peníze jak známo nejsou všechno.

Dost vašich kolegů se v poslední době politicky angažuje. Na sociálních sítích nebo třeba teď nedávno na pražské Letné. Vy tuhle potřebu nemáte?

N. Boudová: Ale mám. Letnou jsem sice z pracovních důvodů nestihla, ale svůj názor jsem sdílela s mými kolegy, kteří byli na jevišti Divadla v Řeznické. V pondělí 18. listopadu se zde hrála hra Sejdeme se pod ocasem, která se sametové revoluce týká. V hledišti mi opět došlo, v jaké absurditě jsme před revolucí žili a že nám to vlastně často ani nedocházelo. Vrátilo mě to zkrátka do doby, kterou už nikdy nechci zažít. Také jsem natočila zdravici pro shromáždění v jiných městech, když už jsem na té Letné nemohla být.

Jste v tomto směru optimista?

N. Boudová: Jsem životní optimista, ale přesto musím bohužel říct, že v tomhle konkrétním případě důvody k optimismu nevidím. Ráda bych se pletla. Moc ráda.

V roce 2014 jste se stala členkou správní rady neziskové organizace MOST Pro Tibet. Čím přesně se tahle organizace zabývá?

N. Boudová: Všemožnou pomocí tibetským exilovým komunitám v Indii a v Tibetu. Jezdíme do Malého Tibetu, což je v Indii, a pomáháme, kde se dá. Dětem, starým lidem, mnichům… Když se mě někdo zeptá, proč se neangažuju v Čechách, odpovídám, že každý si musí najít svoji cestu a svůj způsob jak pomáhat druhým. Já to cítím takhle. Byla jsem tam i se svými syny Andrejem a Daliborem.

Setkala jste se s Dalajlámou?

N. Boudová: Ano, s Dalajlámou jsem se viděla. Držela jsem ho za ruku, mluvila jsem s ním…

Působil na vás tak, jak se říká, že na lidi působí?

N. Boudová: Ano. Je to chodící dobrota, moudrost a soucit. Když jste s ním, hrnou se vám slzy do očí. Setkání s Dalajlámou bylo pro mě opravdu silným zážitkem.

Pořád jezdíte na chalupu ke Studené?

N. Boudová: Ano. Na chalupu se snažím jezdit, jak jen to jde, a věřím, že se na ni časem nastěhuju natrvalo a pracovat budu jezdit odtamtud, z Vysočiny.

Strávíte zde letošní Vánoce nebo jsou vaše vánoční plány jiné?

N. Boudová: Jsou jiné. Vánoce strávíme v Praze a mezi svátky odlétáme do španělské Barcelony, kterou jsem si velmi oblíbila. Dva a půl roku mám v pěstounské péči dnes devítiletou Alexandru a o Vánocích budeme samozřejmě spolu. Už se na to moc těším. Vánoce s malým dítětem jsou totiž docela jiné než bez něj. Jsou nesrovnatelně hezčí a tyhle budou určitě překrásné.

- Sváťa Doseděl -