Zubaři nejsou a další lékaři chybí taky. Na Jindřichohradecku tomu není jinak.

01.07.2022

Nářky na téma kritického nedostatku zubařů a dalších specialistů zaznívají ze všech koutů...

[přečtěte si celý článek]


Ljuba Krbová: Za seriál Ulice jsem velmi ráda. Je to zápřah, ale taky dobrý trénink.

01.07.2022

Do povědomí široké divácké veřejnosti se Ljuba Krbová (64) pozitivně zapsala coby jedna z kmenových...

[přečtěte si celý článek]


Pro samé klábosení na synka zapomněla.

07.06.2022

Třeboň – Ve středu 20. dubna odpoledne narazila 26letá žena z Chodova na svou známou a na...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Zuzana Kajnarová exkluzivně pro Žurnál

Publikováno: 01.06.2022

„Mám snahu dělat věci, co mě baví, dávají smysl a uživí mě,“ konstatuje Zuzana Kajnarová (39) s tím, že skladba těch věcí je poměrně pestrá. „Divadlo, televize, film, dabing, načítání audioknih… Ráda mám všechno.“ Minulý měsíc navštívila půvabná herečka i Kulturní dům Střelnice v Jindřichově Hradci a společně s kolegy z ansámblu pražského Divadla Palace zde excelovala v divadelní hře Neperte se, prosím vás!

Proč jste si zvolila právě vaše povolání? Rodinná tradice to není, rodiče jsou technici.

Z. Kajnarová: Nevím, nějak to tak zkrátka dopadlo. Umělecké geny jsem možná zdědila po babičce. Byla to veselá a společenská bytost, vyučovala hru na klavír a uměla se chovat jako prvorepubliková dáma, ovšem vybavená velkým smyslem pro humor.

Co na vaši volbu říkali rodiče?

Z. Kajnarová: Rodiče mě vždycky hodně podporovali a nikdy po mě nechtěli, abych kráčela v jejich šlépějích. Od ničeho mě neodrazovali, a neodrazovali mě ani od mého rozhodnutí stát se herečkou. Divadlo mě bavilo od malička, což oni pochopitelně dobře věděli. Chodila jsem do různých dramatických kroužků a v patnácti letech jsem se dostala do ostravské herecké školy, která už svou úrovní dramatické kroužky samozřejmě převyšovala.

Objevila jste se v řadě televizních seriálů. Souhlasíte s tvrzením mnohých vašich kolegů, že divadlo je jejich obor, ale televize je živí?

Z. Kajnarová: Z hlediska honoráře je natáčení seriálů a filmů skutečně zajímavější, alespoň tedy nezřídka. Hodně záleží na tom, o jaké dílo a o jakou roli v něm se jedná. Tomu, co mi jde tzv. proti srsti, se snažím vyhnout. Bohužel, někdy člověk dopředu moc nevidí. Každopádně mám snahu dělat věci, co mě baví, dávají smysl a uživí mě. A mohu konstatovat, že skladba těch věcí je poměrně pestrá. Divadlo, televize, film, dabing, načítání audioknih… A předejdu vaší další otázce. Ráda mám všechno. Je to, jak se říká, kus od kusu. Příležitostí účinkování v dobrém filmu je ale určitě méně než příležitostí účinkování v dobrém divadelním kusu.

U diváků jste uspěla coby policistka v několika řadách televizního seriálu Specialisté. Počítá produkce s další sérií a vaším comebackem?

Z. Kajnarová: Nevím o tom a ani to nepředpokládám.

Tento seriál to od diváků a kritiky zpočátku dost schytával, ale pak se to úplně obrátilo a Specialisté se dočkali šesti řad. Co se přihodilo?

Z. Kajnarová: Těžko říct. Seriál se skládá z jednotlivých uzavřených epizod, a je dost možné, že ty první byly prostě slabší. Celý realizační tým se taky musel stmelit a svou roli v tom, nač poukazujete, sehrál možná i fakt, že během natáčení šesti řad se vystřídalo několik režisérů.

Ve Specialistech jste používali odborné výrazy a došlo i na střelbu a obligátní hmaty a chvaty. Měli jste poradce od fochu?

Z. Kajnarová: Ano. Během tří týdnů jsme absolvovali speciální školení, v rámci něhož jsme se učili základy sebeobrany, jak člověka zpacifikovat, jak ho spoutat… Zkrátka, abychom před kamerou nepůsobili úplně jalově. (smích) Na place býval navíc odborník, kaskadér, který na naši věrohodnost při akci dohlížel.

Jste příbuzná básníka Josefa Kainara, ale píšete se Kajnarová. Proč?

Z. Kajnarová: Upřesňuji, že jsem příbuzná opravdu vzdálená. K té drobné změně v příjmení došlo už v poměrně dávné minulosti, kdy se naše rodina rozdělila. A jednalo se vlastně spíše o počeštění. Nějaký farář jednou zapsal jméno mého předka s písmenem j místo i, zřejmě mu to znělo víc česky, a už to tak zůstalo. Důvod byl tedy zřejmě rázu vlasteneckého.

Vaším strýcem je bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Sledujete tuzemskou politiku?

Z. Kajnarová: Sleduji. Alespoň tedy v rámci svých časových možností. A lze říci, že poslední dobou z ní mám radost. Domnívám se, že jsme měli velké štěstí, že z posledních voleb vzešla taková vláda, jakou máme. I v souvislosti s přístupem České republiky k válce na Ukrajině. Pokud by ve vládě byli jiní lidé, markantně odlišný by mohl být i přístup republiky ke krizi, a to by dobře nebylo. Nejsem nekritická. Netvrdím, že vláda dělá dobře všechno, na co sáhne, ale globálně vzato, respektive v zásadních věcech s její prací spokojena jsem.

Byla jste členkou turistického oddílu Dívčí Dvojka, což trochu evokuje prvorepublikový skautský oddíl Pražská Dvojka Jaroslava Foglara. Lze říct, že jste v podstatě skautka?

Z. Kajnarová: Asi ano. Trochu. Zdůrazňuji ale, že jsme byli oddíl turistický, nikoliv skautský. Jsem tedy hlavně turistka, ale nějaké principy skautingu se do naší činnosti samozřejmě promítly. A to je dobře, morální hodnoty skautingu jsou v pořádku, a když je člověk v dětství přijme, na škodu to zcela jistě není.

A praktická stránka věci? V lese se neztratíte?

Z. Kajnarová: Myslím, že určitě ano, ale pokud mám k dispozici mapu a vím, kde přibližně jsem, nepochybně se z lesa vymotat dokážu. A za nesmírně důležitou jsem vždy považovala svou schopnost účelně si sbalit zavazadlo. Aby nebylo moc velké a těžké a přitom v něm nic důležitého nechybělo. Pravdou bohužel je, že s věkem tato schopnost pomalu slábne. Balím toho zkrátka čím dál tím víc. Zejména, když na dovolenou vyrážíme autem, navíc s dětmi. Do úložného prostoru se vejde zbytečností! S patnáctikilovým batohem se to prostě srovnat nedá. (smích)

Jste Ostravačka, v Ostravě jste studovala a začínala jste tu i s divadlem. Proč jste se v devatenácti letech přestěhovala do Prahy?

Z. Kajnarová: Protože jsem se dostala na pražskou DAMU a přestěhování do Prahy bylo tudíž de facto nevyhnutelné. V Praze jsem následně zůstala i kvůli zaměstnání. Měla jsem pocit, že Praha mi poskytne výrazně víc profesních možností.

Když se Vám v roce 2011 narodila holčička, dala jste jí jméno Rozárka. Ovlivnila Vás při výběru jména pohádka Tři oříšky pro Popelku?

Z. Kajnarová: Tuhle pohádku milují všichni, ale myslím, že při výběru jména mě neovlivnila. S manželem jsme se prostě shodli na tom, že je to moc hezké české jméno. Chápu, že když se řekne Rozárka, snad každému se vybaví milá sovička z Popelky. Je to ale lepší, než kdyby pohádková Rozárka byla tlusté, ošklivé prasátko, že? Trauma z toho jména naše Rozárka jistě mít nebude. (smích)

Do povědomí diváků jste se zapsala rolemi v pohádce Anděl Páně, v televizních seriálech RedakceMísto v životěVyprávěj, v již zmíněných Specialistech a v dalších. Chystá se něco nového?

Z. Kajnarová: V tuto chvíli se přede mnou nic takového nerýsuje. Na nevytíženost si však i tak stěžovat nemůžu. Jak už jsem řekla, můj profesní záběr je opravdu široký.

Řekla jste, že role Dorotky v Andělu Páně byla pro vás zásadní. Proč?

Z. Kajnarová: Byla to pro mě jedna z prvních velkých příležitostí ve skvělém hereckém týmu a navíc pod režisérským vedením vynikajícího Jiřího Stracha. Za to, že si mě Jirka do role Dorotky vybral, jsem mu moc vděčná. Měla jsem prostě štěstí.

Jak jste přečkala covidové období?

Z. Kajnarová: Toto období bylo velmi specifické. Jsem herečka tzv. na volné noze, tedy bez stálého angažmá, a to bylo v době uzavírky kulturního života nevýhodné. Jenže, jak se praví, všechno zlé je k něčemu dobré. Strávila jsem krásný čas s dětmi na naší chalupě mimo Prahu a moc jsem si to užila. Finančně snadné to samozřejmě nebylo, ale zvládlo se to. S manželem jsme navíc těsně před covidem téměř dokončili Smilovický mlýn, což je vlastně takový malý penzion, a během pandemie jsme jej dodělali úplně. Prostě jsme najednou měli čas, který nám předtím chyběl. Na druhou stranu, jsem společenský člověk, jsem zvyklá pohybovat se mezi lidmi, a tudíž mi vadilo omezení sociálních kontaktů. Obavy z neznámé choroby a strach o své blízké, to obojí bylo také velmi nepříjemné.

Po divadle se vám nestýskalo?

Z. Kajnarová: Moje výhoda spočívala v tom, že jsem v minulosti divadlo na delší čas dvakrát opustila. Po narození dětí. Takže, když jsem teď nemohla hrát, nebylo to pro mě nic nového ani stresujícího. I když covidová stopka byla něco trochu jiného, to je pravda. Mrzelo mě hlavně to, že těsně před pandemií jsem nazkoušela dvě nové inscenace a k jejich premiérám už nedošlo. Což bylo frustrující. Máte nové věci a vůbec nevíte, kdy s nimi budete moci vyrukovat před publikum. Ale alespoň jsem věděla, že se mám na co těšit.

Nezapomněli lidi na divadlo?

Z. Kajnarová: Úvahy o potřebnosti mé profese mi hlavou samozřejmě táhly. Nepochybuji o tom, že divadlo potřebné je, ale když je zle, člověk se bez něj obejde. Člověku sice chybí, ale svým způsobem se jedná o nadstandard. Dalším faktorem je, že lidi si během těch dvou let zvykli víc koukat na televizi, která je dostupná a hlavně je doma. Diváci se do divadel naštěstí postupně vrací, ale ve stavu jako před covidem ještě nejsme. Každopádně jsem optimista a věřím, že se vše do starých kolejí zase vrátí. Divadlo je tady nějakých tři tisíce let a určitě to jen tak nevzdá. Divadlo jako takové přežije. Ovšem kolik divadel, coby institucí či kulturních stánků a divadelních souborů, to neustojí a padne, to už je otázka docela jiná.

Jste jistě vytížená žena. Dokážete si udělat volný čas?

Z. Kajnarová: (smích) Řekla bych, že tohle mi jde ze všeho nejlíp. Jakmile má člověk děti, jinak to ani nejde, volno si udělat musí. Ráda chodím po horách, běhám, tvořím keramiku… Kromě toho všeho a rodiny mi pomyslné baterky dobíjí řada dalších věcí. Příroda, muzika, literatura… Chtěla bych toho stihnout strašně moc a život nekonečný není.

- Sváťa Doseděl -