...další články

Alžbeta Stanková exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste do Hradce přijeli s komedií Chlap na zabití, v níž hrajete se samými mužskými. Jak se vám taková přesilovka zamlouvá?

A. Stanková: Poměr je pět ku jedné, takže pojem přesilovka určitě použít lze. V této sestavě se mi ale hraje skvěle. Během představení navíc pronikám do světa mužů se vším všudy, což je pro mě z určitého hlediska přínosné. Je to taková studie toho, jak chlapi fungují.

A jsme na zabití?

A. Stanková: Občas na zabití, jindy k sežrání. Jak kdy.

V tisku býváte uváděna jako Alžbeta, Alžběta nebo dokonce Betka…

A. Stanková: Ano, ale správně je pouze Alžbeta, jsem Slovenka. A jsem-li někde uváděna familiárně jako Betka, rozhodně to není vždy s mým souhlasem.

Narodila jste se v Bratislavě, vystudovala jste tam a získala zde i první divadelní angažmá. Dnes žijete kde? V Praze?

A. Stanková: Ano, v Praze.

Cítíte se být Slovenkou nebo stále Čechoslovačkou?

A. Stanková: Pravda, už devatenáct let žiji v Česku, tedy nepatrně déle, než jsem žila na Slovensku, a mám to tu moc ráda, ale pocitově budu vždycky Slovenkou.

Když se naše federativní republika dělila, byla jste ještě dítě a politika šla mimo vás. Jak se na tu zásadní událost díváte zpětně?

A. Stanková: Víte, tohle je otázka, na kterou v několika větách odpovědět neumím. Vlastně se jí ani nezabývám. Když k rozdělení došlo, bylo mi deset let a já žádnou změnu nepocítila. A abych teď hodnotila, jestli se to mělo stát nebo ne… Kdo to dnes ví? Mě se to zkrátka nedotklo vůbec.

Za váš startovací filmový počin lze nejspíš považovat Rebely z roku 2001. Cítíte to tak?

A. Stanková: Dá se to tak říct. Filmy televizní jsem sice natáčela už mnohem dřív, ale do širšího povědomí lidí jsem se dostala určitě až díky Rebelům.

V čem podle vás úspěch toho filmu spočíval?

A. Stanková: Asi ve šťastné kombinaci atmosféry šedesátých let, tehdejší muziky a dobrého příběhu, který byl přiměřeně veselý i smutný. Nejsem žádný filmový recenzent, ale prostě to fungovalo, všechno do sebe zapadlo tak, jak to zapadnout mělo, a diváci to vzali. Což ovšem tvůrci dopředu nikdy neví. Jsem ráda, že se ten film vydařil, a jsem vděčná za to, že jsem u jeho vzniku mohla být.

Před Rebely jste hrála v divadelní verzi známého muzikálu Pomáda, o němž lze říci, že je ze stejného pytle jako Rebelové. Je tu nějaká souvislost? Získala jste roli v Rebelech i díky předchozí Pomádě?

A. Stanková: Kdepak, tady žádnou souvislost nehledejte.

A do třetice… Výraznou roli jste později získala i v televizním retro seriálu Vyprávěj, jehož podstatná část se odehrává v 60. a 70. letech. Jde to chápat tak, že vás filmoví a seriáloví tvůrci brali jako typickou představitelku dívek ze zlatých šedesátých?

A. Stanková: Máte pravdu, objevila jsem se ve třech řekněme retro projektech, ale z jakého důvodu se tak stalo, to nemám tušení. Možná jsem někomu skutečně připadala jako vhodný typ pro ztvárnění těchto rolí.

Seriál Vyprávěj se vysílal v letech 2009 až 2013 a prošla jím celá řada známých herců. Navázala jste tam tenkrát nějaká přátelství?

A. Stanková: To víte, že ano, ale nemohu říct, že bych s některým z kolegů, co tam hráli, byla dnes v nějakém užším kontaktu. Vyloženě do noty jsme si však padly se skriptkou seriálu Míšou Řepovou, s tou nás od té doby pojí opravdové kamarádství.

Jednu z hlavních rolí zde odehrála další slovenská herečka, Andrea Kerestešová. Jak jste vycházely spolu? Dvě holky ze Slovače…?

A. Stanková: Velmi dobře, Andrea je fajn. Ale ono tam slovenských herců bylo víc. Vždyť celá seriálová rodina Andrei byla slovenská. Pravdou ovšem je, že naše role byly asi trochu výraznější. I když například scéna, v níž pan Marián Labuda kupuje podpultový šicí stroj, je nezapomenutelná.

Film Doktor od jezera hrochů, kde hrajete úžasnou letušku, má s ostatními komediemi Zdeňka Trošky společné minimálně jedno. Kritika ho rozcupovala, ale u lidí zabodoval. Co je podle vás pro filmového tvůrce důležitější? Ocenění metálem nebo vyprodaná kina?

A. Stanková: Ocenění je jistě příjemné, ale domnívám se, že pro filmaře jsou důležitější plné kinosály. Filmy se přece netočí pro kritiky, točí se pro lidi. A pro všechny, kdo na filmu pracují, je nesmírně důležitá i atmosféra, v níž dílo vzniká. A mohu konstatovat, že atmosféra při natáčení tohoto filmu byla přímo skvostná. Zdeněk sice přesně ví, co chce a jde si za tím, ale přitom zůstává příjemný, pohodový a obrovsky lidský.

Vaší další osobitou rolí je role v seriálu Přístav. Kolegovi Martinu Zounarovi tam učarujete mimo jiného tím, jak si umíte poradit s auty. Jaká je realita?

A. Stanková: Realita víc jiná snad být nemůže. Na autě neumím opravit nic a nejspíš bych nezvládla ani vyměnit píchlé kolo. Myslím, že by mi na to vůbec nestačily síly. Nesmíte věřit všemu, co je v televizi. (smích) My všichni jenom hrajeme.

Máte dceru Alžbětku. Je jí pět let?

A. Stanková: Pět a půl.

Takže zatím samé radosti…?

A. Stanková: Samé radosti a starosti, upřesnila bych. Prostě malá holčička. Jakmile se člověk stane rodičem, všechno v jeho životě se změní. Naroste zodpovědnost a jeden se začne bát i toho, z čeho si dřív hlavu vůbec nedělal. Alžbětka funguje i jako takové moje zrcadlo a spoustu věcí se kupodivu učím já od ní. Jsem šťastná, že ji mám.

Jaká byla mimochodem vaše puberta?

A. Stanková: Moje puberta se dostavila, až když mi bylo kolem devatenácti, a občas jsem asi byla kapku na ránu. Na druhou stranu jsem se věnovala hře na klavír a tancování – baletu i moderně – a na pubertální výlevy jsem tím pádem až tolik času neměla. A podle mě je to tak správně. Vést děti k nějaké činnosti, aby se nenudily a něco se navíc i naučily. Nuda dítěti v žádném případě neprospívá.

Na dveře klepou Vánoce. Jak by měly vypadat ty vaše, abyste s nimi byla spokojena?

A. Stanková: Naprosto klasicky. Klid, napečené voňavé cukroví, navařeno, uklizeno, vánoční koledy, dárečky, nějaká ta pohádka s Alžbětkou, procházky po Praze, vánoční punč, svařák… Nejraději bych byla, kdyby se mi všechno podařilo připravit už tak tři dny před Vánoci, ale vzhledem k tomu, že to musím nachystat já sama, tak nevím, nevím. Zajištění tradičních Vánoc bude zřejmě tradičně náročné.

- Sváťa Doseděl -