Nalitý se válel po ulicích. V Panské si rozbil hlavu.

07.12.2022

J. Hradec – Odpoledne 12. října sbírali hlídkující strážníci spícího sedmdesátníka, jenž si ustlal...

[přečtěte si celý článek]


Nametli se alkoholem a poté zmlátili poutač.

07.12.2022

Třeboň – Tři mladí muži ve věku 20 až 25 let z Třeboně a Suchdola nad Lužnicí se v neděli 12....

[přečtěte si celý článek]


Jak carský důstojník. Zřejmě slušnej oddíl!

07.12.2022

Třeboň – V neděli 20. listopadu večer asistovali strážníci záchranářům, zasahujícím u muže, jemuž...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Antonín Kaška exkluzivně pro Žurnál

Publikováno: 04.06.2018

„Jindřichův Hradec je v mých očích město nejkrásnější a já ho mám moc rád,“ říká herec a hradecký rodák Antonín Kaška (61) a dodává: „Nic na světě samozřejmě není dokonalé, ale já zbytečné mouchy nehledám.“
Divadlu se Antonín Kaška věnuje od počátku 70. let, vystudoval herectví na pražské DAMU a první profesionální angažmá získal v Západočeském divadle v Chebu, v jehož ansámblu zůstal do roku 1989, kdy přesídlil do Divadla J. K. Tyla v Plzni. Jeho návraty do rodného města se vždy odehrávaly i v rámci představení Jindřichohradecké činohry na nádvoří místního zámku, Nočních prohlídek s Bílou paní tamtéž a pravidelných koncertů jeho hradeckého kamaráda Petra Přibyla, koncertního mistra viol Národního divadla v Praze. A právě na zatím posledním koncertu, který Přibylovi minulý měsíc konferoval, si herec udělal čas i na Žurnál.

Často konferujete hradecké akce hudebníka Petra Přibyla, tak jako dnes. Spíš než honorář konferenciéra, je za tím vaše dlouholeté přátelství, je to tak?

A. Kaška: Je to přesně tak. V poslední době už mě umění neživí a takovéto akce pro peníze opravdu nedělám. Dělám je čistě pro radost. Svou a svých přátel.

Vaše manželka Alena byla za svobodna Přibylová. Je to shoda jmen nebo je s Petrem příbuzná?

A. Kaška: (smích) Může se to jevit jako pozoruhodná náhoda, ale jde pouze o shodu jmen.

Bral byste Petra za příbuzného nebo je lepší kamarád?

A. Kaška: Petr je mi natolik dobrým kamarádem, že mi to takhle úplně vyhovuje.

Po maturitě na hradeckém gymnáziu jste absolvoval nástavbu pro obor radiologický asistent. Proč jste u tohoto oboru nezůstal?

A. Kaška: Hned po gymnáziu jsem chtěl jít na DAMU, jenže napoprvé mi to nevyšlo. Ten rok totiž z nějakého důvodu nabírali lidi vyššího vzrůstu a já proto sítem neprošel. Naopak uspěli například Alexej Pyško, Martin Stropnický a další habáni. Tak jsem se přihlásil tam, kde bylo místo, to byla ona zmíněná nástavba, a na DAMU nastoupil o dva roky později. Pokud bych neuspěl ani napodruhé, u radiologie bych nakonec možná zůstal. Kdo ví?

Co vás vlastně k herectví přivedlo? Byl jste vždycky komediant a bavič?

A. Kaška: Vůbec ne! Byl jsem kupodivu spíš introvert. Ale moc rád jsem recitoval a shodou okolností se dostal do hradeckého Studia P, což bylo divadlo poezie a malých forem. Ve vinárně v zámecké bráně jsme dělali pravidelné pořady a můžu říct, že zájem o ně byl obrovský. Mimochodem, v rámci těchto akcí jsem se profesně potkával i s Petrem Přibylem, jehož rocková kapela Organum na nich hrávala. No a tady je počátek mého divadelnictví.

Vašimi spolužáky v ročníku byli i Miroslav Vladyka, Zora Jandová nebo Valérie Zawadská. Máte mezi známými tvářemi šoubyznysu dodnes své přátele?

A. Kaška: Jistě. Valérie Zawadská byla u mě v Plzni zrovna dnes. Natáčíme spolu audioknihu.

Valérie Zawadská je proslulou dabérkou. Vy jste se dabingu taky dlouho věnoval. Je tady nějaká spojitost?

A. Kaška: Ani ne. Začínali jsme dost podobně. Už na škole jsme chodili do pražského dabingového studia, kde tehdy kraloval dabingový odborník K. M. Walló, a ten nám vždycky řekl: „Postavte se támhle do kouta a sledujte, jak se to dělá.“ A my se dívali a učili se od opravdových mistrů. Nakonec to dopadlo tak, že jsem dabing produkoval a režíroval. V Plzni jsem v devadesátých letech rozjížděl dabing s takovými dnešními hvězdami jako Martin Stránský, Bára Munzarová, Kateřina Hrachovcová, Martin Preiss, Hynek Čermák… Mohu konstatovat, že to byl vynikající tým.

Proč se už jednou skvěle nadabované filmy předabovávají?

A. Kaška: Důvodem bývá zpravidla skutečnost, že majitel autorských práv, vztahujících se k původnímu dabingu, požaduje tolik peněz, že se vyplatí nadabovat film znovu.

Objevil jste se v řadě televizních seriálů. Ranč U zelené sedmy, Ulice, Ordinace v růžové zahradě, Místo v životě, Doktoři z Počátků, teď naposledy Modrý kód… Díváte se na sebe v televizi rád?

A. Kaška: Ani ne. Na škole nás profesoři neustále natáčeli a my se pak na sebe museli povinně dívat. A to bylo něco tak strašného, že mi to koukání se na sebe sama dost znechutilo.

Proslýchá se, že účinkování v seriálu je finanční terno. Je to pravda?

A. Kaška: V případě hlavních rolí zcela nepochybně. Tam už je to o milionech.

Proslul jste projektem divadla jednoho herce. Mám na mysli kus Cyrano de Bergerac aneb Sám proti 28. Jak dlouho tohle divadlo hrajete? Třicet let?

A. Kaška: Pětadvacet.

Vloni jste se s tímhle kouskem dostal do knihy rekordů. Povězte mi o tom něco.

A. Kaška: Po roce 1989, kdy se Guinessova kniha rekordů dostala i do České republiky, mi bylo řečeno, že jsem jeden z asi čtyř lidí na světě, kteří hrají 28 postav v jedné osobě, a mě napadlo, že by nebylo marné zkusit se s tím do knihy rekordů dostat. Kontaktoval jsem tedy tou dobou začínající pelhřimovskou agenturu Dobrý den, která se rekordy už tenkrát zabývala, a svůj rekord jim nabídl. Vůbec mi ale neodpověděli a já to pustil z hlavy. Jenže vloni, kdy jsem slavil šedesátiny, jsem ten nápad znovu oprášil a vymyslel mystifikační divadelní scénku, v níž uvedenou agenturu žádám o zápis do knihy rekordů. Pak jsem však usoudil, že bych s touto recesí měl agenturu Dobrý den předem seznámit a předejít tak případným problémům. Osočení, že agenturní činnost znevažuji atp. Takže jsem do Pelhřimova poslal e-mail, v němž jsem svůj záměr popsal a zeptal se, jestli proti tomu nikdo nic nemá. A víte, co mi obratem sdělili? Že do Hradce vyšlou komisaře a do České knihy rekordů mě nechají zapsat doopravdy.

Krátce po roce 2000 patřilo k vašim aktivitám i namlouvání legračních hlášek do mobilních telefonů. Hlášky Antonína Kašky… Jak jste k tomuhle kšeftu přišel?

A. Kaška: Úplnou náhodou. Syn si do svého mobilu nainstaloval takový to praštěný vyzvánění „to jsem já, tvůj telefon, zvoním, pořád zvoním…“ a já si řekl, že je to sice blbě udělané, ale nápad to špatný není. Na uvedenou hlášku jsem tedy vyrobil asi deset variant – ožralej mobil, zhulenej mobil, teplej mobil, zamilovanej mobil a bůhvíjaký ještě – a pověsil to všechno na internet k volnému stažení. A když pak na moje vyzvánění upozornili na webu Mobilmania a přidali příslušný odkaz, strhla se lavina. Na mé stránky chodilo do té doby tak dvě stě lidí denně, poté jich tam začalo chodit denně pět tisíc. Následně si téhle věci všimla firma, co takové legrácky prodávala, a já si s ní plácnul. Dostával jsem sice jen autorský honorář ve výši dvě a půl procenta z prodaných hlášek, ale vzhledem k obrovskému zájmu lidí to byl i tak vážně moc dobrý kšeft.

Asi před pěti lety jste skončil v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Proč?

A. Kaška: Řekl bych to takhle… Rozešli jsme se.

Dnes je vaší živností Umělecká agentura Antonína Kašky?

A. Kaška: Ne, to už neplatí. Oblast kultury jsem de facto opustil a nyní pracuji pro rodinnou firmu. Jedná se o obchod se zemědělskými potřebami. Firmu založila moje neteř s kamarádem, já se nabídl, že jim udělám internetové stránky a už jsem v tom jel s nimi. Byla to velká změna, uznávám, ale nelituji. V případě některého sortimentu jsme se stali největšími prodejci na světě.

Považujete se za hradeckého patriota?

A. Kaška: Nepochybně. Jindřichův Hradec je v mých očích město nejkrásnější a já ho mám moc rád. Miluju dolní náměstí s domy, co vypadají jako z perníku, zámek, podzámčí, rybník Vajgar. Nic na světě samozřejmě není dokonalé, ale já zbytečné mouchy nehledám.

Hradec se pasuje do role kulturního města. Má na toto označení nárok?

A. Kaška: Myslím, že má.

Vedení Hradce uvažuje o vybudování nového kulturního stánku v prostorách bývalého zámeckého pivovaru. Co na to říkáte?

A. Kaška: Je to dobrý nápad. Dnes je to sice zřícenina, ale když se chce a jsou peníze, i ze zříceniny jde vybudovat klenot. Poloha bývalého pivovaru je každopádně vynikající. A stávající sál v Kulturním domě Střelnice? Je vhodný na konání plesů a koncertů, ale divadelní sál to rozhodně není. Takže jak říkám, dobrý záměr, ovšem k jeho realizaci je ještě hodně daleko.

Jste jedním z duchovních otců hradeckých Nočních prohlídek s Bílou paní. Jak dlouho se tato akce koná?

A. Kaška: První ročník se konal v roce 1994 a byl to neskutečný úspěch. Byli jsme totiž jediní v republice, kdo něco takového dělal. A popularita nočních prohlídek poté vlastně nikdy neopadla.

Vloni prošly Noční prohlídky s Bílou paní zásadní dramaturgickou změnou. Bez vaší účasti. Je to tak?

A. Kaška: Ano.

Z jakého důvodu?

A. Kaška: Nový pan kastelán chtěl prohlídky inovovat.

Proč měnit něco, co zjevně funguje?

A. Kaška: Na to se musíte zeptat pana kastelána.

K závěru krátce za moře. Smutně… Minulý měsíc nás opustil oskarový režisér Miloš Forman (86). Taková událost se těžko komentuje, ale přesto, chcete to zkusit?

A. Kaška: Tohle okomentovat je pro mě skutečně velice těžké. Miloše Formana jsem sice osobně neznal, ale znám jeho syny, kteří studovali na DAMU stejně jako já. Pro mě to byl obrovsky talentovaný režisér a jeho filmy Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Vlasy, Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadeus a další jsou skutečně nezapomenutelnými klenoty české i americké kinematografie. Jeho odchod je pro mě osobní ztrátou.

A teď veseleji… Vaše maminka oslavila vloni 100 let a její neuvěřitelná vitalita tomuto požehnanému věku rozhodně neodpovídá. Jak to dělá? Recept!

A. Kaška: Recept? Pracovat. Ustavičně. Moje maminka vždycky tvrdě pracovala a ani ve svých 100 letech nevysedává u okna ani u televize, tu si pouští až večer. Vstává po sedmé ráno, vaří, stará se o zahradu, o slepice, pořád hodně čte… To je tajemství její vitality a životního elánu. Moc jí to všechno přeju.

A skutečně na závěr… Vaše oblíbené motto či verš?

A. Kaška: Třeba tenhle aforismus. Jednu znám věc velmi moudrou a druhou zas velmi hloupou. Velmi moudrá je pomodlit se každého rána: „Kéž podržím svou lásku k životu!“ A velmi hloupé je dát na hřbitovní věž hodiny. Jan Neruda.

- Sváťa Doseděl -