...další články

Bára Štěpánová exkluzivně pro Žurnál

Ve hře Jak uvařit žábu stojíte před posledním soudem. Jak myslíte, že byste dopadla ve skutečnosti? Peklo nebo Ráj?

B. Štěpánová: Ani jedno, ani druhé. Já jsem tak nějak přesvědčena, že po smrti nic není. Asi by sice bylo příjemnější věřit v opak, ale já tomu nevěřím. Vloni mi odešel velký kamarád Petr Hapka a já si v tu dobu říkala, že lidi, kteří věří, že život po smrti pokračuje něčím jiným, mají oproti lidem nevěřícím výhodu. Já tomu ale nevěřím a tuto výhodu tudíž nemám.

Když se podíváme na vaše dílo – filmy, seriály, divadlo – můžeme konstatovat, že se vám v kumštu dařilo a daří. Myslíte si, že je to i díky vaší optimistické povaze? Optimisticky tedy alespoň působíte…

B. Štěpánová: To je ale velký omyl. Že člověk nějak působí, ještě zdaleka neznamená, že takový skutečně je. Já vůbec nejsem optimista. Naopak, jsem velký skeptik a pesimista. Povahy mých postav se mnou zpravidla nemají vůbec nic společného.

Vaše kolegyně Miluška Bitnerová mi v rozhovoru řekla, že vzhledem ke svým fyzickým přednostem byla od počátku obsazována zejména do rolí záletnic, prostitutek atp. Můžete o sobě říct něco podobného?

B. Štěpánová: Nemůžu. S tím, jak vypadám, nic nenadělám, ale nemyslím si, že by mě kvůli tomu režiséři typově zařadili mezi představitelky lehkých žen. K výjimkám patří třeba moje role ve filmových Básnících. Ty filmy mám ale strašně nerada a nerada o nich mluvím, tak se mě na ně raději ani neptejte. Není to nic, na co bych byla pyšná.

V poslední době jste prošla řadou populárních seriálů. Máte vůbec čas sledovat své výkony?

B. Štěpánová: Ale jo. Já si myslím, že to vždycky není otázka času. Kdo se chce na sebe v televizi podívat, určitě to udělat může. Reprízy jsou koneckonců k vidění i na internetu, že ano? Přiznám se, že se na Ordinaci v růžové zahradě občas ráda podívám. Herci nezřídka říkají, že se na sebe neradi dívají, ale já nejsem ten případ. Občas se dokonce i potěším (smích).

Takže zpravidla jste se sebou spokojená? Třeba v roli Babety v Ordinaci?

B. Štěpánová: Zrovna Babeta je myslím opravdu úplně v pohodě. Ta role mi prostě sedí. Člověk by to asi o sobě neměl říkat, měl by skromnost alespoň předstírat, ale já falešnou skromnost ráda nemám. A pověrčivá taky nejsem, proto o těchto věcech klidně mluvím, a když se mi něco podaří, proč bych se nepochválila, no ne?

Jste známá osobnost. Co bulvár? Často vám věnuje nežádoucí pozornost?

B. Štěpánová: Bulvár… Já jsem se rozhodla, že to budu brát takhle: Co oči nevidí, srdce nebolí. Bulvár tedy nesleduju, nečtu, nezajímá mě. Ignoruju ho a nemluvím s ním, to na něj podle mého názoru platí. Můj vztah k bulváru je tak negativní, že se o něm vůbec nebavím, takže pojďme prosím raději dál.

Váš manžel je úspěšný hudebník. Jak jste na tom s hudbou vy?

B. Štěpánová: Velmi dobře. Původně jsem totiž studovala hru na kytaru a klavír, ale asi se to o mě moc neví. Jsem spoluzakladatelkou kapely, která si dnes říká Čechomor. Tenkrát jsme se jmenovali První nezávislá českomoravská hudební společnost. Dodnes zpívám ráda a tu a tam mám dokonce i nějaký ten recitál.

A jakou muziku ráda posloucháte?

B. Štěpánová: Miluju klasickou hudbu, na které jsem vyrostla. Tatínek psal hudební recenze a moje dětství je neodmyslitelně spjato s Rudolfínem a Smetanovou síní. Pop-music moc nemusím. Ráda ale poslouchám třeba Romana Dragouna, kapelu Lily Marlen… A pak mám jednu takovou úchylku – mám ráda country music. Když si tuhle hudbu pouštím, můj manžel u toho trpí jako zvíře.

Ještě k vašim koníčkům… Prý ráda čtete. Zejména detektivky…

B. Štěpánová: Ano, to je pravda. Mám ráda detektivky, thrillery i horory. V knížkách i ve filmu. Koukat na komedie mě nebaví. Vyrůstala jsem v takové polodisidentské rodině a před listopadovou revolucí jsem tudíž hodně četla i literaturu samizdatovou. Načteno mám dost, ale před sebou toho mám ještě taky hodně.

Zmínila jste horory… Bojíte se ráda?

B. Štěpánová: Jojo, moc ráda. U sledování hororu v televizi mám ale v ruce ovladač, a když už je to moc velký nářez, neváhám ho použít.

Stephena Kinga máte v knihovně taky?

B. Štěpánová: Ano, ale musím říct, že Stephen je na mě už dost velká síla.

King říká, že po přečtení dobrého hororu nemá mít čtenář strach jít v noci na hřbitov. Co by tam asi tak dělal, že ano? Prý má mít strach jít v noci na vlastní záchod. Souhlasíte s ním?

B. Štěpánová: Jo, souhlasím. A vadí mi i to, když postavy v příběhu lezou někam, kam by zjevně lézt neměly. Do sklepa, na půdu… To vždycky můžu vyletět z kůže.

Hrajete golf… Není to spíš chlapská hra?

B. Štěpánová: Jak jste na to přišel? Není! V Anglii možná, ale v ostatních zemích tomu tak určitě není. Vynikající golfistky jsme u nás měli už za první republiky. Vyzkoušela jsem i golfové hřiště tady u vás, v Nové Bystřici. Není špatné, ale já mám raději golfová hřiště starší – Mariánské Lázně, Karlovy Vary atp.

Vždycky jste se zajímala o politiku. Vloni v listopadu jsme si připomněli 25. výročí sametové revoluce. Jak jste spokojena s tím, kam jsme za čtvrt století došli?

B. Štěpánová: Shrnu to do jedné věty: Cítím se být svobodným člověkem, a o to mi šlo.

Zklamalo vás něco? Opravdu hodně?

B. Štěpánová: Ano. Například to, co je teď na hradě, to mě opravdu velmi dráždí. A mohla bych použít i výraz mnohem ostřejší.

Svého času jste na hradě úzce spolupracovala s Václavem Havlem. Jaký to byl šéf?

B. Štěpánová: On to nebyl doslova šéf. Náš vztah nebyl vztahem nadřízeného a jeho podřízeného, jednalo se o vztah veskrze přátelský. Václava Havla jsem měla moc ráda.

Je pravda, že za ním ženské pálily a on pořádně nechápal proč?

B. Štěpánová: Dalo by se říct. Václav Havel zůstal až do své smrti takovým zvláštním plachým klukem. Pamatuju si, jak jednou stál před zrcadlem a náhle mi povídá: „Bárrro, nevíte, co na mě ty hysterrrky viděj?“ A já na to: „Venoušku, to bych taky ráda věděla.“ Každopádně to byl hrdina a po listopadu 1989 udělal obrovskou věc… Obětoval se, prezidentem totiž vůbec být nechtěl. On netoužil po moci, toužil po svobodě. A té se prezidentováním dobrovolně vzdal.

A dnes na něj kdekdo kydá špínu. Osobně mě překvapilo, že se do Havla naváží i Martin Mejstřík, jedna z hlavních postav 17. listopadu. Václav Havel prý o všech budoucích dohodách s komunisty věděl, byl opojen mocí atd. Jak si tuto kritiku in memoriam vysvětlujete?

B. Štěpánová: Tyto výroky hovoří spíše o stavu mysli Martina Mejstříka. Martin to tak asi cítí, některé věci si potřebuje vysvětlit a vysvětluje si je takhle. Díky bohu žijeme ve svobodné zemi a Martin má na svůj názor právo.

Teď máme na hradě Zemana. Předpokládám, že z vaší strany žádné velké nadšení…

B. Štěpánová: Ne žádné velké nadšení! To je špatný výraz! Cítím naprosté zděšení! Václav Havel bral prezidentování jako službu své zemi. Kdežto tento člověk (Miloš Zeman) deset let nasraně – s prominutím – seděl na Vysočině, a když pak dostal příležitost, okamžitě po ní skočil a svůj následný úspěch pojal jako osobní zadostiučinění. Vzpomínáte si, jak po zvolení Václava Klause prezidentem zdrhnul z hradu jako malej parchant? Jak ani nebyl schopen podat Klausovi ruku a uznat svoji porážku? Deset let se pak někde užíral, a fakt, že je teď tam, kde je, rozhodně nebere jako službu vlasti, bere to jako obrovskou satisfakci. Všichni jsme mu ukradení, on si to jenom užívá! Po deseti letech, se vším všudy!

- Sváťa Doseděl -