...další články

Barbora Munzarová exkluzivně pro Žurnál

Přijeli jste s divadelním představením Rošáda. O čem ta hra je?

B. Munzarová: Rošáda je o ženském a mužském principu v nás a o různých partnerských nástrahách a úskalích. Hra nestraní nikomu a v hledišti zpravidla vidím jak spokojené dámy, tak spokojené pány. Je zde řada vtipných situací, které však nejsou nikterak laciné. O bláznivou komedii se tedy určitě nejedná. Použila bych spíš termín tragikomedie. Diváci se chvíli smějí, chvíli jim tečou slzy, a takové divadlo je mi blízké.

Vaši rodiče jsou slavní herci. Motivovala vás tato skutečnost při volbě povolání?

B. Munzarová: Vůbec ne. Tenhle fakt mě od herectví spíš odrazoval. Už v dětství mě velmi bavil sport a já proto měla v primárním plánu absolvovat gymnázium a poté začít studovat na Institutu tělovýchovy a sportu. Studium na DAMU bylo plánem záložním. Jenže talentové zkoušky na DAMU se dělaly dřív a mě to při nich klaplo. Tak jsem se dala na kumšt.

Představují slavní rodiče protekci nebo spíš hendikep?

B. Munzarová: Naši mi při rozhodování vždycky ponechávali volnost a protekci jsem díky nim neměla nikdy. Bylo tomu spíš naopak, ale hendikepem bych to nenazvala. Nejvíc mi pomohlo to, že jsem ve svém prvním angažmá v plzeňském Divadle J. K. Tyla měla štěstí na skvělé kolegy, kteří mě brali jako herečku Báru a nikoliv jako dceru slavných herců. Od počátku jsem chtěla stát pevně na vlastních nohách a myslím, že se mi to dařilo a daří. Na druhou stranu je pro mě ovšem velkou ctí nést rodinnou hereckou tradici dál.

Vaší dceři Anně bude brzy patnáct let. Inklinuje k herectví?

B. Munzarová: Uvidíme, jak se to vyvrbí. Pohybově nadaná každopádně je, tančí úžasně, a má velký smysl pro improvizaci. Herecké dispozice by tu tedy byly, já však nyní podporuji především její nadání na jazyky. Anička mluví plynule anglicky, učí se španělsky a já bych byla ráda, kdyby tímto směrem pokračovala. Jazyková výbava je ve všech oborech, včetně herectví, výhodou k nezaplacení.

Hrajete divadlo, točíte seriály, filmy… Je vám líp na pódiu nebo před kamerou?

B. Munzarová: Divadlo pro mě vždycky bylo základ. Hraní před kamerou beru jen jako jakési zpestření, které už ale asi pět let de facto vynechávám. Několik produkcí jsem opustila a pár nabídek odmítla. Moje síto při výběru televizních rolí je dnes opravdu hodně husté a poslední dobou jím také nic moc neprošlo. Živí mě divadlo a vůbec si nestěžuju. Mám víc času na rodinu i na sebe, a už proto vím, že jsem udělala dobře.

Co je na natáčení seriálu nejvíc náročné a vyčerpávající?

B. Munzarová: Na tzv. nekonečných seriálech jako je třeba Ordinace v růžové zahradě je nejhorší časová, potažmo fyzická náročnost. Denně od šesti do šesti na place, pak jedete na zájezd s divadelním představením a na spánek vám v lepším případě zbydou čtyři hodiny. V měsíci jsem mívala i dvaadvacet natáčecích dní. Každý den se točí dvacet obrazů, což představuje bezmála padesát stran textu, mnohdy s odbornou lékařskou terminologií, a vy se to musíte naučit. A pak přijde dozorující lékař s tím, že to, co říkáte je úplná blbost, text opraví a vy se jej na místě učíte znovu. Následně do toho začne mluvit produkční a další lidi, kteří do toho co mluvit vůbec nemají, a tlak na vás sílí a sílí. Za těchto okolností mnohdy nebylo možné, abych ze sebe vydala to nejlepší, čeho jsem byla schopna, nebyl na to čas. A to mi asi vadilo především.

S vaším současným partnerem Martinem Trnavským jste se nicméně seznámila právě díky seriálu.

B. Munzarová: Ano. A řekla bych, že je to jedna z mála pozitivních věcí, které mi seriál Ordinace v růžové zahradě dal.

Čím vás pan Martin zaujal?

B. Munzarová: Martin je sportovec, já taky a tím to břinklo. Proklábosili jsme spolu neskutečné množství hodin, během nichž jsme zjistili, že jsme oba zvyklí klást si v životě laťku poměrně vysoko a pro dosažení cíle na sobě dokážeme máknout.

Svatba bude?

B. Munzarová: Tak tohle hodně zajímá bulvár. Dokonce jsem někde viděla fotku, na níž mi nějaký šikula přidělal cizí prst s prstýnkem. Svatbu zatím neplánujeme. Žijeme si spokojeně na hromádce a ten papír s razítkem nám vážně nechybí. Já si jedním manželstvím prošla a vstupovat do druhého necítím jako nezbytné. Čímž netvrdím, že svatba ani náhodou, to ne. Necháváme tomu zkrátka volný průběh. Z našeho devítiletého soužití a vzájemného obohacování každopádně cítím, že se nejednalo jen o setkání muže a ženy. Jednalo se o setkání dvou energií, které se v určitý moment setkat měly, aby se poté společně posunuly dál.

Zmínila jste bulvár. Smlsnul si na vás někdy?

B. Munzarová: Smlsnul. Bohužel.

Co na něj podle vás platí?

B. Munzarová: Nic. Zkoušela jsem s bulvárem dlouhodobě nekomunikovat, ale to nestačilo. Když se bulvárním novinářům zachtělo, napsali článek i tak. Bojovat se s tím dá jedině tehdy, pokud máte hodně času, energie a peněz. Ale s žalobou na bulvár člověk beztak uspěje jen málokdy. Bulvár byl vlastně jedním z důvodů, proč jsem opustila produkce televizních seriálů, které bulvár ke svému životu nezbytně potřebují. Šance na formování vlastního mediálního obrazu tam v podstatě neexistuje. Vaše věty i půlvěty jsou vytrhávány z kontextu, k nim jsou přilepovány naprosté nesmysly a výsledek je úděsný. Že jste vyhrál, jde říct v momentě, kdy s tím přestanete vnitřně bojovat a sžijete se s úslovím, že není nic staršího, než včerejší noviny. Ale to je někdy dlouhá cesta.

Před pěti lety jste s panem Martinem měli ošklivou bouračku na motorce. Co se stalo?

B. Munzarová: Martin řídil, já seděla za ním a řidič osobního auta nám nedal přednost zprava. Dva bloky od našeho domova v pražských Modřanech. Ten člověk se díval po číslech popisných a srazil nás v minimální rychlosti, ovšem i ta stačila. Martinovi se nic nestalo, ale já si roztrhla nohu o stupačku motorky. Zranění tehdy utnulo mé natáčení seriálu Obchoďák. Moji roli převzala Terezka Kostková a do té doby natočené scény se mnou musela přetočit.

Máte nyní z motorek strach?

B. Munzarová: Kupodivu ne. Od tohoto strachu mi pomohla jedna šikovná paní, která se zabývá lidským nitrem, a já si na motorku brzy zase mohla sednout. Ale jedině jako řidič, coby spolujezdec nikdy. Tady mám blok.

Jak jistě víte, včera (22. 5.) došlo k dalšímu teroristickému útoku, tentokrát v anglickém Manchesteru. Jak byste současnou situaci v Evropě okomentovala?

B. Munzarová: To, co se stalo v Manchesteru, je samozřejmě otřesné, k tomu se snad ani vyjadřovat nemusím. A situace v Evropě? Nevím. Nikdo neví, jak to je doopravdy, kdo stojí v pozadí a tahá za nitky. Řídí planetu deset lidí? Kdo to ví? Vnímám dlouhodobou informační masáž za účelem navození atmosféry strachu. Takové masáži se podlehne velmi snadno, já jí ale podlehnout odmítám. Odmítám žít ve strachu a moc se těmi věcmi ani nezabývám.

Ještě jedna horká aktualita…

B. Munzarová: Už je venku! (smích)

Přesně! Jiří Kájínek dostal prezidentskou milost a je z lochu venku. Váš názor…?

B. Munzarová: Já do toho snad ani nechci zabředávat. A vyjadřovat se k počínání hlavy státu? To už vůbec ne. Myslím si, že každý má možnost prokouknout, co je čím zakrýváno, a proč se to či ono děje. Kájínek je teď rozhodně superstar a nejspíš bude mít co dělat, aby ten mediální zájem ustál. Je chudák loutkou v něčí hře a já mu přeju hodně štěstí.

Prázdniny jsou nadohled. Kam vyrazíte na dovolenou?

B. Munzarová: To se teprve uvidí. Jisté je, že od Martina, který miluje jachting, mám slíbenu zkušební plavbu na nějaké charterové jachtě, nejspíš v Chorvatsku. Jsem pilotka a létání mi nevadí, tak uvidíme, co s mým žaludkem provede týden na rozhoupané palubě. Prubneme to.

Dovolená a jižní Čechy… Jak to jde z vašeho pohledu dohromady?

B. Munzarová: Skvěle! Do jižních Čech jezdíme s naším obytným autem. Třeba do Třeboně, na kola… Určitě nemusíme být nutně pořád jen v cizině, i když tam se „známý ksicht“ jaksi líp schová. A to se počítá.

- Sváťa Doseděl -