...další články

Dirigent David Švec speciálně pro Žurnál

Co vás přivedlo k hudbě? Rodinná tradice?

D. Švec: Rodinná tradice to není, ale rodiče měli hudbu vždycky rádi a lásku k ní přenesli na mě. Hlavně táta. Hrál bigbít, na piano… A záhy mě přivedl ke klavíru. Nad klávesy mi připevnil barevné lístečky, barevně upravil i notový zápis písniček a já se takhle učil hrát. Ještě jako předškolák. Mnohem později jsem se dozvěděl, že různé klavírní školy tento systém výuky používají taky. A potom už přišla hudební škola, kde jsem měl velké štěstí na paní učitelku.

Na českobudějovické konzervatoři jste vystudoval hru na klavír a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně dirigování orchestru. Proč právě dirigování?

D. Švec: Protože jsem rád součástí většího celku a baví mě pracovat s lidmi. Za klavírem je člověk tak nějak sám.

Jak studium dirigování probíhá?

D. Švec: (smích) Zpočátku dost často i před zrcadlem. Technika je zde totiž naprostý základ, bez ní to prostě nejde. Velké množství věcí stačí pouze ukázat, ale musí se ukázat dobře. Pak vám orchestr rozumí a šlape. A je úplně jedno, jestli v něm sedí Češi, Angličani nebo Japonci. Jisté je, že učit se dirigovat je něco úplně jiného, než učit se hrát na hudební nástroj.

Muzikanti mají noty, k čemu potřebují dirigenta?

D. Švec: Tohle je docela častá laická otázka. Moje maminka si ze mě dělala legraci a říkala, že dokud jsem byl klavírista, byl jsem poctivý muzikant, ale teď že sbírám slávu za muzikanty a jen před nimi tancuju podle jejich hudby. Jenže ono je to úplně jinak. Ano, muzikanti mají noty, podle nichž hrají, přečtou si z nich odkud, kam a jak, ale další věc je tempo. Tři muzikanti se na něm snadno domluví bez dirigenta, u deseti hudebníků už je to mnohem složitější, a když jich je padesát a víc, tak to bez dirigenta nejde vůbec. Dirigent orchestr sjednotí. A dirigent je ten, kdo je zodpovědný za to, že všechno bude takové, jaké to být má. Mimochodem, v opeře je dirigent naprosto nepostradatelný.

Dirigentů zřejmě až tak moc není…

D. Švec: Co myslíte? Kolik je potřeba profesionálních dirigentů? V jednom státě. Na AMU i na JAMU nastoupí na orchestrální dirigování každý rok tak po dvou lidech, ale stálých míst pro dirigenty je u nás sedm, osm, možná deset, ale víc určitě ne. Jistě, někteří se dostanou do ciziny, ale je spousta těch, co se po vystudování dirigováním neživí.

Jste dirigentem Orchestru Národního divadla v Praze a zároveň i šéfdirigentem v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Říkám to správně?

D. Švec: Ano. Do Národního jsem nastoupil před dvaceti lety. Coby klavírista a asistent dirigenta a tuším od roku 2010 jsem tamním dirigentem. Byť nyní nově jen na půl úvazku. A poslední dva roky pracuji souběžně i v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích na pozici šéfdirigenta. Nabídka Jihočechů mě zaujala, protože to byla práce doma, mám tady rodiče a přátele, ale hlavně proto, že šéfdirigent může pracovat pořád s jedním orchestrem a může něco budovat, něco dlouhodobého, pracovat na svém výrazu, na výrazu a kvalitě orchestru… Možná to bude znít troufale, ale mám pocit, že se mi to daří, respektive nám. A ještě jedna věc, na rozdíl od Národního v divadle budějovickém nejsem de facto limitován počtem zkoušek. Což výsledek také pozitivně ovlivní.

Máte ještě svou první taktovku? Nebo jste ji o někoho přerazil?

D. Švec: Nemám, ale o nikoho jsem ji nepřerazil. (smích) Ta taktovka prostě jen nebyla dobrá. Výběr taktovky není jen tak, člověk nemůže popadnout první, co se mu na pohled líbí. Dřív se dělaly v podstatě jen dřevěné, ale dnes už se k výrobě používá karbon. Vyrábí je i některé firmy, které vyrábí paličky pro bubeníky. U taktovky jde zejména o její vyvážení. Ukončovací kulička nebo kapka, již dirigent drží, by měla vážit stejně jako zbytek taktovky. Já používám jednu taktovku, na kterou jsem zvyklý. Rezervní s sebou pochopitelně vozím, ale ta už není taková. Prostě rezerva.

V rámci svých profesí jste procestoval kus světa…

D. Švec: Ano. Kromě spousty evropských zemí jsem byl i ve Spojených státech, v Japonsku a v Jižní Koreji. Někdy s orchestrem, jindy jako pozvaný host. Byly to zážitky. Jak umělecké, tak cestovatelské.

Vaše živobytí je klasická hudba, ale zvládáte i jiný žánr. Minulý měsíc jste dirigoval část koncertu hradecké art-rockové kapely Organum. Jak jste se k tomu dostal?

D. Švec: Oslovil mě náš společný kamarád violista a klávesista Petr Přibyl (spoluzakladatel kapely, pozn. red.) a nabídl mi to. S kapelou Organum už jsem v minulosti jednou vystupoval, ovšem tehdy jako klavírista, takže vím, co tahle parta hraje, a moc se mi to líbí. A Petr mi řekl, že tentokrát bude polovinu koncertu tvořit jeho rockové oratorium Hirošima, které je poměrně komplikované, že tam budou žesťové nástroje a dirigent by se hodil. Já na to, že přece nebudu dirigovat bigbítovou kapelu, přišlo mi to praštěné. Nicméně když jsem si zhruba čtyřicetiminutovou, mnohde rytmicky náročnou skladbu prostudoval, dospěl jsem k názoru, že dirigent věci skutečně pomůže.

Bylo dirigování rockové kapely v něčem jiné?

D. Švec: V podstatě ne. Hudba je jen jedna. V klasickém orchestru do hudby během zkoušek zasahuji, ale tady už jsem přišel k hotovému. Kapela měla nazkoušeno, a kdybych do toho nějak vrtal, bylo by to kontraproduktivní. Jenom bylo třeba začlenit žestě, které zde byly novinkou. Byla to žánrová změna a moc jsem si to užil.

Co posloucháte, když jenom posloucháte? Třeba v autě…

D. Švec: Nejvíc ticho. Ale do auta jsem si vytvořil jeden jazzový výběr, který si občas pustím. Rádio určitě ne. Teď mě napadá, že na dlouhých cestách autem rád poslouchám mluvené slovo. Audioknih je obrovský výběr a já se do nich úplně zbláznil. Dá se říct, že za volantem doháním to, co jsem nestačil přečíst.

Hudba je jistě to hlavní, ale nemáte ještě nějaké jiné záliby?

D. Švec: Když pominu děti a rodinu všeobecně, mám strašně rád mašinky. Vláčky. Jeden model kolejiště mám rozdělaný, ale netuším, jestli se mi ho někdy podaří dokončit. Na to, abych u něj trávil hodiny, čas bohužel nemám. Taky chodím rád do přírody. Často s foťákem.

Jste solidně vybaven smyslem pro humor a v kruhu přátel se z vás stává hotový bavič, zažil jsem to. Co říkáte na současnou, mnohdy až hysterickou korektnost? Na to, že se člověk málem bojí udělat na veřejnosti srandu, aby nebyl nějak onálepkován?

D. Švec: Doufám, že se nespletu, když řeknu, že to ještě taková tragédie není. Je dobře, že platí nějaké limity, za něž už by se nemělo zacházet, ale na druhou stranu se to s těmi limity nesmí přehánět. Různé menšiny, rasové či náboženské skupiny, politika, ženy… Slyšel jsem, že nová vydání klasické detektivky od Agathy Christie Deset malých černoušků musí vycházet pod jiným názvem, bez černoušků. Korektnost jistě ano, ale neblbnout a nehledat problémy tam, kde nejsou. Těch skutečných je kolem nás myslím víc než dost.

Sledujete dramatické dění v oblasti kultury na Slovensku?

D. Švec: Sleduju. Je to strašné. Respektovaný odborník vede divadlo tzv. v černých číslech, odborná veřejnost ho bere, lidi na představení chodí a někdo ho přes to všechno jen tak vyhodí? Bez kloudného odůvodnění? Tamní paní ministryni kultury neznám, ale vnímám to jako demonstraci moci a jsem šťastný, že to u nás funguje jinak.

V minulosti byla mládež vedena ke klasické hudbě například i formou tzv. výchovných koncertů. Jak je tomu dnes?

D. Švec: V obou divadlech, kde pracuji, jsme s dětmi v kontaktu. V Národním pro ně děláme speciální programy a workshopy, do nichž se děti mohou aktivně zapojit. Zatím se jedná o opery Kouzelná flétna a Prodaná nevěsta. Velmi hezký projekt. A v Jihočeském divadle jsme před necelým rokem měli premiéru Nevýchovného koncertu, což je představení pro různé věkové skupiny dětí a můžu říct, že obsahově je velice kvalitní. Jsem přesvědčen o tom, že dělat tyhle věci je mimořádně zapotřebí. A totéž platí o představeních rodinných.

Když se při standardním koncertu nebo divadelním představení podíváte do hlediště, vídáte tam i mladé lidi?

D. Švec: Ano. Na operu chodí povětšinou generace starší, ale jinak o mladé publikum nouze není. V tomto ohledu z budoucnosti obavy nemám.

Češi byli vždy považováni za kulturní národ. Nemění se situace k horšímu?

D. Švec: Na české konzervatoře se hlásí mnohem méně studentů, tady se tedy situace zhoršila. Mladý člověk má dnes při rozhodování o škole a své budoucnosti spoustu možností a obecně se ví, že v oblasti kultury se nevydělává tolik peněz jako třeba v oblasti práva, informačních technologií nebo ve sféře obchodní. A na profesionální kumšt nepotřebujete jen inteligenci, potřebujete i talent a velkou vytrvalost. Profesionální hudebník, byť talentovaný, si úspěch musí doslova vydřít. Velice pozitivní je, že se podařilo uchovat tradici základních uměleckých škol. Takové množství je unikát. Vždyť tzv. ZUŠka je snad v každém městě. A navíc kvalitní. Tohle nikde jinde ve světě nemají. Jestli se to podaří udržet, což se asi stane, ke kulturnosti našeho národa to přispěje měrou nezanedbatelnou.

- Sváťa Doseděl -