Drama českých turistů na rumunském venkově

„Ze Žiliny jsme vyrazili 3. června,“ začíná Pavel Tuter líčení letošní cyklistické výpravy k Černému moři. On a jeho tři kamarádi během ní projeli Slovensko, Maďarsko a po překonání rumunských Karpat skončili na černomořském pobřeží, kam už pro ně přijeli přátelé s dodávkou a 19. června je přivezli zpátky domů. „Na kolech jsme ujeli 1700 kilometrů, přičemž denní průměr činil asi 150 kilometrů,“ pokračuje P. Tuter s tím, že horší než velké vzdálenosti byla úmorná vedra a několik přejezdů přes horská sedla.

„V Rumunsku jsme většinou jezdili jeho chudými částmi, kde na mě zapůsobilo zejména to, jak tamní lidé žijí v souladu s přírodou. Současný rumunský venkov, tedy alespoň ta část, kterou jsme mohli vidět, připomíná český venkov po druhé světové válce nebo na počátku padesátých let,“ popisuje P. Tuter. „K určité modernizaci zemědělství tam sice došlo, ale zdaleka ne v takové míře, jako u nás. Což je na druhou stranu možná dobře. Nejsem příznivcem brutální techniky, která podle mého názoru všechno jen huntuje. A Rumuni mi připadali spokojení. Chudí, udření, ale spokojení. Večer sedí před svými skromnými domky, besedují, kolem se pasou krávy a ovce… Panuje tam příjemná atmosféra, ale s domluvou to bylo horší. Vlastně jen v jedné vesnici jsme se dokázali domluvit rusky, jinde jsme však neuspěli ani s ruštinou.“

Cyklisté trnem v oku

rumunských psů

Jak známo, Rumunsko, coby tranzitní země, nemá dvakrát dobrou pověst. Historek o přepadávání řidičů kamionů i turistů a jejich následném okradení a zmlácení koluje mezi lidmi požehnaně. Dalo by se říci, že našinci považují Rumunsko za zemi de facto nebezpečnou a vydat se tam na kolech berou možná jako bláznivý hazard.

„Taky jsme měli obavy, co bych to nepřiznal,“ říká P. Tuter. „Člověk jde do všeho s nějakým rizikem, což platilo i o nás v tomto případě. Jisté je, že na rumunském venkově cyklisty prakticky neznají. Možná i proto jsme byli neustále pronásledováni psy. Kupodivu ne těmi zdivočelými, co se ve smečkách toulají krajem, ale obyčejnými psi domácími. Někdy to bylo opravdu hrozné, ti psi nás vyloženě lovili. Malé psisko může člověk odkopnout, jenže velký pes, to už je horší. A když vám vyrazí po každé straně dva a zbytek smečky běží za vámi, tak končí legrace. Nezbývá než řvát, ohánět se klackem a šlapat jako o život. Žádného z nás psi naštěstí nedostali.“

Romové změnili formaci

Lov na člověka pokračoval…

Co se nepovedlo psům, to se málem povedlo místním domorodcům, konkrétně Romům. Čtyřčlenná výprava projížděla horní částí Rumunska, kopírovala hranici s Moldávií a mířila k deltě Dunaje. A už druhý den po vjezdu do Rumunska si čtveřice dobrodruhů sáhla až na samé dno. Rumunští Romové prý žijí v extrémně chudých okrajových částech vesnic a městeček a na projíždějící skupinku cyklistů zpravidla jen cosi pořvávali. Jednou se ale s verbálním kontaktem nespokojili…

„Přijeli jsme do vsi, kde nic nenasvědčovalo tomu, že nás čekají problémy,“ říká P. Tuter a pokračuje: „Moji tři kamarádi jeli asi dvě stovky metrů přede mnou. Najednou jsem uslyšel ukrutný řev a vzápětí už vidím, jak je Romové ženou. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Byl jsem na chvostě a sám, zastavit jsem nemohl a vrátit se, to už taky nešlo. Bylo mi jasné, že je zle. A v tu chvíli mě Romové uviděli a začali měnit útočnou formaci, lov pokračoval.“

Třem mužům se podařilo projet, i když dostali řádně naloženo klacky a jeden z nich dokonce i kamenem. Asi patnáctičlenná tlupa útočníků byla tvořena udělanými výrostky, několika mladými ženami, ale i šesti, sedmiletými dětmi. „Na nějaké počítání nebyl čas, věděl jsem, že je zle,“ vzpomíná P. Tuter a následně své dramatické vyprávění uzavírá: „Začal jsem řvát, jako když mě na nože berou, rozšlapal jsem kolo, co to šlo a vletěl do toho houfu. Největší strach jsem měl z toho, že srazím nějaké děcko. Pak už by mi šlo o život určitě. Slyšel jsem, že v takových případech tamní Romové na soud nečekají. Takže jsem křičel, schytával rány klacky a šlapal a šlapal. Nakonec jsem projel, ani nevím jak. Zážitek to byl naštěstí ojedinělý, ale každopádně bez přehánění hrozný. Pokud by se bývalo některému z Romů podařilo strčit klacek do něčího kola, zůstali bychom tam všichni. Někoho tam nechat, to pochopitelně vůbec nepřicházelo v úvahu. A co by pak s námi bylo dál? Nevím. Že bychom vyvázli se zdravou kůží, o tom silně pochybuju. Měli jsme zkrátka kliku. Zřejmě obrovskou.“

Na vlastní nebezpečí?

Rumunsko (od roku 2007 člen Evropské unie) je zajisté krásný kout země, ale před výletem sem je nepochybně vhodné hluboce se zamyslet a zvážit, co stojí za to vidět a co už za to nestojí. Ostatně nesvědčí o čemsi i fakt, že akční rádius mnohých autodopravců končí na Maďarsko-Rumunské hranici? A co se turistiky „na divoko“ týče, jednomu se možná vybaví slogan fiktivní cestovky Nikdy-nikdy safari australského bushmana Krokodýla Dundeeho: Nikdy s námi nejezděte, nebo se nikdy nevrátíte…

- Sváťa Doseděl -