...další články

Duo Yamaha exkluzivně pro ŽURNÁL

 

Mariáne, máte titul inženýra. Jaký je váš obor?

M. Kotvan: Jsem technik. Na vysoké škole v Trnavě jsem tři roky studoval průmyslový management a dva roky pak pedagogiku technických předmětů. Můžu tedy i vyučovat.

Proč jste si nevybral raději konzervatoř?

M. Kotvan: Protože by mi tam přikazovali, co mám hrát. Vůbec nic proti klasice, ale hrát Beethovena nebo Bacha mě nebavilo a nebaví. Vždycky jsem si hrál svoje a svoje si chci hrát i nadále.

Kdy jste s otcem utvořili Duo Yamaha?

M. Kotvan: Duo Yamaha jsme nevytvořili spolu. Otec hrál už dřív s jiným muzikantem, a teprve když mu tento, jak se říká, vypadnul, nastoupil jsem zkusmo já. A fungovalo to. V dnešní sestavě hraje Duo Yamaha už třináctým rokem.

To jste tedy začal hodně mladý…

M. Kotvan: Ano. Bylo mi šestnáct let.

Jak dlouho je Duo Yamaha vaším hlavním zaměstnáním?

M. Kotvan: Není naším hlavním zaměstnáním. Já mám menší marketingovou firmu a otec pracuje jako kontrolor hasicích přístrojů. Hudba je sice také naše zaměstnání, ale až druhé. Je především naším koníčkem. Hudbu milujeme.

Co bylo na začátku? Akce typu svateb, narozenin atp.?

M. Kotvan: Přesně tak. Nahrávání cédéček přišlo až mnohem později. Přál bych vám vidět moje první klávesy. Hrůza!

Teď však natáčíte jedno CD a DVD za druhým, vystupujete v televizi, koncertujete… Čím si svůj úspěch vysvětlujete?

M. Kotvan: Víte, já to sám nechápu. Neděláme prakticky nic jiného než to, co jsme dělali na začátku. Pravda, člověk se zákonitě zdokonalí, ale podle mého názoru to naše zlepšení zase tak velké není. Takže to asi bude tím, že děláme jednoduchou zábavu, kterou lidi chtějí.

A. Kotvan: Nehrajeme ale jen pro starší generaci. Když hrajeme na tancovačce pro mladé, Marián dokáže dostat do varu i je.

Znamená to, že pro tu chvíli změníte žánr?

A. Kotvan: Ano. Pokud se to hodí, hrajeme pop, rock, disko, dance…

Jak často vystupujete? Naživo.

A. Kotvan: Většinou čtyřikrát až pětkrát týdně.

A to ještě zvládáte svá hlavní zaměstnání?

A. Kotvan: Když hrajeme hodinu nebo dvě denně, tak se to zvládnout dá. Náročné to ale někdy bývá, to je pravda.

Nechybíte svým rodinám?

M. Kotvan: Otec určitě ano, ale já, vzhledem k tomu, že jsem svobodný, tento problém zatím řešit nemusím.

Něco jste ale zřejmě obětovat musel…

M. Kotvan: Máte pravdu. Například volný čas. A oželet musím i pravidelný kontakt se svými kamarády, což s nedostatkem volného času souvisí.

Věděl byste, kolik už se vám podařilo prodat CD a DVD? Alespoň odhadem?

A. Kotvan: Zlatou desku jsme dostali za čtyřicet tisíc prodaných cédéček. Dnes to tedy může být přibližně padesát tisíc kusů.

Za kolik peněz si vás lze objednat?

M. Kotvan: Naše cena je individuální a domlouváme ji vždy přímo s objednavatelem. Záleží na tom, o jakou akci se jedná. Zda je veřejná či soukromá, kde se koná, pro kolik lidí…

Lze říct, že jste díky svému muzicírování zbohatli?

M. Kotvan: (smích) Zbohatli jsme hlavně o zážitky. Když vidíme, jak lidi ve velkém chodí na naše koncerty, jak nakupují naše cédéčka… To je něco úžasného. Třeba mi to nebudete věřit, ale tenhle pocit pro mě znamená víc než peníze. Peníze jsou druhořadé.

Úspěch vám skutečně upřít nelze. Setkáváte se se závistí?

A. Kotvan: Bohužel ano. Předpokládat, že tomu tak nebude a že nás všichni budou milovat, to by asi bylo dost naivní.

Stáváte se terčem negativní kritiky?

M. Kotvan: Poměrně často. Nejvíce negativní kritiky přichází prostřednictvím internetu, kritiky z očí do očí je výrazně méně. Negativní názory nepřejících lidí nás ale až tak netrápí. Pak je tu ovšem ještě kritika konstruktivní, a tu už si k srdci bereme. Dirigent jednoho orchestru mi kupříkladu napsal, kde děláme chyby, co děláme špatně a co se mu nelíbí. To je ale úplně něco jiného. Kritika od člověka, který je schopnostmi nad námi, nás nesráží, ale naopak nás posouvá dopředu.

A co bulvár? Taky si na vás občas smlsne?

A. Kotvan: Ale ano. Zatím to však díky bohu nebylo nic hrozného. A doufám, že nic hrozného ani nepřijde. Ať si bulvár kritizuje naši muziku, ale ať nezachází do osobní roviny a naše soukromí vynechá.

Změnila vám popularita život?

M. Kotvan: Myslím, že ani ne. Jme často v televizi a lidi nás proto poznávají, což je příjemné, určitě jsme ale nezpychli. Za žádné hvězdy se každopádně nepovažujeme.

V Česku se používá termín „syndrom profláklýho ksichtu“. Trpíte jím taky?

M. Kotvan: Syndrom profláklýho ksichtu? Co to jako znamená?

No právě to, co jste říkal. Že vaše obličeje jsou známé, jinak řečeno profláklé.

M. Kotvan: (smích) Profláklý ksicht! To si musím zapamatovat! Myslím ale, že tímhle syndromem nijak zvlášť netrpíme.

Vážně? Tento syndrom se projevuje například při silničních kontrolách. Neodpustil vám už nějaký policista pokutu? Jen proto, že vás poznal?

M. Kotvan: To ne, ale zrovna nedávno se mi něco přihodilo… Jeli jsme přes vesnici, a protože jsem překročil povolenou rychlost, zastavila nás policejní hlídka. A policajt povídá: „Jé, já vás znám! Koukám na vás na Šlágru!“ Tak jsem si v duchu zamnul ruce, že vyváznu bez pokuty, ale to jsem se přepočítal. Nejenže mi policajt napařil pokutu, ale ještě mi dal dýchnout. Naštěstí jsem nadýchal nulu. Muzikanti si umí vypít, ale my, když řídíme, tak nepijeme.

Když si ale dáte, co máte nejraději?

M. Kotvan: Slivku a vínko.

Platí u vás v kapele tzv. suchý zákon?

M. Kotvan: Hm? A to je zase co?

Suchý zákon znamená, že během hudební produkce se nechlastá.

M. Kotvan: Aha.

A. Kotvan: U nás vždycky pije jenom jeden. Druhý řídí a pít tudíž nemůže. Ten neřídící ale rozhodně nepije do němoty. Když už si dá, tak s mírou. Nejsme kapela alkoholiků.

Jste hvězdami televize Šlágr. Jak jste se do televize pana Peterky dostali?

M. Kotvan: Když pan Peterka svoji televizi rozjížděl, hledal žánrové kapely a my jsme mu zřejmě padli do oka. Nebo spíš do ucha. Na našich webových stránkách jsme měli pár krátkých klipů a pan Peterka z nich asi usoudil, že jsme pro jeho televizi vhodní a pozval nás na konkurz. My jsme si řekli, že za pokus nic nedáme a jeli. A jak vidno, dobře jsme udělali.

Lze říct, že vám televize Šlágr hodně pomohla? Že vás zviditelnila a postrčila vpřed?

A. Kotvan: Zcela nepochybně. Posunula nás o sto procent.

Divák mnohdy nabyde dojmu, že TV Šlágr je jedna velká rodina a že tam vládne naprostá pohoda a klídek. Jak je tomu doopravdy?

M. Kotvan: Přesně takhle. Ve Šlágru panuje rodinná atmosféra a jeho majitelé, manželé Peterkovi, se k muzikantům chovají skvěle. Snaží se vyhovět a žádnými podnikatelskými manýry netrpí. Práce přitom mají nad hlavu. Počet účinkujících souborů a interpretů přesahuje totiž tři stovky.

TV Šlágr musí čelit vlně kritiky…

A. Kotvan: Ano. Stejně jako my. Na druhou stranu jsou však lidé, kteří na Šlágr nedají dopustit a život bez něj už si ani nedokáží představit. Televize všeobecně dnes chrlí až příliš negativních věcí a násilí – ať už ve zpravodajství nebo ve filmech – a mnozí už toho mají dost. Na Šlágru hraje 24 hodin denně muzika, střídají se žánry a žádné stresující záležitosti se tam neřeší. Jak jste řekl před chvílí – čiší z něj naprostá pohoda a klid.

Kdysi jsme bývali jeden stát. Jak se v Česku cítíte? Jako v cizině nebo pořád doma?

A. Kotvan: Pořád se tu cítíme doma. Vždycky jsem ostatně zastával názor, že rozdělení republiky byla chyba. Velká. Kdyby bylo po mém, vrátil bych to tam, kde to bylo, a obnovil Československo. Z ekonomického hlediska bychom byli silnější, měli bychom i lepší fotbal a hokej a všem bychom to pořádně natřeli.

V Jindřichově Hradci jste poprvé a máte vyprodáno. Myslíte si, že se sem v dohledné době vrátíte?

M. Kotvan: Ano. S majitelem zdejšího kulturního centra už jsme se o tom dokonce bavili. Vrátíme se sem velmi rádi.

- Sváťa Doseděl -