...další články

Filip Cíl exkluzivně pro Žurnál

Vaše maminka je tanečnice, tatínek byl jazzový pianista, takže k umění máte blízko od malička.

F. Cíl: Přesně tak. Máma se nejdřív věnovala baletu, ale když na konzervatoři otevřeli obor lidového tance, okamžitě se na něj přihlásila, protože k lidovému tanci měla blízko odjakživa. A táta byl výborný jazzový muzikant. Aktivity rodičů mě velmi ovlivnily.

Herectví se věnujete od dětství, mám na mysli vaše členství ve folklórním souboru. Lze říci, že tím, že jste se stal hercem, se vám splnil váš sen?

F. Cíl: Když jsem na konci základní školy zvažoval, co s životem dál, studium herectví na konzervatoři se mi jevilo jako logická volba. Na jevišti se spojuje všechno, co miluju. Tanec, hudba, zpěv, herectví… Ano, splnil se mi sen.

Jste herec tzv. na volné noze, tedy bez stálého divadelního angažmá, a dnes tu hrajete v tandemu s Miroslavem Táborským. Jak vaše spolupráce vznikla?

F. Cíl: Poprvé jsem s Mirkem spolupracoval při natáčení cikánské pohádky Dilino a čert a podruhé jsme spolu hráli v Divadle v Dlouhé v představení 407 gramů z Bohumila Hrabala. A Mirkovi se to nejspíš líbilo, takže když posléze dostal z Divadla v Řeznické nabídku hrát v dramatu Odvolání, vybral si k sobě mě. Tuhle hru děláme už pátou sezónu a pořád je to dost intenzivní. Táhnout hodinu a půl jen ve dvou, to není žádná legrace.

Vaši hereckou kariéru odstartoval v roce 2008 režisér Hynek Bočan, když vás obsadil do role syna hlavní postavy ve třetí sérii televizního seriálu Zdivočelá země.

F. Cíl: Ano, za start mé herecké kariéry tahle role považovat lze. Na castingu na ni nás bylo asi devadesát a já uspěl. Tenhle seriál byl plný osobností a mě dal strašně moc. Byla to velká škola.

Vaším velkým hitem byla filmová pohádka Šťastný smolař režiséra Jiřího Stracha, v níž jste si zahrál i s Ivanem Trojanem. Jak na tohle natáčení vzpomínáte?

F. Cíl: Tohle bylo jedno z nejlepších natáčení, co jsem zažil. Když pominu hvězdné obsazení kolem mě, musím vzpomenout i na to, co následovalo, když se řeklo, že pro ten den je s prací konec. Vždycky jsme se odebrali do restaurace a tam – kulantně řečeno – dosavadní natáčení probrali, ovšem v duchu veskrze přátelském a maximálně příjemném. Já dělal všechno pro to, abych mezi ty herecké bardy zapadnul, jak na place, tak po práci v hospodě, a vzpomínám na to opravdu moc rád. Prostě další úžasná škola. Někdy stačilo jen mlčet, dívat se a poslouchat.

Pohádek máte na kontě víc, nicméně herecká éra princů končí s mládím. Vy ještě máte čas, ale co potom? Přesedláte na krále?

F. Cíl: Já teda myslím, že můj čas princů už se naplnil. (smích) Spíš než moudrého krále bych si rád zahrál nějakého pohádkového záporáka. Zloducha, křivý charakter… Typově takového nějakého Rumburaka. Uvidíme, třeba se dočkám.

Ve výčtu vašich početných hereckých aktivit mě zaujal název vaší role ve filmu Vrásky z lásky. Žádné jméno, jen…

F. Cíl: Kluk s vodkou!

Přesně! Kluk s vodkou. V čem ta role spočívala?

F. Cíl: To jsou nápady Jiřího Stracha. On občas zavolá některému ze svých kamarádů s tím, že pro něho má menší roli. A jednou takhle zavolal mě a povídá, že potřebuje cyklistu, co na plac přiveze vodku. Točilo se to v lesích pořádný kus za Prahou a já tam měl „scénu“ s paní Jiřinou Bohdalovou. Na kole jsem musel vyjet do příkrého kopce a nahoře pak podat paní Bohdalové přes plot vodku. To bylo celé. Jirka mě ten děsný krpál nechal vyšlapat pětkrát, možná i víckrát. A když později vyšlo najevo, že se povedl už první či druhý záběr, vysvětlil mi Jirka, že chtěl, abych si taky trochu zahrál. Když už jsem se tam kvůli tomu štěku trmácel.

Máte mít hlavní roli ve filmové adaptaci českého komiksu Kruanova dobrodružství, který kdysi dávno vycházel v časopise Abc. Jak to s tím vypadá?

F. Cíl: Špatně. Stejně špatně jako s fantasy filmem Poslední z Aporveru, kde jsem měl taky hrát, ale ukázalo se, že to je jeden velký podvod. Sliby-chyby. Chtěl jsem věřit něčemu, co od počátku nemělo šanci a bylo to předem odsouzeno k zániku. Škoda, na oba filmy jsem se těšil. Netuším, co jejich producent a režisér v jedné osobě dělá teď, nepřeju mu nic zlého, ale do filmařiny by se montovat neměl. V případě filmu Poslední z Aporveru vyletělo komínem 207 milionů korun. Jedná se o druhý nejdražší český film. Víc peněz stál jen film Bathory Juraje Jakubiska, jenže ten se přes všechny finanční potíže k divákům alespoň dostal. Natáčení Posledního z Aporveru dokončeno nebylo a peníze jsou pryč. Průser, jinak se to nazvat nedá. Tvůrce zmařil práci spousty lidí, dodnes dluží strašné peníze a nikdo s ním nechce nic mít. Kromě policie, tu zajímá.

Tak už zase pozitivně. Decibely lásky. V této komedii s písničkami Michala Davida jste si taky zahrál. Co vy a tyhle hitovky? V reálu…

F. Cíl: Populární hudba obecně mi vůbec nevadí, ale nevyhledávám ji, nechává mě chladným. Na rozdíl od folklóru, jazzu a hudby klasické. Nicméně Michal David je fenomén a natáčení Decibelů lásky bylo fajn. Nehledě na fakt, že úspěch měl jak samotný film, tak soundtrack k němu.

Michala Davida a jeho písničky teď do svých reklam angažoval obchodní řetězec Penny Market. Proč myslíte, že do toho šel? Kvůli penězům asi ne…

F. Cíl: Já si myslím, že Michal už dělá jen to, co ho baví, a tohle je zřejmě ten případ. Někdo mu navrhne: „Michale, pojď udělat reklamu, kde bude spousta postav a všechny budeš hrát ty.“ Načež on řekne: „Ok, proč ne?“ Michal je veskrze pozitivní člověk. Nic ho nerozhází a je naprosto v pohodě. Řekl bych, že se baví životem. Jaromír Soukup si koupil TV Barrandov a jejím provozováním a bizarním účinkováním v ní se baví. Michal David se baví zase takhle.

Od roku 2012 se podílíte na moderování televizního Studia Kamarád a rok jste účinkoval i v pořadu Kouzelná školka. Je práce pro dětské diváky náročná?

F. Cíl: Je. Děti vám totiž nic neodpustí. Když se na ně pitvoříte, otočí se k vám zády. Pokud se k nim ale chováte jako k sobě rovným, začnou vás vnímat. Při práci pro děti jsem zjistil, že dětský divák je opravdu přísný kritik. Pokud se něco nelíbí dospělému, začne to složitě opisovat. Dítě, které pořad nebaví, televizi jednoduše vypne a jde dělat něco jiného. Takže… Náročné to je, ale strašně mě to baví.

Mezi vaše záliby patří folklór, včetně lidových písní a nářečí. Folklórní sbírka Františka Sušila značně ovlivnila tvorbu Jaroslava Hutky. Vznikne někdy i vaše publikace?

F. Cíl: Bylo by to hezké. Sborník zápisků a písniček si samozřejmě vedu a materiálu už mám hodně. Jezdím po Moravě i po Slovensku, s diktafonem v ruce a slivovicí v batohu obcházím chalupy a pilně nahrávám, co se dá. Byl jsem už ledaskde, ale rozhodně ne všude. Návštěva spousty lokalit je ještě přede mnou.

Co brněnský hantec?

F. Cíl: No jo, hantec. Hantec je těžký, ten neumím. Hantec je jako mongolština. V Brně mám kamarády, a proto vím, že co se hantecu týče, největší peklo je s taxikáři. Těm nerozumíte ani slovo. Nejjednodušší je ukázat jim adresu na mobilu. Sem! Musím ale konstatovat, že lidí, co hantec ovládají a používají, ubývá a hantec se tudíž pozvolna vytrácí.

Máme za sebou dva neveselé pandemické roky. Jak už bylo řečeno, jste herec na volné noze, tedy bez pravidelného příjmu od domovského divadla. Jak jste se živil v době, kdy byla divadla kvůli covidu zavřená?

F. Cíl: Rok a čtvrt jsem dělal, co se zrovna namanulo. Složenky nepočkají. Pracoval jsem jako skladník, rozvážel jsem jídlo… Pět dnů v týdnu jsem vstával ve čtyři hodiny ráno, domů jsem se vracel večer a o půl deváté jsem padnul do postele. Totální změna režimu.

Nikdo tehdy nevěděl, kdy to skončí. Co vám dodávalo energii?

F. Cíl: Naděje. Naděje a víra, že se všechno zase vrátí do normálu. Deprese byly ale velké. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Ze stovky na nulu ve vteřině.

Setkal jste se s úplně jinou sortou lidí. Dalo vám to něco?

F. Cíl: Ano. Zjištění, že jsem na tom docela dobře. Potkal jsem chlápka, co dělal za výčepem v kladenské hospodě. Jednou ráno na něj čekala šéfová, řekla mu, ať jí vrátí klíče od skříňky i kód od podniku a do hodiny ať kouká být pryč. Podnik zavírá, výpověď na fleku. Ten chlap byl rozvedený, dvě děti, hypotéka. Začal dělat dvanáctky ve skladu a v sedmačtyřiceti letech vypadal brzy na sedmdesát. Úplně rozsekaný člověk. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vlastně v pohodě.

Zaregistroval jste řeči typu, že si umělci konečně vyzkouší pořádnou práci atp.?

F. Cíl: No jasně. Nenáviděl jsem to a nenávidím to pořád. My neděláme pořádnou práci? Tak proč na nás lidi v divadle, ve filmech nebo v televizi koukají? Jsem bezkonfliktní člověk, ale kvůli tomuhle zcestnému názoru jsem se párkrát do konfliktu dostal. Děláme svou práci, na niž jsme vystudovali, a když jsme o ni ne vlastní vinou ze dne na den přišli, spousta z nás, možná většina, začala během týdne dělat něco úplně jiného. Já dělal ve skladu, kolega Míra Nosek montoval lavičky a jezdil s ještěrkou… O práci může přijít každý, ale troufám si říct, že pružně na to zareagovat už každý neumí. Proč se nám v takové situaci někdo škodolibě posmívá, vážně nechápu.

Nyní už jste zpět na scéně a váš herecký život pokračuje. Jaký ten návrat byl?

F. Cíl: Strašně jsem se na to těšil a návrat podle toho taky vypadal. Byl jsem doslova zaplaven euforií. Doufám, že se zase něco nezvrtne. V současné době zkouším nové představení Marta, což je de facto recitál k osmdesátým narozeninám Marty Kubišové. Premiéra je v červnu a já věřím, že to dopadne dobře.

Na závěr ještě taková drbárna… Nikde jsem se nedočetl, jestli jste nebo nejste ženatý či zadaný. Jak to s vámi je?

F. Cíl: Po zkušenostech s bulvárem si na svém soukromí celkem zakládám, takže takovýchto informací o mě ve veřejném prostoru skutečně moc není. Ale abych vám odpověděl… Ženatý sice nejsem, ale jsem šťastně zadaný. Slečnu mám už jedenáct let.

Naše čtenářky mají teda smůlu…

F. Cíl: (smích) Ať pošlou fotku, já se rozmyslím.

- Sváťa Doseděl -