...další články

Frontman kapely Traband exkluzivně pro Žurnál

O Trabandu se zhusta říká, že je žánrově nezařaditelný. Máte potřebu někam se zařazovat nebo vám je to spíš jedno?

J. Svoboda: Potřebu umístit se do nějaké škatule rozhodně nemáme. Když se mě někdo zeptá, co vlastně hrajeme, zpravidla odpovídám, že písničky. A je to tak. Písnička je základ naší tvorby. Někdy je spíš rocková, jindy inklinuje k folku nebo k country, ale pořád je to písnička, která jde zazpívat třeba jen s kytarou či klavírem.

Začínali jste v roce 1995 na plzeňské Portě. Vzpomenete si ještě, jaké to tehdy bylo?

J. Svoboda: Byl to velký průšvih (smích). Tedy z pořadatelského hlediska. Na Portu totiž tenkrát skoro nikdo nepřijel. V hledišti zkrátka nebyli lidi. Matně si vzpomínám, že se toho roku Porta rozdělila na dva de facto identické festivaly a tenhle tah, že zřejmě tak docela nevyšel. Pro nás to byl skoro mysteriózní zážitek. My na pódiu, před námi obrovský amfiteátr a v něm dva lidi. Ke všemu naši známí.

Brzy poté jste vyfasovali žánrovou nálepku „country-punk“. Jak se vám to zamlouvalo?

J. Svoboda: A víte, že celkem jo? Věci, které spojují, mě vždycky zajímaly. Myslím tím věci, spojující lidi, názory i hudbu. A tady jsme oním žánrovým pojítkem byli my. Spojení lidové muziky a punku mě zkrátka bavilo. Koneckonců, jednoduchý tříakordový punk je svým způsobem taky lidová hudba.

Bývaly doby, kdy jste ze slova komerce dostávali kopřivku. Nechtěli jste do rádia ani do televize… Platí to pořád?

J. Svoboda: Dá se říct, že ano. Těžiště naší kapely vždy bylo a stále je ve vystupování naživo. Na druhou stranu jsme nikdy nebránili tomu, aby naše koncerty byly zaznamenány a následně odvysílány v televizi. To nám nevadí vůbec. Spíš se příliš nehrneme do různých televizních estrád atp.

Od roku 2004 vydáváte u firmy Indies. Proč? Je tam příznivější prostředí než u gigantů typu Warnerů nebo Sony BMG?

J. Svoboda: To zcela nepochybně. Jeden vydavatelský gigant už o nás v minulosti zájem projevil, nám ale spolupráce s Indies naprosto vyhovuje. Líbí se nám ten jaksi rodinný přístup, který je pro mě osobně důležitější než vidina velkých zisků, podmíněná posloucháním diktátu vydavatele.

Při vyslovení názvu Indies se řadě lidí vybaví alternativní hudba. Je to trefná asociace?

J. Svoboda: Tohle možná platilo před nějakými deseti lety, dnes už je tomu ale jinak. Hudební žánry se velmi prolínají a označit něco za mainstream nebo naopak za alternativu je dost ošemetné. Všichni hudebníci potřebují, aby se jejich hudba prodávala, tedy i hudebníci tzv. alternativní. Nehledě na to, že s mainstreamovou muzikou se mnohdy dlouho přežít nedá. Pokud není hodnotná, vyčichne a skončí.

Do povědomí široké veřejnosti vás vystřelil především superhit Černej pasažér z vašeho čtvrtého alba z roku 2004. Čekali jste, že tahle pecka bude takový trhák?

J. Svoboda: Nečekali. Tahle písnička, byť je hodně zpěvná, vznikala strašně těžce a dlouho a my si úspěch slibovali úplně od jiných kousků. Bylo to milé překvapení. Jisté je, že Černému pasažérovi moc pomohl i vcelku vydařený videoklip.

Zatím poslední album jste vydali v roce 2011. Chystáte další?

J. Svoboda: Už na něm dokonce pracujeme. Nahráno máme všechno, ale ještě zbývá méně zábavné míchání a mastering. Na podzim by cédéčko na pultech mělo každopádně být.

Ještě krátce do minulosti… Na vašem webu jsem se dočetl, že pro country rádio jste svého času nebyli dost country a v rádiích rockových vás zase odmítali s tím, že country nehrajou. Jak jste se z toho začarovaného kruhu dostali?

J. Svoboda: My to zase tak moc neřešili. Jak už jsem řekl, stěžejní pro nás nebylo rádio, ale koncertování. A našemu publiku je žánrové škatulkování ukradené.

Dnes už vás hrají na Radiu Beat i na Country radiu…

J. Svoboda: Ano, je to skvělé. Po roce 2000 se vnímání hudby hodně změnilo, což je pozitivní.

Jakou hudbu posloucháte vy?

J. Svoboda: Takovou, ze které cítím upřímnost a ne kalkul. Když mám náladu na muziku, jdu za konkrétním titulem. Doma mám hromadu cédéček, využívám portál YouTube… Rádio jako zdroj hudby vlastně nepoužívám, to mám kvůli mluvenému slovu a zpravodajství.

V roce 2005, tedy doslova v nejlepším, jste ohlásili koncertní pauzu a dokonce se spekulovalo o tom, že Traband končí. Proč ta pauza? Potřebovali jste si orazit?

J. Svoboda: Únava byl taky důvod, vždyť tou dobou jsme hráli takřka každý druhý den. Především jsme si však museli ujasnit priority a dát dohromady naše poněkud zanedbávané rodiny. Koncertní pauzu jsme navíc využili k natočení nového cédéčka, takže úplná dovolená to zase nebyla.

Nicméně jste se na scénu vrátili a hrajete dodnes. Pořád platí, že při koncertech upřednostňujete intimnější prostředí?

J. Svoboda: Ano. Klubové prostředí se k nám hodí. Nevyhýbáme se ale ani kulturákům, sokolovnám atp. To pořád ještě jde. Do čeho se nehrneme, jsou velké hudební festivaly. Pokud nás pořadatelé pozvou, zahrajeme tam sice taky, ale není to ono. Nejsme kapela, co na pódiu dělá show, my jen hrajeme a zpíváme.

Hrajete i na koncertech pro neslyšící. Jak takový koncert funguje?

J. Svoboda: Jezdí s námi školení tlumočníci, kteří pomocí gest a mimiky převádí text písničky do znakové řeči. Nehledě na to, že neslyšící dokáží vnímat vibrace mnohem lépe než my slyšící. Moc nás to baví a od neslyšících máme jen samé pozitivní odezvy.

Z Jindřichova Hradce pochází redaktor časopisu Reflex Jiří X. Doležal, který je jedním z nejznámějších propagátorů legalizace marihuany. Jaký máte na tuhle věc názor vy? Jste pro marihuanu?

J. Svoboda: Pokud člověk jejím užíváním nikomu neškodí ani tím nikoho neohrožuje, proč ne? Náš národ je po staletí spojován s pivem, vínem či slivovicí a to se bere, jakože je to v pořádku. Jenže teď je tu najednou další prostředek – marihuana – a lidi hledají způsob jak se k němu postavit. Některé negativní názory na tuto problematiku se mi jeví jako poněkud pokrytecké.

Věnujete se v některé vaší písni i tomuto tématu?

J. Svoboda: Chlastu a drogám? (smích) Samozřejmě. Postavičky z našich textů, nezřídka různé zkrachovalé existence, mají rozličné lidské osudy.

Cítíte se na angažované či kritické písně? Na protestsongy?

J. Svoboda: Ale ano. V téhle republice je o čem zpívat protestsongy. Současné dění se nás pochopitelně dotýká a na novém albu pár kritických písniček je. Musím ale konstatovat, že já osobně jsem velký optimista. Podstatnou část života jsem prožil v socialismu a teď jsem šťastný tam, kde jsem. Můžu svobodně hrát a zpívat, svobodně cestovat a vyjadřovat se. Myslím, že žijeme v krásné době. Zní to strašně banálně, ale poslední dobou si čím dál tím silněji uvědomuju, jak moc důležitý je mír. Jsme šťastná země ve šťastném čase.

- Sváťa Doseděl -