...další články

Gabriela Filippi exkluzivně pro Žurnál

Léčivé divadlo… Co to vlastně je? Divadlo? Beseda? Meditace? Nebo od všeho kus?

G. Filippi: Dá se říct, že jste ten projekt přesně popsal. První částí komponovaného programu je klasické činoherní divadlo na duchovní téma, v současné době máme na repertoáru čtyři představení, a v části druhé přichází ke slovu naši hosté z oblasti duchovního a kulturního světa, kteří mají návštěvníkům mnoho co říci. Své místo tu má poezie, hudba, nadsázka i humor.

Jedná se o váš autorský projekt?

G. Filippi: Ano. První představení podle mého scénáře se konalo 21. 12. 2012, což je datum vskutku mystické.

Léčivé divadlo má lidi zajisté pobavit, ale to nejspíš není všechno?

G. Filippi: Každé umění má za cíl vyvolat ve svých konzumentech nějaké emoce, a léčivé divadlo není v tomto ohledu výjimkou. Umění člověka buď povznáší k vyšším prožitkům či dokonce k sebeléčení, nebo jej naopak zavádí tam, kde mu úplně dobře není.

Věříte v život po životě. Co vás k této víře přivedlo?

G. Filippi: Tahle víra je pro mě od malička naprostou přirozeností. Jsem si jista, že naše současné životy navazují na životy minulé. U někoho se v předešlých životech nabyté zkušenosti probudí dříve, u jiného později. Jeden má tyto „vzpomínky“ hodně intenzivní, druhý zase méně. Já vnímám, že nejsem součástí jen světa, který vidím kolem sebe, jsem součástí mnoha světů. Moje víra mi poskytuje i odpověď na otázku, co je vlastně smyslem života. Pokud by život skončil v závěru jednoho bytí, kde by byl jaký smysl? Člověk by se mohl chovat zcela libovolně a žádné důsledky by to nemělo. Reinkarnace a učení o věčnosti duše smysl dávají. Život pokračuje po smrti životem dalším.

Moje známá kartářka a astroložka mi řekla, že mým archandělem je Michael. Například před jízdou atp. ho mám prý vždy požádat o ochranu. A ani to nemusí být nahlas. Pokud člověk takto činí, činí moudře?

G. Filippi: Nepochybně činí moudře. Já to dělám taky tak. Vlastně vždycky, když opouštím byt. A pokud někam jedeme jako rodina, prosíme o ochranu strážných andělů všichni. Nahlas. Prosíme, aby nás strážní andělé doprovázeli a my dobře dojeli a v pořádku se i vrátili. Každý člověk vstupuje do života se svým andělským průvodcem, který jej pak ochraňuje. Stvořitel nám však dal dar svobodné vůle, což andělé respektují. Jestliže se sami nerozhodneme s nimi komunikovat, oni zůstanou stát opodál a do našich životů nezasahují. Tuto moc ostatně ani nemají. Ve chvíli, kdy komunikaci – a tato opravdu nemusí být verbální – zahájíme, jdou nám s láskou naproti a náš život najednou není osamělý.

Co podle vás platí na skeptiky?

G. Filippi: Skeptici jsou paradoxně nejvíce věřící. Intenzivní vírou, že nic z toho, o čem se tu právě bavíme, není, chtě nechtě připravují okamžik svého probuzení. Všichni dříve či později dospějeme k situaci, jež je pro nás těžká nebo bolestná, a tehdy i ten největší skeptik přestane být skeptický. Je náhle ochoten přijmout skutečnost, že mezi nebem a zemí něco je, a dodržování alespoň základních morálních zásad že má smysl, neboť jejich nedodržování ho vytrestá.

Již jste zmínila rok 2012. Jak jste pohlížela na konec světa, který měl ten rok podle mayského kalendáře nastat?

G. Filippi: Touto problematikou jsem se zabývala poměrně hodně. Cítila jsem to tak, že není možné, aby zčistajasna došlo k nějakému propadu a najednou nebylo nic. Očekávání, že se jednoho dne probudíme a všechno bude jinak, bylo a je liché. Katarze se samozřejmě děje. Po celém světě. Člověk si to však začne připouštět až tehdy, kdy se ho to osobně dotkne. Ocitne-li se v místech nejrůznějších katastrof, možná si řekne: „Aha! Něco se děje. Asi je třeba se zastavit.“ Moje nové představení Anastasia o tomto de facto pojednává. Sibiřská poustevnice, napojená na přírodu a Stvořitele, zde ruší předpovězené Peklo na zemi a hovoří o tom, že Nostradamus a jemu podobní vytváří svými myšlenkami paniku a z lidí dělají ovce a loutky. Hra končí výzvou, aby v sobě lidé našli světlo, skrze něž mohou objevit smysl svého života.

Zpět ke kumštu… Účinkovala jste v pohádkách, v detektivkách i v populárních seriálech. Rýsuje se něco nového?

G. Filippi: Ano. Pro Českou televizi budu tento měsíc točit seriál Život a doba soudce A. K., shodou okolností společně se svým synem Gabrielem (10), a na TV Barrandov se během pár týdnů objevím, opět s Gabrielem po boku, v detektivním seriálu Doktorka Kellerová. Hrát se synem mě moc baví.

Když máte čas, na co se v televizi ráda podíváte?

G. Filippi: Upřednostňuji filmy duchovní, které mě něčím obohatí. Většinou přitom dávám na doporučení mých stejně naladěných přátel. Pravdou ovšem je, že u nás doma běží v televizi nejčastěji tenis a fotbal.

Kvůli manželovi, předpokládám…

G. Filippi: Jistě.

Jednou jste se zúčastnila televizního pořadu VIP prostřeno. Bylo to příjemné, nebo jste svého souhlasu s tímto angažmá litovala?

G. Filippi: Vařila jsem se svými kolegyněmi a mohu říct, že to bylo velmi milé. Kuchtit před kamerami ale snadné nebylo. Tuto skutečnost jsem si však uvědomila, až když došlo na věc. Člověk se v takové situaci nezřídka, jak se říká, odkope a ukáže své slabiny. Nicméně jsem to zvládla. Stejně jako částečné odtajnění našeho jinak střeženého soukromí. Na druhou stranu, alespoň jsme kvůli této akci konečně vymalovali.

Jak na tom s vařením vůbec jste?

G. Filippi: Vařím většinou zdravě a velmi rychle. V kuchyni bývám deset, patnáct minut a je hotovo. Místo činu poté zhusta vypadá jak po pumovém útoku a já se tudíž vždy poohlížím po výkonném asistentovi, který by se o to postaral.

Takového asistenta máte?

G. Filippi: Bohužel nemám. Žádného jsem si nevychovala.

Na brněnské konzervatoři jste zkusila i obor balet. Balet je prý ukrutná dřina, můžete to potvrdit?

G. Filippi: Můžu, dřina je to obrovská. Věřím ale, že v lidech, kteří se baletu věnují, se touha toto dělat probudila už v minulosti. Touží po té kráse a nezbytnou dřinu akceptují. Což samozřejmě platí i v případě jiných forem umění.

Co je pravdy na informacích o tréninkem zmrzačených prstech baletek?

G. Filippi: Tohle je realita. Doba se sice posunula, ale tzv. špičkovky, na nichž baleríny tančí, jsou pořád stejné. Míra utrpení baletky zaleží na tom, jak má narostlé nárty a prsty. Má-li jeden prst příliš dlouhý, je jisté, že tento prst bude trpět neskutečně. Naopak jsou baleríny, které mají nárty a prsty narostlé tak, že je pro ně balet naprosto přirozený.

Jméno Filippi zní italsky…

G. Filippi: To ano. Ve Florencii se Filippi jmenuje snad každý druhý, avšak moje jméno odtamtud zřejmě nepochází. Z mého rodokmene, sahajícího až kamsi do 15. století, totiž vyplývá, že jméno Filippi neopustilo naši Vysočinu. Vzniklo ze jména jednoho z mých předků. Byl to kněz a sloužil v Itálii, kde jeho jméno Filip polatinštili. Když jsem se narodila, nějakým zázrakem mi k příjmení nebyla připojena koncovka ová a já proto, na rozdíl od maminky a babičky, nejsem Filippiová, nýbrž Filippi.

Po svatbě jste získala druhé příjmení Karochová. Toto jméno údajně používáte hlavně při placení pokut. Je to pravda?

G. Filippi: No, to je.

Dostáváte pokuty často?

G. Filippi: Bohužel ano. Hlavně za překročení rychlosti.

Co tzv. syndrom známého ksichtu? Nejsou k vám policisté tolerantnější?

G. Filippi: Jak kdy. Někdy to ani nejde. Nemluvě o tom, že to v principu není správné. Je to špatně i z hlediska reinkarnace a věčnosti duše. To bych taky v příštím životě mohla být policistkou, a to by mě nebavilo.

S manželem Pavlem Karochem máte dvě děti. Na televizní obrazovce už bývá vidět jak dcera Sofie (17), tak syn Gabriel. Jste ráda, nebo byste upřednostnila, kdyby vaše děti dělaly něco mimo showbyznys?

G. Filippi: Děti necháváme, aby se věnovaly tomu, po čem touží. Já navíc svou profesi dělám moc ráda, takže nevím, proč bych je měla od herectví odrazovat. Nehledě na to, že Gabrielovou doménou není herectví, ale fotbal. Hraje za Slávii.

Po narození dětí jste prý prošla velkou transformací a nic už od té doby neberete na lehkou váhu. Bývala jste lehkovážná?

G. Filippi: Přiměřeně k věku. Asi tak, jako dnes Sofie. Neměla jsem zodpovědnost za druhé a ožívala hlavně po setmění. Jakmile se člověk stane rodičem, všechno se změní a jeho pozornost se pochopitelně přenese na dítě, respektive na děti. U mě tomu tak každopádně bylo.

Zdá se, že vypadáte pořád stejně. Čím to?

G. Filippi: Mám několik výrazně starších přítelkyň ve věku zhruba 70 až 90 let, které jsou v naprosto skvělé fyzické i duševní kondici. A i díky nim vím, že ze života není možné vypustit pohyb. Čím jsme starší, tím více pohybu potřebujeme. Já pravidelně cvičím jógu a strašně ráda chodím. Když vysadím Gabriela u školy, sejdu do nedaleké Modřanské rokle a hodinu až dvě tam pochoduji. Každé ráno a hezky svižně.

Za vaší skvělou vizáží je údajně i vytrvalá podpora manžela, díky níž na sebe máte víc času, než by jinak bylo možné. Souhlasí to?

G. Filippi: S manželem rozhodně nejsme pár, permanentně se vznášející na růžovém obláčku, to tedy ne. V našem vztahu se ale snažíme rozvíjet a pro naše děti být příkladem. A je pravda, že nebýt manželovy podpory, tak to, co dělám, bych dělat nemohla. Manžel mi vážně pomáhá hrozně moc a má z toho radost.

Když už jsme u toho… Váš tehdy ještě budoucí manžel si vás prý nechtěl vzít?

G. Filippi: To je pravda, musela jsem ho uhnat. Vzít si mě nechtěl dlouho.

Proč?

G. Filippi: Protože se mě bál. Byla jsem ve svém snažení hodně intenzivní. Seznámila jsem se s ním na Silvestra roku 1989 a hned mi bylo jasné, že to bude můj manžel. Když jsem mu po nějakém čase zatelefonovala s tím, jestli by se se mnou nesešel, vůbec sice netušil, kdo jsem, ale na schůzku přišel. Já mu důrazně vysvětlila, že je třeba, aby si uvědomil, že budeme manželé, a on se – představte si – polekal. Dost dlouho pak přede mnou zdrhal, ale já to nevzdala a jednou ho doběhla.

Na dohled jsou Vánoce. Jak je strávíte?

G. Filippi: Předpokládám, že zčásti zase pracovně. Na Štědrý večer budu pro Českou televizi už asi podesáté recitovat duchovní poezii během Vánočního koncertu ze senátu, čehož si velice považuji, a objevím se i v dalších pořadech. Jak televizních, tak rozhlasových. Během vánočního období mě najednou všichni chtějí mít ve vysílání. Bude to zřejmě tím, že téma našeho divadla se k Vánocům tak nějak hodí. Andělé a Vánoce k sobě patřili vždycky a patřit k sobě vždycky budou.

- Sváťa Doseděl -