...další články

Gumbalkan, šílená rallye pro tvrďáky

Jak byste Gumbalkan charakterizovali? Offroadová rallye pro neoffroadová auta?

Tomáš: Řekl bych spíš „skororalley“ pro auta, jejichž pořizovací cena nepřesáhne 25.000 korun nebo jsou starší než 33 let. Žádoucí je aby vůz měl náhon jen na jednu nápravu, ideálně na zadní. Takové auto je do náročného terénu pochopitelně hodně nevhodné. A o to jde, čím horší, tím lepší.

Jak dlouho už se Gumbalkan jezdí?

Tomáš: Poprvé se jel v roce 2018.

Start a cíl je pokaždé stejný?

Tomáš: Ano. Trasa, respektive check-pointy, jimiž se má projet, se ale pokaždé mění.

Funguje to jak? Na check-pointu dostaneš razítko nebo jak?

Julie: Ne. Gumbalkan není závod, v pravidlech dokonce stojí, že kdo do cíle přijede první, ten prohrál. (smích) Jde o to poznat Balkán a něco prožít. Check-pointy nejsou závazné. Vždycky je to prostě jen nějaké zajímavé místo. Hrad, přírodní úkaz, vyhlídka… A jestli tam jedeš nebo ne, je pouze na tobě. Stanoven je jen čas dojezdu, přesněji řečeno určité časové rozmezí. V cílovém kempu pak každé auto vyfotí, posádka dostane samolepku finišera a večer se závěr ročníku společně oslaví.

Trasa vede převážně náročným terénem? Prudká stoupání či klesání, kamenité cesty, cesty po okrajích hlubokých roklin…

Tomáš: Je to tak. Řidič má mnohdy plné ruce i nohy práce. Kudy se vydá, je ale výhradně na rozhodnutí posádky. Některé check-pointy jsou však opuštěná místa a jinudy, než přes louky a lesy, se na ně dostat nedá. Dost přitom pomáhají z internetu stažené offline mapy, ale i tak je to často jízda stylem pokus-omyl.

Auto do 25ti tisíc korun nebo starší než 33 let… Dá se říct, že se v podstatě jede šrotem?

Tomáš: Jo. Viděli jsme partu, co vyrazila v jen základně opraveném pekáči za pět tisíc.

Ročník 2023… Odkud, kudy, kam?

Tomáš: Startovalo se 1. července z Bílé v Beskydech a cíl byl v rumunském Banátu, což je známá oblast s českými vesnicemi, ve kterých se tak trochu zastavil čas. My jsme jeli přes Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Srbsko.

Kolik aut jelo?

Julie: Víc než čtyři stovky.

Vy jste jeli čím?

Julie: Náš regionální devítičlenný tým jel třemi auty. Dvě Škody Felicia, z toho jedna naše, a Opel.

V řízení jste se, předpokládám, občas střídali…

Tomáš: Ano. Sice to není nezbytně nutné, ale je vhodné, když má každý člen posádky řidičák. Fakt ovšem je, že nejčastěji jsem byl za volantem já. Koneckonců, auto je moje. A další pravda je, že o řízení nikdo moc nestál. Padesát kilometrů po prašné cestě, venku pětatřicet stupňů, klimatizace žádná, auto skoro vaří… Paráda. (smích)

Bylo nutno udělat na autě předem nějaké technické úpravy?

Tomáš: To bylo. O některých snad ani nemůžu do tisku mluvit. (smích) Hlavně bylo zapotřebí nainstalovat pancíř pod motor a pod vanu a zvednout spodek auta od země. Auto jsem vybavil dokonce i šnorchlem.

Co s sebou? Náhradní kola a díly, lana, nářadí…

Tomáš: Přesně tak, tohle všechno. Rezervní kola jsme vezli na střeše čtyři a k tomu bednu náhradních dílů – poloosy, chladič, díly motoru… Ke komunikaci mezi auty jsme používali CB vysílačky, které používají řidiči kamionů.

Zjevně je tedy nezbytné, aby byl v posádce alespoň jeden automechanik…

Tomáš: Řekl bych, že je to žádoucí. Já sice vyučený automechanik nejsem, ale svoje auta a auta kamarádů servisuju roky, takže jsem si poradil i tady. V této souvislosti podotýkám, že Gumbalkan jezdí i čistě dívčí posádky. Jeden rok jely dvě blondýny ve starém kabrioletu Mercedes, laděném do růžova, a když se jim někde v půli cesty rozbilo zatahování střechy, dojely zbytek bez ní. Slunce, déšť, bahno, prach… Drsný Barbíny.

Funguje v Gumbalkanu meziposádková solidarita? Pomoc v nouzi?

Tomáš: Ta k věci vyloženě patří. Všichni jedeme, abychom si to užili, a všichni jsme stejně postižení. A pokud má někdo nějaké trable, ostatní kolem něj bez povšimnutí rozhodně neprojedou. Když se nám v Srbsku rozbila zapalovací lišta, pomohla nám posádka čtyř Mercedesů. Vůbec jsme se neznali a bylo to úplně jedno. Prostě nás naložili a odvezli na čerpací stanici pro náhradní díl. A my bychom v opačném případě udělali to samé.

Náhradní díly se tedy dají sehnat i na balkánském venkově?

Tomáš: Dají. Buď přímo v obchodech s autodíly, nebo na benzínkách. A hlavně, všude je poměrně hodně vrakovišť. I s českými auty.

Zažili jste cestou nějaké drama?

Julie: My naštěstí ne. Pár účastníků nicméně havarovalo, o technických poruchách nemluvě. Jedna z našich tří posádek se v Rumunsku v jednu chvíli odpojila, vyjela na vysokohorskou stanici a tam potkala medvědy. Drama se ale ani v tomto případě nekonalo.

Měli jste někdy opravdový strach?

Julie: Já jo. Když jsme v noci přejeli hranici Rumunska, ocitli jsme se v lese a v naprosté tmě. Jako v tunelu. A další auto nikde žádné. Stanování v rumunském lese jsem si vůbec neuměla představit, z medvědů jsem měla fakt nahnáno. Nakonec jsme se z toho dostali díky tomu, že všechny posádky byly ve skupině na internetovém Telegramu. Touto cestou jsme totiž získali souřadnice místa, kde se nachází další účastníci, a dobře to dopadlo.

Co domorodci? Jsou ke Gumbalkanu shovívaví? Nebo ho berou jako otravný?

Julie: Myslím, že spousta jich vůbec netuší, o co jde. Najednou jim vesnicí projíždí stovky upravených, očíslovaných a pomalovaných aut s nákladem na střeše a oni jenom zírají. My jsme s místními lidmi nikdy žádné potíže neměli. Pokud vím, nejvíc jim vadí, když po sobě posádky zanechají nepořádek, a to náš případ určitě nebyl.

A tamní policie?

Julie: Jeden zážitek s ní máme. V Bosně, když jsme si ve městě chtěli dát večeři, jsme přijeli k bistru, zastavili u pravého kraje vozovky a šli si pro jídlo. A když jsme se vrátili k autu, už na nás čekali policisté. A prý, že se tady neparkuje napravo, nýbrž nalevo. Tomáš se je snažil ukecat, ale marně. Pokuta 40 euro za auto. A placení bylo pozoruhodné.

Čím?

Tomáš: Policista nám dal podepsat jakýsi formulář, o jehož obsahu jsme neměli ani ponětí, a přitom mým techničákem zakryl kolonku s částkou. Jsem si jist, že ji tam vůbec nenapsal. A vybrané peníze pak strčil do svojí peněženky. Takže asi jasné, že?

Upravená auta v bůhvíjakém stavu dopravákům nevadila?

Tomáš: Ne, tohle je nezajímalo.

Předpokládám, že Gumbalkan je akce pro mladé.

Julie: To právě není pravda. V Chorvatsku jsme potkali posádku zřejmě ve složení otec a syn, přičemž pánovi bylo odhadem kolem šedesáti let a syn byl asi tak čtyřicetiletý. A viděli jsme i rodiny s dětmi. Spíš než o věku je to o nátuře.

Vám rodiče účast nerozmlouvali?

Julie: Ne.

Tomáš: Můj táta by jel nejraději taky.

Ale přesto… Je známo, že by Gumbalkan někdy někdo nepřežil?

Tomáš: V celé historii Gumbalkanu se to naštěstí nestalo. Nevím dokonce ani o tom, že by se někdo vážně zranil.

Vy jste se vrátili v pořádku. Zvládlo to i auto?

Tomáš: Pořád jezdí.

Jak dlouho jste byli na cestě a kolik kilometrů jste ujeli?

Julie: Na cestě jsme byli osm dní a ujeli během nich 3.750 kilometrů.

Letos jste jeli poprvé. Příští rok si Gumbalkan zopakujete?

Tomáš: O tom nepochybuj. (smích) Je to jízda! Už teď se na ni těšíme.

- Sváťa Doseděl -

 

Video-reportáže z letošního Gumbalkanu i z ročníků předešlých naleznete na YouTube. Podívejte se na ně, stojí za to!