Hana Křížková exkluzivně pro měsíčník Žurnál

Rok 2020 byl pro většinu z nás opravdu hodně náročný. Jak vy zvládáte dobu koronavirovou? Jak moc změnila váš život?

H. Křížková: Zvládám, co jiného mi zbývá? Koronaviru jsem neunikla a musím konstatovat, že průběh jsem měla docela těžký. Ale dopadlo to naštěstí dobře. Horší je to s prací. Dlouho už jsem nikde nevystupovala a mám doslova absťák po koncertech i divácích. A změna k lepšímu je zatím bohužel v nedohlednu. Přesto všechno se snažím udržovat si životní optimismus a dívat se na ten průšvih s nadhledem. Říkám si, že jsme možná potřebovali určité přibrzdění a čas na zamyšlení nad tím jak vlastně žijeme.

Až se situace uklidní a stabilizuje, bude to tedy velký návrat…

H. Křížková: No jistě! Těším se na své koncerty, na recitály, na svou talk-show, na muzikály… Zatím se pořád jen posouvají termíny a ve všem je hrozný zmatek, ale jak jsem řekla, jsem optimista a věřím, že i tohle brzy a hlavně dobře skončí. A třeba si pak budeme více vážit toho, že máme svou práci a můžeme ji vykonávat.

Před publikem jste poprvé stanula ve vašich rodných Strakonicích. Co vás ke zpěvu přivedlo?

H. Křížková: Ano, ve Strakonicích jsem nastoupila před publikum poprvé, to je pravda. A co mě ke zpěvu přivedlo? Rodiče, pocházím z muzikantské rodiny. Tatínek dirigoval divadelní orchestr v Písku, kde se seznámil s maminkou, která zde zase zpívala a hrála divadlo coby ochotník. Hudba byla všude kolem mě, vyrůstala jsem v ní, žila jsem jí a samozřejmě se účastnila i různých soutěží. A první vystoupení s kapelou se odehrálo právě v rámci finále jedné z nich ve zmíněných Strakonicích. Po maturitě jsme s kamarády založili skupinu Rotor, skládali jsme pro ni vlastní repertoár a dokonce natáčeli písničky v českobudějovickém rozhlase. Byli jsme na sebe moc pyšní.

Do jižních Čech se vracíte pořád?

H. Křížková: Ano, vracím. A ráda. I když už ne tak často, jako když ještě žila maminka. Tatínek bohužel zemřel, když jsem byla malá. Na jihu Čech mám ale své tři sourozence, neteře, sestřenici i kamarády. Mám tento kraj ráda. Jsem prostě jihočeský patriot.

V roce 1995 jste získala roli ve slavném a veleúspěšném muzikálu Dracula…

H. Křížková: Je to tak. Roku 1995, kdy nastal hotový muzikálový boom, jsem do Draculy naskočila, coby do svého prvního muzikálu, a s menšími pauzami v něm hraju dodnes. Tedy už 25 let! Říkám si, že můj první muzikál bude možná i poslední. Jinak muzikálů mám teď na kontě něco přes dvacet. A za všechny jsem ráda.

Profesionálně jste začala zpívat s kým?

H. Křížková: Se skupinou Metronom z KV. Potom jsem si však založila kapelu vlastní a v roce 1986 jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem krátce hostovala v programu Petra Kotvalda. O dva roky později mě s nabídkou oslovil Karel Černoch, já jeho nabídku přijala a pak s ním spoustu let koncertovala. Byla to krásná doba. Pětadvacet až třicet koncertů měsíčně byla sice dřina, ale zároveň to byla i veliká radost.

Ještě zpět k muzikálům. Jsou podle vás u nás stále oblíbené?

H. Křížková: Domnívám se, že ano, i když už se nehraje tolik repríz, jako tomu bývalo dřív. Možná je jich příliš mnoho, možná nejsou všechny tak výpravné a tak kvalitní, často chybí živý orchestr… Bohužel je to o penězích a prostorách. Doba se změnila.

O vaší roli v muzikálu Mamma Mia! se psalo, že je vám ušita na tělo. Vnímala jste to také tak?

H. Křížková: Ano, vnímala. A měla jsem tuto roli opravdu moc ráda. Sedly jsme si. Jenže to vlastně platí o všech rolích, do kterých jsem nastoupila. Vždy slušely mému naturelu, a co víc si přát?

Je nějaká role vaší vysněnou?

H. Křížková: Víte, že ani nevím? Zahrála jsem si snad všechny krásné ženské typy. Herdekbaby, dobrosrdečné, zlé, hloupé, chamtivé, komické… Na role jsem měla a stále mám štěstí. Možná bych si přála, aby pro mě někdo vymyslel a napsal One Women Show. Vtipnou, ale s dušičkou a srdíčkem. Mluvené slovo a písničky. To by nebylo špatné.

Co role filmové? Kde jsme vás mohli vidět?

H. Křížková: U filmu jsem vždy dostala spíš roli menší. Ovšem, jak praví klasik, není malých rolí, že ano? Objevila jsem se ve filmech Andělská tvář, Doktor od jezera hrochů, Dědictví aneb Kurva se neříká, Vánoční kameňák, v seriálech Ošklivka Katka, Sanitka 2, Ordinace v růžové zahradě… Před kamerou mě to taky moc baví.

Mluvíme spolu v čase adventu. Co pro vás Vánoce znamenají?

H. Křížková: Vánoční svátky miluju, tu nádhernou nostalgii. Vánoce pro mě začínají adventem a výrobou adventních věnců, jak pro sebe, tak pro mé kamarády. Je to už taková hezká tradice. K Vánocům patří i vánoční koncerty, jejichž atmosféra je samozřejmě jedinečná. Ať už se tyto konají venku u vánočních stromů nebo ve vánočně vyzdobených divadlech. Letos jsme o koncerty bohužel přišli, ale pečení cukroví a nakupování dárků jsem si vzít nenechala. Po nocích jsem pekla voňavé marokánky, vymýšlela dárky, hezky je balila… Je to práce navíc, ale k Vánocům už zkrátka patří. Doufám, že to, o co jsme byli letos ochuzeni, si příští rok vynahradíme měrou vrchovatou. Hlavně nesmíme propadat chmurám. Buďme více spolu, povídejme si a mějme se rádi.

- Veronika Pohanková -