...další články

Heidi Janků exkluzivně pro ŽURNÁL

 

V současné době se věnujete výhradně živému vystupování nebo i nahráváte?

Heidi: - Na podzim 2009 jsem vydala cédéčko s DVD a teď se tyto nové písničky snažím dostat mezi lidi. Takže hlavně jezdím po republice a zpívám. Materiál na další cédéčko musí zase uzrát.

Zpíváte i s živou kapelou za zády?

Heidi: - Většinou zpívám na tzv. half-playback, ale je pravda, že poslední dobou uvažuji o tom, že bych nějakou kapelu dát dohromady mohla. Kapela za zády, jak říkáte, mi totiž začíná chybět.

Jak jste se vůbec ke zpívání dostala?

Heidi: - Jednoduše. Jsem z muzikantské rodiny a muzika mě obklopovala od malička. Navíc jsem vždycky byla tak trochu exhibicionistka. Věnovat se něčemu „důstojnému“ jako je třeba hra na klavír, to nepřicházelo v úvahu, takže zpěvačka pop-music byla pro mě jasná volba.

Pop-music… Svého času jste sklouzla i k country, je to tak?

Heidi: - Ano. K popové country, říkali jsme tomu western-pop. Já mám tuhle muziku ráda, kdysi jsem ji i zpívala ještě s amatérskými kapelami, a když mě oslovil jeden soubor country tanců a chtěl se mnou nacvičit nějaké číslo do televize, řekla jsem si proč ne? Udělali jsme tedy jednu country písničku, ale vzhledem k jejímu naprosto úžasnému úspěchu jsme pak v tom duchu natočili celé cédéčko.

V jakém žánru se cítíte nejlépe?

Heidi: - Nejvíc mi vyhovují rychlejší taneční písničky. Hodně mě ale bavila i zmíněná country, zejména proto, že muzika zde byla propojena se stepováním a tancem.

A doma si nejraději pouštíte co?

Heidi: - Nejraději ticho (smích). Ale kromě ticha třeba nějaký pěkný evergreenový jazz.

Zaujal vás některý z mladších kolegů? Například nějaký „produkt“ SuperStar?

Heidi: - Popravdě řečeno, moc velký přehled o těchto lidech nemám. Martin Chodúr je hlasově zajímavý člověk, ale celá jeho image na mě působí zvláštně a já nevím, jak se k tomu postavit. Jestli pozitivně, nebo negativně. Je zkrátka takový starý-mladý. Mohl by to někam dotáhnout, ale pro mě je to zatím jen lepší barový zpěvák.

Jste od pohledu energická žena. Je to zdání nebo skutečnost?

Heidi: - Je to skutečnost. Jsem temperamentní a na pódiu jsem ze sebe vždycky vydávala maximum. Pohyb mám všeobecně moc ráda.

Jak si dobíjíte energii?

Heidi: - Především sluníčkem. Proto taky občas jezdím k moři. Svoje baterky si ale umím dobít i spánkem. Spím strašně ráda a jsem přesvědčena o tom, že dostatečné množství spánku je pro každého člověka velice důležité. Spánek by nikdo neměl zanedbávat.

Vypadáte každopádně velice mladě...

Heidi: - Děkuju, ale vidět mě ráno, to bych vám nepřála.

Ale to snad ne. Jak na sobě pracujete?

Heidi: - Jak už jsem řekla, ráda se hýbu, ráda spím… To všechno mi prospívá. Myslím ale, že to mám hlavně v genech. Žádnou zvláštní životosprávu rozhodně nedodržuju. Svoji roli tu možná hraje i to, že se děsně ráda čančám. A když se načančám, to je potom hned líp.

Nedávno jsme v těchto prostorách hovořili s Věrou Špinarovou, s níž máte mnoho společného. Vdala jste se za jejího ex-manžela. Jak s paní Věrou vycházíte?

Heidi: - Velmi dobře. Naše rodiny se dokonce tak nějak spojily. Stýkáme se, voláme si a žádná averze mezi námi není. Zpočátku tam určité třecí plochy mohly být, ale to už je dávno pryč. Čas všechno vyřešil a zahojil.

A jaký na ni máte názor jako na zpěvačku?

Heidi: - Věra by si zasloužila Zlatého slavíka.

Umíte vařit?

Heidi: - Já si myslím, že umím. Otázka je, jestli si to myslí ti, kdo moje výtvory jí. Když se někdy zeptám manžela, jestli mám vařit, občas mi odpoví, že dnes raději ne, že je mu prý dobře. Tak nevím.

Jak o váš vztah s Ivo Pavlíkem pečujete?

Heidi: - Pečlivě. Nejsem sice vyloženě typ hospodyňky, ale mám pocit, že domácí pohodu vytvořit umím. A řekla bych, že tuhle pohodu si Ivoš vyloženě užívá.

Jaká vlastnost se vám na manželovi líbí?

Heidi: - Jeho přímost a upřímnost při jednání s lidmi. Což může být někdy pro někoho nepříjemné, ale mně se to na něm líbí moc. Všeobecně nemám ráda lidi, kteří mě poplácají po zádech a za rohem mě zdrbou. Pravda je, že Ivoš je někdy upřímný až moc a já ho musím doslova kopat pod stolem.

Co vám na chlapech vadí?

Heidi: - Hlavně vlastnost, která je častá zejména u mladých pánů: Já jsem někdo a vy jste nic. Řekla bych, že to lze označit jako nedostatek pokory. Vidí jen to, co je teď, že mají peníze a všechno funguje, ale vůbec si neuvědomují, že život je dlouhý a všechno se během něj může zásadně změnit. Člověk je člověk, i když ho teď zrovna nepotřebuju. A třeba ho ani nikdy potřebovat nebudu. Některým chlapům prostě chybí lidskost. Určitě i některým ženským, ale u chlapů je to častější.

Válčíte s bulvárem? Jde vám občas po krku?

Heidi: - Já jsem pro bulvár absolutně nezajímavá, takže s ním neválčím. Nejsem typ, co se na večírcích opíjí, každý týden chodí s jiným chlapem a utrácí miliony za nesmysly. Navíc pár bulvárních novinářů znám a vím, že prostě jen dělají svoji práci.

Nedávno jste nafotila poměrně odvážné fotografie. Co vás k tomu přimělo?

Heidi: - Nabídka. Všechno to focení se vlastně dělalo jen kvůli jedné fotce, ty ostatní se dostaly na veřejnost spíš neplánovaně. Hlavní fotka se mi ale moc líbí a jsem na ni pyšná. Když jsem tu nabídku dostala, udělala jsem si nejdřív soukromou přehlídku, myslím nahá před zrcadlem, a pak jsem si řekla, že do nafocení decentní fotografie bych snad jít mohla.

Souhlasíte s názorem, že člověk je tak starý, jak starý se cítí?

Heidi: - S tímto názorem souhlasím stoprocentně. Člověk je skutečně tak starý, jak se cítí. Já se cítím mladě, ovšem znám i mladé starce. A to je potom horší.

- Sváťa Doseděl -