...další články

Herec Lukáš Hejlík exkluzivně pro Žurnál

Scénické čtení Listování je záležitost s více než desetiletou tradicí. Lze říct, že se jedná o určitou formu divadla?

L. Hejlík: Ano. Listování je vždycky víc divadlo než klasické předčítání. Po těch letech mohu říct, že se jedná o vydařený projekt a já jsem rád, že jsem stál u jeho zrodu.

Jak jste na ten nápad přišel?

L. Hejlík: Listování jsme vymysleli společně s kolegy z Jihočeského divadla. Měli jsem tehdy relativně dost času, všichni jsme hodně četli a chtěli podniknout něco, co tu ještě nebylo. K formě nás přivedla naše režisérka ze školy. Zkusili jsme první pásmo, lidem se to líbilo a my se tedy rozhodli pokračovat. Dnes už máme zpracováno 88 knih.

Žádný zahraniční vzor jste tedy neměli?

L. Hejlík: Neměli. Zahraniční autoři, s nimiž jsme se v rámci Listování setkali, včetně například Dana Browna, na naše představení docela překvapeně koukali. Listování je skutečně náš originální projekt.

Jak knížky zestručňujete? Třeba Inferno od zmíněného Dana Browna je hotový tlustospis...

L. Hejlík: Fakt, že námi vybrané knížky dokážeme upravit, aniž bychom je zničili, je základem našeho úspěchu. Některé knihy se upravují snáz, jiné hůř, tak už to bývá. Nosné dějové situace musíme každopádně zachovat a z literárních pasáží vytahujeme zejména ty dramatické. S upravovaným knižním textem musíme pracovat velmi citlivě. Konkrétně zestručnění románu Inferno bylo opravdu peklo.

Na repertoáru máte i satirický román Už je tady zas, který se zabývá Adolfem Hitlerem, respektive jeho z mrtvých vstáním. Slyšel jsem, že došlo i k zásadnímu nepochopení obsahu. Setkal jste se s negativní odezvou?

L. Hejlík: Setkal. Už na křtu té knihy. Ona je přitom spíš satirou současné společnosti, Hitlera určitě nepropaguje. V Sokolově na nás přišlo pár neonacistů a když zjistili, o čem to vlastně je, moc se jim to asi nelíbilo. Jejich reakce byly docela komické.

S Listováním jezdíte přibližně do osmdesáti českých měst. Proč jste si vybrali i Jindřichův Hradec?

L. Hejlík: O to, že jezdíme i do Jindřichova Hradce, se postarala místní akční knihkupkyně Lenka Průchová. Zpravidla nás zvou divadla, kulturní domy nebo knihovny, ale já mám skoro raději, když nás pozvou soukromé osoby, které se nebojí jít s kůží na trh a trochu zariskovat. Jako třeba paní Lenka. To se mi líbí. Stejně jako prostory zdejší kavárny FotoCafé, které jsou pro naše Listování naprosto perfektní.

Vaše scénické čtení románu Inferno sledoval i jeho autor Dan Brown. Jak to fungovalo? Měl tlumočníka?

L. Hejlík: Námi zpracovaní zahraniční autoři jsou ke scénickému čtení poměrně skeptičtí a Dan Brown nebyl výjimkou. Ne, tlumočníka neměl. Díky tomu, že nepředčítáme, ale hrajeme, vnímal děj, který sám napsal, úplně jasně. A líbilo se mu to.

Váš obličej je známý především z televizní obrazovky. Prošel jste celou řadou seriálů, což je docela jiný druh umění. Lze říct, že vás to či ono baví víc?

L. Hejlík: Asi bych to neměl říkat, ale víc mě baví Listování. Je to můj projekt, zatímco v televizním seriálu jsem jen jedním z jeho článků. Tím ovšem nechci říct, že mě hraní v seriálech nebaví. Seriál je každopádně věc pomíjivá, stejně jako sláva jeho aktérů. Jak se praví – sejde z očí, sejde z mysli. Ano, díky televizním seriálům jsem teď vcelku známý, ale jakmile ze seriálů zmizím, bude všechno zase jinak.

Je to tak, že Listování je umění a seriály jsou peníze?

L. Hejlík: Dá se to tak říct, ovšem i Listování už dnes děláme profesionálně. Mám tu čtrnáct herců, kteří už se věnují výhradně Listování. A zadarmo, jen z lásky k umění, to dělat nelze.

Žijete částečně na chalupě na Moravě, částečně v Praze. Kde se cítíte šťastnější?

L. Hejlík: Zrovna tuhle jsme si s přítelkyní říkali, jak je prima, že se můžeme těšit z města na chalupu a pak zase z chalupy do města. Obojí má své. Město i venkov. Kde se cítím líp, to vážně říct nedokážu.

Po Praze se pohybujete pomocí elektrokola. Je to z důvodů praktických nebo ekologických?

L. Hejlík: Moje ekologická stopa už je zatracena, autem totiž najezdím přibližně osm tisíc kilometrů měsíčně. Když ale můžu ekologii nějak pomoci, udělám to. Elektrokolo skutečně mám a uvažuju dokonce i o elektroautomobilu. Na elektrokole jezdím rád. V pražském provozu je to velmi praktický dopravní prostředek a já se na něm navíc cítím svobodně.

Přečetl jsem si o vás, že rád vaříte. I pro své herecké kolegy. To je to, čemu říkáte gastro-kroužky?

L. Hejlík: Jojo. Buď pozveme pár přátel, nebo se naopak necháme pozvat my, všichni uvaříme po jednom chodu a vzájemně se učíme. A všechno to samozřejmě sníme.

Takže jde o jakousi soukromou verzi pořadu Prostřeno?

L. Hejlík: Přesně tak. Pořad Prostřeno není špatnej nápad, ale podle mě je lepší zorganizovat takovou akci doma se svými přáteli. Takový večer má pro mě velkou hodnotu.

V nějakém televizním pořadu o vaření už jste se objevil?

L. Hejlík: Jistě. Třeba zrovna v Prostřeno. Pak ještě v Česku na talíři a v pár dalších. Pokaždé to byla zajímavá zkušenost.

Údajně upřednostňujete zdravou kuchyni. Co říkáte na slogan „co je zdravý, to je hnusný“?

L. Hejlík: To je jenom takovej zažitej blábol. Znám spoustu pokrmů z oblasti zdravé kuchyně, které jsou naprosto vynikající. Zdravá jídla mám rád, to je pravda, ale jím v podstatě všechno.

Máte rád staré a retro věci. Věříte v kvalitu starých časů?

L. Hejlík: O kvalitě starých časů vůbec nepochybuju. I proto mám tak rád naši chalupu, kterou postupně přestavujeme. Nesnažíme se udělat z ní přímo muzeum, to zase ne, ale staré věci a předměty stylové zde používáme. Patří sem. Staré věci jsou krásné, je ale třeba citlivě je zkloubit s věcmi moderními. A pokud jsou některé v retrostylu, tím líp.

Absolvoval jste obchodní akademii. Proč jste poté pokračoval jiným směrem? Tedy k herectví? Ekonomika vás přestala bavit?

L. Hejlík: Při volbě mého studijního zaměření mě jistě ovlivnila moje maminka, která je ekonomka a účetní. To, že se ze mě nakonec stal herec, je důsledek shody okolností, jež mě přivedly na den otevřených dveří na vyšší odborné škole herecké. Na tuto školu jsem si následně podal přihlášku a už to bylo.

Zajímáte se o Tomáše Baťu a jeho klan. Chápu proč, ale můžete to rozvést?

L. Hejlík: Tomáš Baťa byl úžasný člověk. Z podnikatelského hlediska, z hlediska vizionářského, z hlediska poctivosti, z hlediska lidského... Takový pan Babiš Tomáše Baťu rozhodně nepřebije. Baťa je fenomén, který je tu pořád, a to, co dokázal, lze jedině obdivovat.

Od Bati zpět do současnosti. Co říkáte na stav naší republiky? Na politiku, hospodaření, aféry, korupci…?

L. Hejlík: Líbilo se mi, když se do vlády dostali lidé, kteří během předvolební kampaně neslibovali rozdávání, logicky spojené s dalším zadlužováním. Co se mi naopak nelíbí vůbec, je to, že avizované tažení proti korupci moc nevyšlo. Na druhou stranu je však třeba uznat, že z evropského i světového hlediska na tom Česká republika není špatně. Zle si nežijeme.

Dnešní (20. června) horkou aktualitou je vstup zpěvačky Heidi Janků do lokální politiky. Umíte si představit, že byste se na politickou dráhu vydal i vy?

L. Hejlík: Ne, to si představit neumím. Politika mě sice zajímá a dokázal bych se do ní asi i zažrat, ale sám ji aktivně dělat nechci.

Na internetu o vás někdo napsal, že jste lovec dívčích srdcí. Jak byste to okomentoval?

L. Hejlík: Internet... Ten snese všechno. Já myslím, že to s tím mým lámáním srdcí není až tak žhavý. V životě jsem měl všehovšudy čtyři vážnější vztahy, takže jsem spíš hodně pod průměrem. A s fanynkami to kritické taky není. Zvládám to a moje partnerka taky. Být to ale obráceně, zvládal bych to asi výrazně hůř. Určitě bych žárlil (smích).

- Sváťa Doseděl -