...další články

Historik Luděk Jirásko exkluzivně pro Žurnál

Jste historik, publikujete, ale pokud vím, okruh vaší činnosti je širší. Můžete ji stručně přiblížit?

L. Jirásko: Na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze jsem studoval historii a pomocné vědy historické, pro vynikající prospěch mi bylo umožněno připojit i třetí obor – dějiny umění. To určilo i rozsah mého budoucího profesního zaměření. Po ukončení fakulty dizertační prací z oboru středověké historie v roce 1975 jsem pokračoval aspiranturou v Historickém ústavu a od roku 1981 jako vědecký pracovník Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. V roce 1993 jsem přešel na Akademii výtvarných umění v Praze jako řešitel vědeckého grantu „Historický výzkum výtvarné kultury 19. století“. Řada výstupů z této činnosti byla publikována v odborných časopisech i monografických zpracováních. V tomto směru pokračuji dodnes, zejména při přípravě kolektivní publikace k 220. výročí založení nejstarší umělecké školy v Čechách v roce 1799.

Jmenujete se Jirásko a jste historik. Nabízí se úvaha, zda vás v mládí neovlivnil kolega Alois Jirásek…?

L. Jirásko: Určitě ne. Při vší úctě k jeho práci, z jeho rozsáhlého spisovatelského díla jsem přečetl jen pár titulů jako povinnou školní literaturu. Ostatně námětem Jiráskových románů byla vždy zcela jiná období českých dějin, než která již od základní školy zajímala mně.

Žijete dílem v Praze, dílem v Jindřichově Hradci. Kde převážně pracujete?

L. Jirásko: Na Akademii jsem zaměstnán na plný pracovní úvazek a v týdnu proto přebývám převážně v Praze, často však i v Jindřichově Hradci při spolupráci s Muzeem Jindřichohradecka, se Státním hradem a zámkem, případně i s Muzeem fotografie. Víkendy trávím naopak většinou doma v Jindřichově Hradci.

Považujete se za hradeckého patriota? Respektive za patriota regionálního?

L. Jirásko: Jak bych mohl nebýt patriotem, když se celoživotně zabývám především minulostí české země a přednostně tohoto kraje? Vždyť již 24 let pracuji na vysoké výtvarné škole, která byla založena příslušníky zemské patriotické šlechty. K jejím nejvýznamnějším představitelům patřil mimochodem rovněž „hradečák“ – uměnímilovný hrabě Jan Rudolf Černín. V mém případě to asi nejvýstižněji, byť v umělecké nadsázce, vyjádřil můj bývalý spolupracovník, významný český historik umění Luboš Hlaváček, který v roce 1989 doporučil akademickému časopisu Umění k otištění moji studii o českém krajináři V. V. Novákovi, malujícímu v posledních letech života hlavně na Jindřichohradecku: „Pane kolego, z vaší studie láska a obdiv k malíři a tomuto kraji přímo tryskají.“

Do širšího čtenářského povědomí jste se dostal vašimi výpravnými publikacemi Jindřichův Hradec a Česká Kanada. Jsou tyto knihy důkazem vašeho patriotizmu? Promítl jste ho do nich?

L. Jirásko: Netroufám si toto soudit, ale doufám, že se to alespoň trochu podařilo.

Jsou lidé, a já mezi ně patřím, kterým Česká Kanada doslova dobíjí baterky. Míváte tam obdobný pocit?

L. Jirásko: Toto téma patří k mnoha dalším, na kterých se zcela jistě shodneme s naším společným kamarádem, předním violistou orchestru Národního divadla v Praze Petrem Přibylem. U nás dvou je to navíc umocněno ještě tím pravidelným „pendlováním“ mezi Prahou a Jindřichovým Hradcem.

Rýsuje se další titul z cyklu Zmizelé Čechy? Mám na mysli titul váš…

L. Jirásko: Zvažoval jsem obdobné zpracování jedné z nejbližších sousedních oblastí. Pokud však chcete dosáhnout kvalitního výsledku, jedná se o práci časově velmi náročnou. Dá-li Pán Bůh a hlavně zdraví, možná se k tomu časem dostanu.

Co příprava a napsání takovýchto populárně-historických publikací obnáší?

L. Jirásko: Oba dva vámi zmíněné tituly patří k nejúspěšnějším z celé edice Zmizelé Čechy. Jindřichův Hradec z roku 2007, vydaný nákladem 2000 kusů, je již zcela rozebrán a ze dvou vydání České Kanady z let 2011 a 2013 v celkovém počtu 3500 výtisků zbývá jen pár kousků. Textové pasáže obou knih jsou populárně naučným shrnutím výsledků mnohaletého badatelského výzkumu a jeho exaktního zpracování v již dříve publikovaných studiích. Obrazová část pak představuje více jak dvouletou práci přímo v terénu a porovnávání starší fotografické dokumentace se stavem současným.

Jaké je vaše oblíbené historické období?

L. Jirásko: Zůstává jím stále středověk, byť dnes je již trochu v ústraní jako trvalý koníček. Vždy mně vzrušovala dosud nepoznaná tajemství počátků, bílá místa na mapě nejstarší psané historie, při jejichž odhalování může historik, samozřejmě s kritickým přístupem, uplatňovat i svoji vědeckou tvůrčí fantazii. Před nedávnem jsem se ke středověku vrátil při řešení počátků královského a později vítkovského hradu Landštejna ve studii otištěné ve Vlastivědném sborníku Muzea Jindřichohradecka. Pokud mně nějaká problematika skutečně zaujme, dokážu i trochu odbočit, jako tomu bylo v případě monografie o jezuitské koleji a její nástěnné výzdobě.

Vloni jste pracoval na nové expozici Svatojiřské legendy na hradeckém hradu a zámku. V čem tato práce spočívala?

L. Jirásko: V evropském kontextu unikátní nástěnné malby Svatojiřské legendy jsou mojí srdeční záležitostí již od patnácti let, kdy jsem ve volných chvílích pracoval jako průvodce na zámku. Jsou spojeny s přední osobností rodu pánů z Hradce Oldřichem III. a s významnou etapou působnosti komendy řádu německých rytířů ve městě. O ní jsem zpracoval úvodní studii do reprezentativní kolektivní publikace několika evropských univerzit vydané v Marburgu v roce 2002. Nyní jsem se k této problematice vrátil formou libreta, scénáře a doprovodných odborných textů v nové hradní expozici „Následovníci sv. Jiří“, otevřené v loňském roce.

Jak jste s novým vedením hradeckého hradu a zámku spokojen?

L. Jirásko: Iniciativa nového vedení přinesla v krátké době dobrý výsledek a v tomto smyslu je lze hodnotit jistě kladně, širší hodnocení po necelém roce by bylo předčasné.

Ještě k tomu patriotizmu… Nedomníváte se, že poněkud ochabuje? Že na něj mladá generace tak nějak kašle?

L. Jirásko: Otevření cesty do světa po roce 1989 nelze mladším generacím než závidět. I mně však rmoutí to přehnané epigonství, někdy až otrocké napodobování cizích vzorů, ztráta vlastní identity a národního sebeuvědomění, chcete-li vytrácení se patriotizmu. Neskrývám však naději, že po období „zakázané ovoce nejlépe chutná“, které je i důsledkem předchozího stavu, tato módní vlna s postupným nasycením zeslábne. Úplný návrat k situaci, na niž jsme byli zvyklí z minulosti, však vzhledem k postupující globalizaci neočekávám.

Hradeckým patriotem je i náš výše zmíněný společný kamarád Petr Přibyl, violista Národního divadla v Praze. Jak jste se vy dva seznámili?

L. Jirásko: S Petrem se známe od dětství. Naši otcové byli kolegové v zaměstnání, v tělovýchovné jednotě Sokol i v opeře. Setkávali jsme se především na břehu Pěněnského rybníka. Užší kontakty jsme navázali v 90. letech, včetně přátelské komunikace našich rodin, a to zejména při našem společném projektu nočních prohlídek zdejšího zámku. Pokud se právě nemíjíme, scházíme se i v hotelu Vajgar při diskuzích, v nichž nás spojuje nejenom patriotizmus, ale i řada společných zájmů. Mohu-li hovořit sám za sebe, myslím, že se navzájem dobře doplňujeme, inspirujeme a samozřejmě i dobíjíme do další práce.

Petr se kromě hudby klasické vždy věnoval i muzice rockové. Jaká muzika je ta vaše?

L. Jirásko: Oslovují mně všechny dobré hudební žánry. Patřím ke generaci, která v 60. letech zažila rozkvět populární taneční hudby včetně rocku, a blízký vztah jsem našel též k šansonu, country i ke starší klasické hudbě, zejména k opeře. To díky otci, který byl předsedou hradecké opery a vodil mně již od dětství na všechna její představení.

Zpět k historii… Zastáváte vcelku běžný názor, že se historie opakuje. Co tento akademický termín znamená, pochopitelně vím, ale přesto, můžete váš názor konkretizovat? Třeba v souvislosti se současným děním?

L. Jirásko: Tato otázka by vydala na samostatný rozhovor, pokud tedy nechceme vidět věci jen zjednodušeně. Všechna jednání lidí v dějinách a jejich výsledky je vždy třeba posuzovat v mnohem širších dobových souvislostech. Mnohé podobnosti se nabízejí, liší se hlavně formy a prostředky k jejich dosažení.

Evropská unie a její případné opuštění je velkým tématem. Jaký máte na tuhle věc názor?

L. Jirásko: V dané konstelaci velmocenské, politické i ekonomické a vzhledem k velikosti a poloze našeho státečku myslím, že setrvání země v Evropské unii je pro nás dnes spíše užitečné. Ovšem za podmínky zachování státní suverenity, neomezování národních specifik a bez byrokratických až nesmyslných směrnic a pokynů bruselského ústředí. Nejsem ani politik ani ekonom, ale jenom podle toho, co vidím kolem sebe, zdá se mi, že tyto vedou jen k posilování zájmů oligarchických, koncernových a monopolních skupin na úkor svobodné konkurence, kvality výrobků či potravin a v konečném důsledku i nás občanů.

Pominu-li ty, kterým je všechno ukradené, společnost se v posledních dvou letech rozdělila na tzv. řekněme pragmatiky a tzv. sluníčkáře. Kloníte se k některé z těchto skupin?

L. Jirásko: Stručně řečeno, kloním se spíše k té první.

Na závěr ještě k Jindřichovu Hradci. Co říkáte na nedávný radikální dřevorubecký zásah v Husových sadech?

L. Jirásko: Když jsem v roce 1990 na stránkách Jindřichohradeckého zpravodaje spolubojoval za záchranu Vídeňského předměstí, zdůrazňoval jsem intaktnost města a jeho genius loci. K němu nepochybně patří i Husovy sady. Pominu-li svůj osobní, sentimentální vztah – na jejich rohu jsem bydlel 40 let, vím, že o osudu parku se diskutuje již od počátku 90. let. Bližší důvody, vedoucí k nedávnému radikálnímu zásahu, neznám. Pokud jej vyžadoval zdravotní stav zdejších alejí, který by mohl ohrozit bezpečnost lidí v nejfrekventovanější části parku, pak nemohu než s postupem souhlasit. Předpokládám, že existuje kvalifikovaný projekt na budoucí revitalizaci parku, jenž tolik potřebnou zeleň v centrální části města pomůže zachránit.

A jak se vám líbí nové uspořádání náměstí Míru? Domníváte se, že si hradečtí konšelé počínají správně?

L. Jirásko: Z informací, které se ke mně dostaly, žádné nadšení ani optimismus neplyne. Provozní režim na náměstí Míru znám velmi dobře již od roku 1991. Až na detaily byl bezproblémový. Už předchozí úpravy, realizované zhruba před dvěma lety, vedly k celkovému zhoršení situace v bydlení, podnikání i parkování. Úpravy připravované vytvářejí z náměstí mimo hlavní sezónu a hlavně o víkendech bezútěšnou mrtvou zónu, o nevkusných „estetických“ doplňcích nemluvě. Jsou zcela bezohledné k potřebám městské veřejnosti, obchodníků, podnikatelů i institucí zde sídlících, právě tak jako k rezidentům, kteří tady trvale žijí, včetně zdravotně postižených, parkovací místa pro invalidy prakticky vymizela. Z projekčního hlediska považuji nový návrh za zcela neprofesionální až diletantský. Na svých četných pracovních cestách po Praze a mnoha dalších městech po celé republice jsem se s něčím podobným ještě nesetkal.

Blíží se vám sedmdesátka, ale odchod do tvůrčího důchodu zřejmě neplánujete…? A jak své kulatiny oslavíte?

L. Jirásko: Do tvůrčího důchodu se zatím nechystám, ale o svých konkrétních plánech nechci hovořit, abych je nezakřiknul. A oslava narozenin? Na to netrpím již mnoho let a kulatiny slavím maximálně v nejužším kruhu rodinném.

- Sváťa Doseděl -