...další články

Houslistka Julie Svěcená speciálně pro Žurnál

Většinu lidí zřejmě napadne, že u startu a rozjezdu vaší kariéry byl váš tatínek, ale ona to prý byla spíš maminka, je to tak?

J. Svěcená: Ono to vlastně byla práce obou rodičů. Myslím tím ten nápad začít se věnovat hudbě, konkrétně houslím, a přihlásit se do hudební školy. A musím říct, že to bylo šťastné rozhodnutí a štěstí jsem pak měla i na učitele. Byli skvělí. Což platí i o profesorech pražské konzervatoře, po jejímž absolvování jsem odešla studovat do Velké Británie.

Ale byla to údajně maminka, kdo na vaše pravidelné několikahodinové cvičení dohlížel.

J. Svěcená: Ano, dohled nade mnou měla hlavně maminka. Táta byl hodně rozlítaný, doslova, a byl pracovně pořád někde ve světě. Ale ze strany maminky to žádný teror nebyl. Vedla mě takovým zdravým způsobem, že mě k hraní vlastně ani moc nutit nemusela. Housle mě bavily od počátku.

Hrát a pilně cvičit jste začala ve čtyřech letech. Nedá se říct, že jste obětovala kus svého dětství?

J. Svěcená: To se určitě říct nedá. V tomto ohledu ničeho nelituji a vlastně si vůbec neumím představit, že by tomu bývalo bylo jinak. Hraní na housle bylo mého dětství součástí a připravilo mě na můj dospělý život. Díky tomu, že jsem od útlého věku houslím věnovala tolik času, mohu teď dělat to, co mám ráda a co mě naplňuje. Je to stejné jako u řady jiných profesí.

Říká se, že 20 procent úspěchu představuje talent, píle 80. Nevím, jestli jsem ta procenta trefil, ale souhlasíte s podobným poměrem?

J. Svěcená: Souhlasím. Pochopitelně je ideální, když má člověk pro tu či onu činnost předpoklady, ale píle je vždy nezbytná. I muzika je řemeslo. Absolutní sluch umělec mít nemusí, výdrž ano.

Je o vás známo, že jste dokázala prorazit i bez otcovy protekce. Nicméně předhazovat úspěšným lidem úspěšné rodiče je v Česku trendem. Jak je to s vámi?

J. Svěcená: S tím jsem se setkávala velmi často, když jsem byla mladší. Neustále jsem měla pocit, že musím dokázat, že jsem jen sama za sebe. Toto období už mám ale za sebou. Jistě, občas někdo něco v tomto smyslu utrousí i teď, ale nad tím v pohodě mávnu rukou.

Vrací se k vám vaše publikum?

J. Svěcená: Ano. A pokaždé, když se tak stane, jsem strašně šťastná. Pokud si posluchač umělce tzv. najde a pak se k němu vrací, je to pro toho umělce úžasná odměna.

Svého času jste se dostala na prestižní londýnskou školu Royal Academy of Music a pak začala vaše spolupráce s tamním hudebním tělesem London Symphony Orchestra. To je zcela mimořádný úspěch, že?

J. Svěcená: Já to beru jako úspěch naprosto neuvěřitelný. Dostat se na tu školu, studovat tam, hrát s takovým orchestrem… To jsou obrovské zkušenosti k nezaplacení. S hudebníky, s nimiž jsem v Anglii studovala a hrála, se teď potkávám po celém světě, a to je taky skvělé.

Byla jste prostě „jen“ dobrá, nebo tu sehrálo roli i štěstí?

J. Svěcená: Být „jen“ dobrý většinou nestačí, bývá potřeba i určitá dávka štěstí. A já štěstí měla. Mnohdy stačí jen být ve správnou chvíli na správném místě, potkat toho správného člověka atp.

V Anglii stále částečně žijete?

J. Svěcená: To bývávalo, strávila jsem tam šest let de facto v kuse. V současné době jsem ale většinou tady. Vazby ovšem zůstaly a já počítám s tím, že jakmile to pandemická situace a restrikce s tím spojené dovolí, do Anglie se zase vypravím.

Co říkáte na Brexit?

J. Svěcená: Brexit je těžké téma. Znám spoustu tamních lidí, kteří byli pro, ale znám i mnoho těch, co byli proti. Koneckonců výsledek referenda byl těsný. Řekla bych, že argumenty obou stran byly svým způsobem opodstatněné. Jisté je, že pro mě a mé kolegy z branže představuje Brexit nepříjemnou komplikaci, stejně jako pro lidi z řady dalších profesí. Čas ukáže, jak jsme se s tím všichni dokázali vypořádat. Nejspíš to ale ještě chvíli potrvá.

Drží známí houslisté spolu? Vy, pánové Hudeček, Šporcl…

J. Svěcená: Jmenované pány osobně příliš neznám, takže za ně mluvit nemohu. Hudebníci všeobecně by spolu ale držet měli. Zejména v době nuceného kulturního útlumu a taky teď, kdy se zase nadechujeme a snažíme se vrátit do starých kolejí. Bez určité spolupráce by to nešlo. A nesmírně důležité je i to, že s námi drží publikum, že nás neopustilo a do hledišť se pomalu vrací.

Pavel Šporcl se snažil dostat klasickou hudbu k mladým lidem i pomocí svého outfitu a vystupování. Byl to dobrý nápad?

J. Svěcená: Když člověk přijde s jakýmkoli nápadem, který funguje a mladé lidi ke klasice přivede, je to výhra pro obě strany. Publikum se prostě musí bavit. Jak to umělec zařídí, to už je jen na něm.

Housle jsou klasický nástroj, ale uplatnění mají i v jiné než klasické hudbě. Cimbálovka, country, irská muzika, alternativní rock… Zkusila jste i něco z toho?

J. Svěcená: Jistě. Už na konzervatoři jsme s kamarády hráli všechno možné a v Anglii pak taky. Ztotožňuji se s názorem, že dobrá muzika je jenom jedna, a to, jak ji člověk uchopí, už je jeho věc. Já jsem vyrostla na hudbě klasické a tato oblast pro mě bude vždycky srdcovou záležitostí. Jiným žánrům se však vůbec nebráním. Naopak, když mám volno, poslouchám většinou právě je. Mám ráda například písničky ze sedmdesátých let, filmové melodie, ale i mnohou hudbu současnou.

Hrajete na mistrovský nástroj z roku 1840. Nejste z toho nervózní? Že vám třeba upadne nebo tak něco?

J. Svěcená: To víte, že ano. Malér nemůžete vyloučit nikdy. V Anglii jsem měla možnost hrát na stradivárky ze školní sbírky a s těmi houslemi jsem pak letěla na festival do Japonska. Bylo to na konci června, v Tokiu panovalo příšerné vlhké vedro a já po městě pochodovala s tím pokladem na zádech. Pouzdro bylo sice izolované, ale jeden nikdy neví. Pořád jsem myslela na to, co to klima s houslemi dělá, jestli někdo neví, co v pouzdře je a neskočí po něm… Byly to docela nervy.

Kde se dá mistrovský nástroj půjčit?

J. Svěcená: Existují různé nadace či mecenáši, co se touto činností zabývají, špičkové nástroje půjčují i některé světové banky a třeba anglická škola, na níž jsem studovala, měla taky sbírku skvělých nástrojů, jež byly studentům k dispozici.

Vševědoucí bulvár říká, že už jste pět let zadaná. Má pravdu?

J. Svěcená: (smích) Ano, je to tak.

Váš partner údajně není z umělecké branže a vám to prý vyhovuje. Proč?

J. Svěcená: Přítel se sice věnuje jiné profesi, ale hudbu má moc rád, je velmi muzikální a občas si i někde zahraje. Díky tomu mou práci vidí, respektive slyší, z jiného úhlu a tím pádem mi může pomoci, třeba i konstruktivní kritikou.

Co se stane, až jednou přijde rodina? Pověsíte kariéru na hřebík?

J. Svěcená: Věřím, že ne. Spousta kolegyň kariéru s rodinou a domácností skloubit dokázala. Pravdou ovšem je, že nikdo neví, co budoucnost přinese. Jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Že bych hudbu opustila, to nepředpokládám.

Housle pro vás zřejmě nejsou úplně všechno. Co vás ještě baví?

J. Svěcená: Strašně ráda se dívám na filmy a čtu. Baví mě i cestování, jenže to je v podstatě součástí mé profese. Při pracovních cestách mám zpravidla málo času a tak jsem si pořídila takový notes, do kterého si zapisuji, co mě kde zaujalo a kam bych se chtěla vrátit jako turista časem nesvázaný. Co se týče sportu, tam jsem limitována. Například z míčových her jako jsou volejbal nebo vybíjená jsem byla vyřazena už v dětství.  Pohmožděnýma či zraněnýma rukama se na housle hrát nedá.

Tzv. doba covidová mnoho umělců existenčně značně poškodila. Jak dolehla na vás?

J. Svěcená: Bylo to náročné. Ze dne na den se všechno zastavilo a byl konec. Pro umělce to byla nesmírně těžká doba. Hodně mých kamarádů a známých muselo profesi opustit bez jistoty, že se k ní někdy vrátí. Byl to prostě smutek pro nás pro všechny.

Jste optimista? Věříte, že se kultura v plné síle vrátí?

J. Svěcená: Ano. Revitalizaci kultury si přejí umělci, pořadatelé i publikum, a to je podstatné. Musí to jít! Hlavně, ať ta virová hrůza nevypukne nanovo.

- Sváťa Doseděl -