...další články

Hrozba smrti na břehu Vajgaru?

Hřiště využívají především děti z mateřských a základních škol, ale moc se zde nevyblbnou. Pobíhání mezi betonovými obrubníky a těžkými litinovými lavičkami není totiž žádná velká sláva a úrazy tu doslova visí ve vzduchu. Na pohled to sice hezké je, jenže v případě dětského hřiště by měl být kladen důraz i na bezpečí a praktičnost, a z tohoto hlediska projekt poněkud pokulhává.

Nepříjemné je rovněž to, že na hřišti chybí záchodky a děti, kterých se tu denně (mimo prázdniny) vyskytuje odhadem padesát, musí tudíž vzít zavděk křovisky na břehu rybníka. Placené veřejné WC je totiž až v pečovatelském domě za rušnou hlavní silnicí, jejíž přecházení představuje další riziko, jak pro děti, tak pro jejich dozor. Město sice dle Vondruše vybudování záchodků vytrvale slibuje, ale skutek zatím utek, a to i přes to, že Vondruš, coby architekt na penzi, příslušný projekt aktivně vypracoval a odměny za něj se velkoryse zřekl.

Samostatnou kapitolu představuje samozřejmě zdejší půjčovna loděk. Původně prima nápad vyšuměl do ztracena a půjčovna své dveře nikdy neotevřela, což je bída.

„Nefunkční a neudržovaná půjčovna během sedmi let značně zchátrala a její polorozpadlé molo se postupně stalo vyloženě nebezpečným,“ konstatuje Vondruš a dodává: „Když jsem městské úředníky na neutěšený stav upozornil, napochodovali na místo zaměstnanci města a molo jednoduše zlikvidovali. Dnes jsou tam jen dřevěné schůdky a prostřední část, obojí velmi vetché. Po stranách navíc trčí nad hladinu dvě kovové traverzy. Je to všechno opravdu velká paráda.“

Skrytá hrozba za

nefunkční brankou

Antonín Vondruš upozorňuje, že bagatelizování nebezpečí, jež se zde nad dětmi vznáší, by se taky nemuselo vyplatit. Hrozba je prý totiž poměrně velká. A nejde jen o již zmíněnou hlavní silnici. „Další hrozbou je rybník,“ říká Vondruš. „Na okraji křovinatého srázu nad břehem je sice drátěný plůtek, ale ten tu moc platný není. Uzamčená branka na pěšině, příkře klesající k torzu mola, je totiž umístěna tak, že kolem ní lze snadno prolézt a pokračovat dál k vodě. Podotýkám, že u zbytku mola je hloubka skoro metr a půl a utopení dítěte, jež přijde do pobřežní houštiny vykonat potřebu, není proto rozhodně nic nereálného. Velký hygienický problém se v této souvislosti jeví jako nepodstatný. Čeká snad vedení města, až se stane malér? Jeví se mu investice do bezpečí dětí jako zbytečná? Na radnici si asi říkají, že děti přece nevolí. Jenže tady pozor, jejich rodiče k volbám přijdou.“

Optimální stav si Vondruš představuje následovně… Na hřišti by měly vzniknout jednoduché záchodky a šatna, přístup ke břehu rybníka by měl být znemožněn solidním plotem a smysluplnou uzamykatelnou brankou, přístavní molo by mělo být obnoveno a půjčovna loděk by konečně měla začít fungovat. Dočkáme se uvedených změn? Nebo jsou tato vylepšení vážně tak obtížná a nákladná a vše zůstane při starém?

Vondruš: Rozhledna?

Vyhozené peníze!

Město se podle Vondruše ohání nedostatkem financí, kterýžto fakt zdokonalení dětského volnočasového prostranství údajně brání. Vondruš však tomuto tvrzení důrazně oponuje. „Peněz by bylo dost, ale vedení města špatně hospodaří jak s penězi daňových poplatníků, tak s dotacemi,“ říká a pokračuje: „Jsem stavař. Pracoval jsem jako projektant, stavbyvedoucí nebo jako soudní znalec. V oboru se vyznám a mohu proto říct, že se v Hradci investuje mnohdy dost nesmyslně. Rozhořčila mě například zpráva v Deníku z 2. srpna tohoto roku, v níž jsem se dočetl, že avizovaná diskutabilní rozhledna za cca 16 milionů korun se u Děbolína skutečně stavět bude.“ A hned přichází s alternativní variantou: „Na kopci za Studnicemi, tedy nedaleko atraktivní Červené Lhoty, by bylo možno vybudovat odpočívadlo, poskytující krásný výhled 30 kilometrů daleko. Tuto investici odhaduji na 500 tisíc korun. Studnice jsou ovšem místní částí Lodhéřova a realizaci tohoto projektu by tudíž musela předcházet jednání mezi vedením této obce a vedením radnice hradecké. Přímo v Hradci plní funkci rozhledny věže hradní hladomorny a kostela Nanebevzetí Panny Marie, a domnívám se, že ji plní dostatečně.“

Argumenty města

Vondruš odmítá

V souvislosti s rozhlednou Vondruš podotýká, že obyvatelé hradecké místní části Děbolín by nepochybně víc než turistickou atrakci ocenili dlouho slibovanou kanalizaci. „Město má však raději investice, které jsou vidět,“ míní Vondruš chmurně. „U jejich oficiálního předávání do provozu se funkcionáři mohou nechat vyfotit do novin a tak se zviditelnit. Po dokončení kanalizace se ale žádná páska nestříhá.“

Nad obligátní argumentací, že město získalo dotaci konkrétně na podporu turizmu (na rozhlednu), kroutí Vondruš hlavou: „To neberu. Město má disponovat takovými odborníky, kteří při žádání o dotace upřednostňují dotace projektů potřebných. Vyčkávat a pak skočit po první dotaci, která se nachomýtne, to je postup, vedoucí k rozhlednám na úkor kanalizací.“

Příslibu nápravy

už budou tři roky

Ale ještě zpět k nedotaženému dětskému hřišti. V prosinci 2011 se k tomuto případu vyjádřil i hradecký místostarosta Pavel Vejvar (VPM) a s kritickým názorem se ztotožnil. „Jsou tu v podstatě dva požadavky,“ uvedl tenkrát. „Zaprvé, aby tady vznikly toalety a děti nemusely chodit na veřejné záchody přes silnici, a zadruhé, aby se vyřešila činnost půjčovny loděk.“ Dle jeho tehdejších slov záležitost k ledu odstavena nebyla a její finále je naopak v dohlednu. Po třech letech bez jakékoli změny jsme se místostarosty Vejvara zeptali, jak to vlastně myslel.

- Svatopluk Doseděl -