...další články

Hudba je jeho vášní a byla mu též živobytím. Petr Přibyl exkluzivně pro Žurnál

Co tě k hudbě přivedlo?

P. Přibyl: Mám ji v genech. Maminka hrála výborně na klavír, táta zpíval v pěveckém sboru, jeden můj strýc byl vokalistou v pražských swingových orchestrech a strýc druhý hudbu dokonce studoval a nakonec se stal šéfem Tanečního orchestru Československého rozhlasu v Bratislavě. Takže skutečně lze říct, že jsem vyrůstal v muzikantském prostředí. Od všech zmíněných jsem ledacos odkoukal a dospěl k názoru, že hudba je to pravé i pro mě.

Začínal jsi tedy s klasikou? Od houslí?

P. Přibyl: Ano, od houslí. Do hudební školy jsem začal docházet ve třetí třídě a ve třídě šesté jsem si přibral klavír. A mohu říct, že učitele jsem měl výborné. Na housle mě učil Ferdinand Cízl, na klavír Blažena Krninská. Ale potom přišel bigbít, učaroval mi a já začal trochu zlobit. Zbláznil jsem se do Beatles a do Olympicu a chtěl hrát muziku, co oni. Na gymnáziu jsem se tedy dal i na varhany a syntezátor a vykročil i touto paralelní cestou.

Ale studovat jsi šel klasiku…

P. Přibyl: Je to tak. Hned po gymnáziu jsem nastoupil na konzervatoř, a opět to byly housle. Bigbítu jsem se však věnovat nepřestal.

Nicméně profesionálně ses věnoval hudbě klasické.

P. Přibyl: Ano. Na konzervatoři jsem vystudoval housle a po přijetí na Akademii múzických umění v Praze jsem přestoupil na violu. Když jsem pak na rok narukoval na vojnu, začal jsem hrát v Armádním uměleckém souboru a po odkroucení vojny jsem v tomto tělese nějaký čas zůstal jako civil. Následně přišlo angažmá v Národním divadle v Praze. Konkurz jsem dělal před tehdejším šéfdirigentem Zdeňkem Košlerem a zůstal tam osmatřicet let.

Jak se tvoje kariéra vyvíjela?

P. Přibyl: Časem jsem z řadového violisty povýšil na zástupce vedoucího skupiny viol a po tragickém úmrtí vedoucího jsem nastoupil na jeho místo a stal se koncertním mistrem.

Je hraní v divadelním orchestru tvrdá obživa?

P. Přibyl: Někdy hodně tvrdá. Prodaná nevěsta čtyřicetkrát za rok, to fakt není žádný med. A takových případů byla spousta. Ale přesto musím říct, že klasika pro mě byla a stále je radost. Jinak bych u ní tak dlouho nevydržel.

Co pro tebe hudba znamená? Všeobecně…

P. Přibyl: Všechno. Je mojí vášní a jak už bylo řečeno, byla mi i živobytím. Mám rád každou hudbu, která je pro mě dobrá. Jak klasiku, tak bigbít. Obojí k mému životu neoddělitelně patří.

Vzpomeneš si, kterou gramofonovou desku sis pořídil jako první?

P. Přibyl: Vzpomenu. Byla to Česká mše vánoční od Jakuba Jana Ryby a následovaly Vánoční koledy. V oblasti bigbítu bylo mé první album Meditace skupiny Blue Effect, dostal jsem je pod stromeček. Táta sice bigbít rád neměl, ale máma mě podpořila. Ty desky dodnes mám. I spoustu dalších. Po nástupu cédéček mi lidi říkali, ať se vinylových desek zbavím, jenže já o tom nikdy ani neuvažoval. Cédéčka jsou fajn, ovšem na vinyl a gramofon dopustit nedám.

A asi nebudeš sám. Supraphon se k vydávání vinylových desek vrátil, a přestože to není úplně levná záležitost, na trhu s nimi vcelku boduje.

P. Přibyl: Říká se, že móda se vrací, a platí to i tady. Věřím, že lidi, kteří své desky dali pryč, je teď pracně a mnohdy i draho shání. Staré na Aukru, nová vydání třeba v Supraphonu. Já si v Supraphonu koupil reedice Želvy a Ptáka rosomáka od Olympicu a Šípkové Růženky od Rebels. Původní vydání těchto legendárních alb jsem totiž bohužel nikdy nevlastnil.

Když už jsme u interpretů… Kteří jsou tvoji opravdu oblíbení?

P. Přibyl: Mojí jedničkou jsou Beatles. Dále kapely Pink Floyd, Emerson, Lake & Palmer či Yes. Z tuzemských můžu jmenovat Olympic, Blue Effect nebo Collegium Musicum. Mám rád Mika Oldfielda, Bruce Springsteena, Petra Nováka, Václava Neckáře… Mých oblíbenců je hodně.

S některými z nich ses osobně setkal, že?

P. Přibyl: Měl jsem to štěstí. Petr Novák byl dokonce můj kamarád a Vašek Neckář je jím stále. Spolupracoval jsem s Radimem Hladíkem a Leškem Semelkou z Blue Effectu, s Petrem Jandou z Olympicu, v Řecku jsem navštívil světově proslulého Vangelise… A všechno to přišlo úplně samo, žádné tlačení na pilu.

Petr Janda udělal z tvojí písničky Nějak se vytrácíš, má lásko opravdový hit…

P. Přibyl: Ano, to se povedlo. Podotýkám, že slova k mé muzice napsal skvělý textař Jaroslav Jakoubek a písnička původně vyšla na albu Kulhaví poutníci, které jsem nahrál v roce 1996 s Petrem Novákem, Petrem Jandou, Leškem Semelkou, Karlem Kahovcem a Martou Jandovou. V novějším provedení Olympicu ji rádia hrají pořád, a pokud bych ji nezařadil do programu svých koncertů, publikum by mi to asi neodpustilo.

Jak se ti líbí populární hudba současná?

P. Přibyl: Řekl bych, že prochází krizí. Skoro se zdá, že nebýt starých věcí, mnohá rádia by neměla co hrát. Mám dojem, že víc než o hudbu jde dnes o show a image interpretů. Minulý měsíc jsem shlédl televizní přenos hudební soutěže Eurovize a byl jsem velice zklamán. Bylo to nevkusné a místy až nechutné. Když si vzpomenu, že kdysi z této soutěže vzešla třeba kapela ABBA… Škoda slov. Netvrdím, že povedené písničky nevznikají, jen jsou v menšině a obtížně se hledají.

Klasická hudba se také vyvíjí?

P. Přibyl: Noví skladatelé samozřejmě jsou a komponují, ale na laický poslech tu k žádným významným změnám nedochází. To platí i pro případné úpravy starých nesmrtelných kusů.

Ve kterých bigbítových kapelách jsi působil?

P. Přibyl: Začínal jsem na gymnáziu ve studentské kapele Gravers, tedy Hrobaři, z níž později vykrystalizovalo stále studentské trio Organum – Jirka Svoboda basa, Karel Kaci Helman bicí a já za klávesami. Inspirací nám bylo slovenské art-rockové uskupení Collegium Musicum. Pro mě především jeho fenomenální klávesista Marián Varga. A inspiraci jsme pochopitelně hledali i u anglických klasiků žánru Emerson, Lake & Palmer. Tou dobou se ve mně probudil skladatel a pro Organum jsem složil řadu skladeb. Když jsme studium na gymnáziu zdárně ukončili, Organum se rozpadlo a já, při následném studiu v Praze, začal hrát s hradeckou bigbítovou skupinou Satyr. Ta na mě však byla příliš komerční a já ji proto posléze opustil a dal se víc na komponování. Nové věci, například rockovou kantátu Hirošima, už jsem dělal s pražskou studiovou kapelou. Pro úplnost doplním ještě mé krátkodobé působení v táborské barové formaci Kings, která tam byla svého času hodně oblíbená.

Skupina Organum ovšem absolvovala znovuzrození…

P. Přibyl: Prostě jsme si řekli, že je kapely škoda a na plese gymnázia zkusili comeback. A vyšlo to. Kaciho za bicími vystřídal nový člen Jirka Konečný, Kaci se přesunul k mikrofonu a přibyl kytarista Vláďa Štefl. S hostujícími hudebníky děláme od té doby jeden koncert ročně, a letošek nebude výjimkou. V pondělí 12. srpna zahrajeme ve venkovním atriu hradeckého Muzea fotografie.

Co považuješ za svůj největší úspěch a umělecký zážitek?

P. Přibyl: Ono těch úspěchů, kterých si považuji, je víc. Dosažení pozice koncertního mistra viol Orchestru Národního divadla v Praze už jsme zmínili, setkání s Vangelisem a úspěch mé písničky Nějak se vytrácíš, má lásko taky… Velkým zážitkem bylo koncertování v Japonsku. S orchestrem jsem tam byl pětkrát a jednou jako sólista. Nešlo však jen o zážitek umělecký. Japonsko je úplně jiný svět, než na jaký jsme zvyklí, a já jsem moc rád, že jsem ho mohl poznat. Začalo to ještě ve vzduchu. Letadlo jde na přistání, oblétá posvátnou horu Fuji-san a člověk se na to dívá a po zádech mu běží mráz. Japonsko je nezapomenutelné.

Letos 26. května ti bylo 70 let. Jak jubileum oslavíš? Myslím hudebně.

P. Přibyl: Svoje sedmé gumy nebo druhé dvacetiny, jak se říká, oslavím v rámci mého letního minifestivalu Magická viola. Narozeninový koncert se uskuteční 8. července v hradecké kapli sv. Maří Magdaleny.

V důchodu už jsi sedm let, ale teď končí i tvoje přesluhování. Co budeš dělat? Bačkory, fajfka, gauč?

P. Přibyl: V žádném případě. Těším se, že konečně budu mít dost času na komponování a na vlastní koncertní činnost.

Byl jsi pracovně hodně vytížen a značnou část roku jsi žil v Praze. Zkoušky, představení, koncerty, neustálé přejezdy… Nebude ti ten zápřah chybět?

P. Přibyl: Nebude. Práce v divadle bylo vždycky dost, ale v posledních letech její množství nabobtnalo až příliš a hodně věcí se tam změnilo. Zažil jsem zlatou éru Národního divadla za Zdeňka Košlera, kdy se sice pilně pracovalo, hrála se spousta představení, ale zbytečné věci se nedělaly. A byl tam pořádek a klid. Když budu parafrázovat výrok francouzského herce Alaina Delona, z Národního divadla odcházím beze smutku.

Zřejmě teď budeš mít víc času i na své záliby mimohudební. Které to jsou?

P. Přibyl: Jsem odjakživa kočičkář. Doma chováme tři kočky a na zahradě u naší chaty na hradeckém předměstí máme několik dalších. A rád se dívám na pěkné filmy, klidně i na dobrodružné. Například filmové mayovky, Vinnetou atp., nebo filmy z tvůrčí dílny Stevena Spielberga jsou prostě skvělé. I kvůli hudbě v nich použité. A když si k takovému filmu otevřu dobré vínko, nic mi nechybí.

Žiješ v dlouholetém partnerském vztahu s paní Alenou. Sdílí tvé záliby?

P. Přibyl: Některé. Alenka má zase záliby svoje, třeba zahrádku, ale kočky máme jednoznačně společné.

Byl jsi pořád někde v luftu, což z partnerského hlediska nemuselo být jednoduché.

P. Přibyl: Uvědomuju si, že soužití s muzikantem je někdy náročné. My dva jsme naštěstí byli vždycky dostatečně tolerantní, a proto nám to fungovalo. Alenka je mi od počátku oporou a v mém profesním životě mi moc pomohla. To si uvědomuju taky.

Seš hradecký patriot. Jak se ti město zamlouvá? Nejen z hlediska estetického…

P. Přibyl: Hradecký patriot sice jsem, je to mé město a mám je rád, ale kloudný obrázek o něm a o jeho fungování si budu muset teprve udělat. Roky jsem zde de facto nežil. Doufám, že moje závěry budou uspokojivé.

Brzy začne rekonstrukce zdejšího zámeckého pivovaru. V jeho prostorách mají být i dva koncertní sály. Kvituješ to s povděkem?

P. Přibyl: Jistě. Ruina pivovaru hyzdí zámecký areál už příliš dlouho. A nové koncertní sály, jeden velký, druhý na akce komorní, své uplatnění určitě najdou. Ze strany vlastníka objektu, tedy ze strany města, je to počin vpravdě chvályhodný. Už se těším, až si vyzkouším, jak se tam bude hrát.

Hradec zatím hodnotit nechceš. Jak bys zhodnotil svět?

P. Přibyl: Býval klidnější. Současný svět je džungle a mám pocit, že neodvratně směřuje tam, kam slunce nesvítí. Politikaření, válečné konflikty, peníze nade vše, přímo zběsilá korektnost v politice, v médiích i v kultuře, prapodivný gender, zelený fanatismus, demokracie jednoho správného názoru a jedné pravdy… Nelíbí se mi to. Svět se prostě zbláznil.

- Sváťa Doseděl -