Iva Janžurová exkluzivně pro Žurnál

Hrajete od roku 1963 a na kontě máte odhadem dvě stovky filmových, seriálových či divadelních rolí. Na facebookové stránce vašich fanoušků jsem si nedávno přečetl i tento vzkaz: Jste skvělá herečka, paní Ivo. Mám vás moc ráda. To je hezké ne? Co na taková slova říkáte?

I. Janžurová: Na tuhle adresu se budu muset podívat. Každý člověk občas něco takového potřebuje slyšet nebo číst. Většinou mívám tak málo času, že si pozdravy a vlídné pohledy ani nestihnu vychutnat. Hezké to každopádně je. Moc.

Zatím posledním filmem, v němž hrajete, je příznivě hodnocený televizní film Piknik. Kritici s povděkem kvitují, že snímek připomíná pozapomínaná temná padesátá léta minulého století. Sdílíte dojem, že Češi mají tendenci komunistické zločiny zapomínat a bagatelizovat je?

I. Janžurová: Vzpomínám si, jak jsem se kdysi svým dcerám snažila popsat svoje zážitky z roků 1968 a 1989. Brzy mi došlo, že toho asi nejsem schopna. Pokud člověk ty časy sám neprožil, může je považovat jen za kus možná trochu nudné historie. Minulý měsíc jsme si připomněli 25. výročí Sametové revoluce a já měla bohužel pocit, že atmosféra oslav už jaksi neodráží to, co jsme zažívali tenkrát. Nebylo to zkrátka ono. Čas běží a chápání historie bývá nezřídka velmi rámcové. Neřekla bych, že máme vyloženě tendenci zapomínat, ale jak povídám, čas kvapí. Směrem k budoucnosti.

V roce 1989 jste byla čerstvou členkou souboru Národního divadla v Praze. Zapojila jste se tehdy do revolučního kvasu?

I. Janžurová: Jistěže ano. Konkrétně 17. listopadu jsme hráli představení někde na severní Moravě a o tom, co se děje v Praze, jsme se dozvídali cestou domů z rádia. Byli jsme z toho doslova v šoku a nevěřili vlastním uším. Do revoluce jsem se zapojila hned poté. Na revolučních jevištích divadel byla pořád spousta lidí a já tam samozřejmě nechyběla. Jednu takovou akci v Národním divadle jsem dokonce moderovala. A musím říct, že to nebylo nic snadného. Každý chtěl mluvit a každý chtěl mluvit dlouho. Všichni toho byli plní a všichni měli lidem v hledišti co říct.

Jak na tu dobu vzpomínáte? Jako na dobu euforickou?

I. Janžurová: Euforie to byla, to ano, ale ještě větší euforii jsem zažívala v roce 1968.

Umělci během Sametové revoluce zhusta vyjížděli mimo Prahu a informovali lidi o tom, co se v hlavním městě děje. Vy také?

I. Janžurová: Já taky. Lidi potřebovali dostat informace a média jim je v tu dobu ještě v plné míře neposkytovala. Na několika takových štacích jsem vystupovala dokonce po boku Miloše Zemana. V Karlových Varech, v Domažlicích… Vedle něj jsem si pochopitelně ani neškrtla, co vám mám povídat. On byl pronašeč monologu, já spíš jen jeho šofér.

Jste spokojená s tím, kam se naše země za čtvrt století dostala?

I. Janžurová: Při pohledu na tuzemskou politiku, na některé její konkrétní postavy, na manipulace s penězi i s námi se někdy podivuji nad tím, jak jsme to těch pětadvacet let mohli vydržet. Jenže pak vyjdu na ulici a řeknu si, že je mi krásně. Ano, byla tu spousta různých švindlů, ale naše země přesto žije a bují. Dalo by se říct, že prožíváme blahobyt. Takže na vaši otázku mohu odpovědět takto: všechno se nepovedlo, ale spokojená jsem.

Jste vnímána jako představitelka komediálních rolí, ale přitom máte na kontě i vynikající role vážné. Napadají mě filmy Kočár do Vídně nebo třeba Morgiana. Vážné role vám údajně nechtěl povolit tehdejší komunistický režim. Je to pravda?

I. Janžurová: Je to pravda. Měla jsem tehdy dost zákazů. Vlastně jsem mohla dělat jen zábavu v rámci televizní tvorby. A v redakci dramatického vysílání byl šéfem jistý Antonín Dvořák, což byl, dalo by se říci, můj osobní nepřítel, který mě vytrvale vyškrtával ze všech obsazení. Bylo mi řečeno, že legrácky budiž, ovšem vážné role, to ne.

Brala jste to jako křivdu?

I. Janžurová: Ani ne. V tu dobu totiž došlo i k omezení tvorby velkého množství dobrých scénáristů a já, když jsem to vzala v úvahu, usoudila, že mi moje neobsazování do dramatických rolí v podstatě ani moc nevadí. Povolené scénáře zhusta nebyly právě nejlepší a já cítila, že kvůli své distanci o nic velkého nepřicházím.

Když jsme u té kvality… Za úspěchem již zmíněného filmu Piknik stojí prý kvalitní předloha (Jiří Stránský), kvalitní režisér (Hynek Bočan) a hvězdné herecké obsazení. Máte taky dojem, že zde došlo ke šťastnému propojení zmíněných ingrediencí?

I. Janžurová: Jsem moc ráda, že je ten film tak příznivě hodnocen, a s tím, co říkáte, lze asi souhlasit. Předloha byla skvělá, stejně jako pan režisér. Důležitá však byla ještě jedna věc. Mám na mysli fakt, že natáčení probíhalo v nádherné atmosféře a my všichni byli během něj strašně šťastní. A to i přes to, že zrovna panovala ukrutná vedra a my tím pádem dost zkusili. Celá naše parta a její nálada byla zkrátka skvělá. A tohle se do filmu nejspíš promítlo způsobem zcela zásadním.

Ještě krátce k politice. Jaký máte názor na prezidenta Miloše Zemana?

I. Janžurová: Víte, mně se líbilo, jak před revolucí a během ní napadal socialistický systém, jenže dneska na mě působí dojmem, jakoby se za to omlouval. Spousta lidí se teď od něho odvrací. Nelíbí se jim jeho chování, jeho vulgární vyjadřování ani jeho postoje a výroky na zahraničních cestách. Já ho ale moc nesleduju. Od prezidenta Klause jsem svého času obdržela vyznamenání, Zeman mě na hrad ještě nepozval (smích).

A co Václav Havel? Setkala jste se s ním?

I. Janžurová: Setkala. Na divadelní půdě, ale třeba i na zámečku v Lánech. Václav Havel byl báječný člověk. Má sice své kritiky, ale jisté je, že jeho jméno mělo vždycky velmi dobrý zvuk. Jak doma, tak ve světě. Řadu lidí během svého politického působení zastínil a je dost možné, že mu to tito lidé pořád nemůžou zapomenout. Zahořklí lidé mohou šířit ledasjaké názory, je to jejich volba. Havlovu památku tím ale nijak neohrozí.

Narodila jste se nedaleko odtud, v Žirovnici. Považujete se pořád za Čamrdářku? Alespoň tedy zčásti…

I. Janžurová: Ano, ano. Určitě. Vždyť jsem tam chodila až do osmé třídy základní školy.

Jezdíte tam občas?

I. Janžurová: Jezdím, jenže času je pohříchu málo. Pravidelně prošvihávám i svoje třídní srazy, bohužel. Organizátory těchto akcí vždycky upozorňuju, že si při určování termínu jejich konání musí zjistit, jestli zrovna někde nehraju, jinak že svoji účast těžko zaručím. Je to s námi herci těžké, já vím.

Za dveřmi jsou Vánoce. Máte je ráda, coby bilanční období plné tradic a pohádek, nebo už jste pod tlakem doby rezignovala a vnímáte je spíš jako svátky konzumu?

I. Janžurová: Vánoce ráda mám. Ale…! Před rokem jsem řekla, že bych založila sdružení, které by protestovalo proti předčasným vánočním výzdobám atp. Vždyť soudě podle obsahu regálů v obchodech to už v září vypadá, že Vánoce jsou tady! A to se mi nelíbí. Předčasného vánočního pozlátka je poslední dobou příliš mnoho. Když pak Vánoce skutečně nastanou, nemají už zdaleka takovou atmosféru, jakou by měly mít. Jejich atmosféra je už jaksi vyčerpaná, což se mi jeví jako škoda. Konzumní, respektive komerční přístup k Vánocům, jehož prioritou je finanční zisk obchodníků, se mi opravdu nezamlouvá.

- Sváťa Doseděl -