...další články

Jakub Smolík exkluzivně pro ŽURNÁL

Na pultech je čerstvé bilanční trojcédéčko s vašimi pětapadesáti hity. Jaký z něj máte pocit?

J. Smolík: Skvělý. Jedná se o výběr mých nejžádanějších písniček a já jsem moc rád, že vznikl. Kdyby mi v roce 1980 někdo řekl, že budu jednou vyprodávat sály a vydávat cédéčko 55 hitů, řekl bych, že to je jen sen. A vidíte, sny se někdy plní.

Necítíte se při pohledu na takové cédéčko starý?

J. Smolík: Ne! Starý se opravdu necítím. Doma mám rok a půlletého kloučka, osmiletou holčičku, stýkám se s mladými lidmi… To vše udržuje moji mysl mladou.

Je vám pětapadesát, ale vůbec na to nevypadáte. Co se sebou děláte?

J. Smolík: Rád a často se směju. To myslím funguje. Navíc mám kolem sebe fajn lidi a mladou rodinu, která mě energeticky nabíjí. Že bych chodil do fitka a držel se nějakého extra zdravého životního stylu, to zase ne. Před časem se mi díky keto dietě podařilo zhubnout dvanáct kilo. Vážil jsem čtyřiadevadesát, a to na mě bylo moc. Teď se cítím mnohem líp.

Skladby na cédéčko 55 hitů jste vybíral vy sám?

J. Smolík: Výběr jsem sestavoval spolu s ředitelem vydavatelství Popron.

Ptám se, protože mi tam trochu chybí cover Road to Hell, tedy Cesta do pekel. Máte pocit, že je tahle věc příliš rocková a na tento výběr se tudíž nehodí?

J. Smolík: Kdepak. Tahle písnička se na výběr nedostala z docela jiného důvodu. K jejímu vydání jsme totiž nedostali souhlas majitele autorských práv.

To je škoda, písnička je to vydařená. Její text, který jste psal vy, pojednává o závislosti na alkoholu. Promítl jste do něj i nějakou vlastní zkušenost?

J. Smolík: Určitě. Vidím to kolem sebe často. Některé mé hudební kolegy alkohol do pekel skutečně odvedl nebo se je tam svého času odvést alespoň snažil. Já osobně mám tu kliku, že když se někdy opiju, jsem pak čtyři dny úplně vyřízenej. Je mi vždycky tak špatně, že kňučím: už nikdy, nikdy, nikdy! Takže mě alkohol do pekel zcela jistě neodvede.

V repertoáru máte i převzaté country hity, ale největší úspěch jste vždy měl s písněmi napsanými přímo pro vás. Čím to podle vás je?

J. Smolík: Bude to tím, že lidi oceňují, že se jedná o moje originály. Zachraňte milenky, Prý chlapi nebrečí, Blázen žárlí, Ave Maria, Říkej mi táto… Všechny tyhle věci napsali autoři, kteří umí skládat a kteří mě dobře znají. Napsali mi je na tělo a posluchači to zřejmě vycítili. Mnozí se v těch textech možná i poznali. Mimochodem, klip ke zmíněné písničce Říkej mi táto nikdy nebyl vysílán v televizi, ale na serveru YouTube ho zhlédlo přes dva a půl milionu lidí. Já nic jiného v podstatě zpívat neumím a hlavně nic jiného zpívat nechci.

Chystáte další řadové cédéčko?

J. Smolík: Zatím ne, ale výhledově bych ho vydat samozřejmě chtěl. Lidi nové písničky slyšet chtějí, jenže z rádia a z televize slyší jen ty staré, časem prověřené. Tudíž jim nezbývá, než si pořídit novinkové cédéčko a neoposlouchané písničky si z něj pustit doma.

Pociťujete skutečnost, že lidi dnes hudbu víc stahují z internetu, než kupují na cédéčkách?

J. Smolík: Víte, já mám dojem, že lidi, kteří mě poslouchají, mají rádi originály, což znamená, že před staženou empétrojkou upřednostňují cédéčko. Díkybohu patřím k těm, co ještě cédéčka prodávají. Ostatně jinak by mi je vydavatelé ani nevydávali, že ano? Stahování hudby z internetu, její vypalování… To je doména spíš mladších lidí. Lidi starší, kteří tvoří moji posluchačskou základnu, ti si raději moje cédéčko koupí.

Irská rocková skupina U2 dala nedávno své nové album rovnou na internet ke zpoplatněnému stažení, čímž vyvolala negativní odezvu ze strany prodejců hudebních nosičů. Udělal byste to se svou novinkou případně taky?

J. Smolík: Skupina U2 už má něco vyděláno a takový krok si může dovolit. Nehledě na to, že jejich cédéčko si za peníze stáhnou tak čtyři miliony fanoušků, což už je finančně zajímavé. U nás žije nějakých dvanáct milionů lidí. A když odečtu ty, kteří hudbu z internetu stahovat neumí, kteří na to nemají čas nebo moji muziku vůbec neposlouchají, zbyde mi „stahovačů“ opravdu velmi málo. Ne, u mě pořád vedou cédéčka.

Hudební producent Petr Hannig svého času prosadil změnu vašeho křestního jména, tedy vaše přejmenování z Jaroslava na Jakuba. Neměl jste s tím problém?

J. Smolík: Jediný problém byl na poště. Třeba když mi přišly peníze na jméno Jakub a já se vytasil s občankou se jménem Jaroslav…

V občanském průkazu máte tedy Jaroslava?

J. Smolík: Ano. Já bych si občanku i vyměnil, jenže nejde jen o ni. Na jméno Jaroslav mám i řidičák a zbrojní průkaz, vlastním několik zbraní, které bych musel taky přepsat, na Jaroslava mám psána auta, motorky, koncesní listiny… Úřední změna na Jakuba už se mi nevyplatí.

Byla změna jména skutečně tak zásadním marketingovým tahem?

J. Smolík: Věřím, že změna jména člověku v budoucnosti pomůže. Nedávno jsem četl knížku o tom, jak může jméno změnit osud, a bylo to moc zajímavé čtení. S ohledem na datum narození se tam dozvíte, jaké jméno byste měl mít a jaké určitě ne. Já jsem důkazem toho, že to funguje. Můj osud se totiž po změně jména prakticky okamžitě změnil. Jako Jaroslav Smolík jsem chodil po různých pěveckých soutěžích, čtyřikrát jsem byl na celostátním hudebním festivalu, ledacos jsem vyhrával, ale pořád se nic zásadního nedělo. Pak mi nabídl spolupráci Petr Hannig a řekl, že zkrátka musím být Jakub Smolík. Já ho poslechl a vzápětí jsem natočil hit Až se ti jednou bude zdát… To samé se stalo Haně Zaňákové po přejmenování na Lucii Bílou.

Před čtyřmi roky, jsme se bavili o vašem absentování v televizi. Koncertujete, vydáváte cédéčka, ale v televizi vidět nejste. Proč je podle vás tenhle stav tak setrvalý?

J. Smolík: Předně lze říci, že v televizi nejsou vhodné programy. Druhá věc je, že v tuzemských televizích, a v České televizi především, sedí lidi, kteří mi z nějakého důvodu nejsou nakloněni a navíc ani nejsou ochotni nebo schopni nějaký kloudný zábavní pořad vymyslet. Byť jsou za to královsky placeni. A zatřetí, čeho je dnes televize plná? Seriálů! Je to seriálové peklo! Poslední, co bych k tomu řekl, je to, že se do televize bůhvíjak nehrnu. Než abych vystupoval v nějaké naprosto debilní show, to raději v televizi nebudu vůbec.

Máme za sebou komunální volby. Byl jste volit?

J. Smolík: Ano.

Co říkáte na názor, že volby jsou pouhou iluzí, která nám má dát pocit, že něco můžeme změnit?

J. Smolík: Hm. Něco na tom bude. Vadí mi ale především drzost lidí, kteří čtvrt století ničí naši zemi, a po volbách vlezou do televize a voličům vyčtou, že šli k volbám a nevolili je. Mám na mysli například pana Kalouska, který se po všech těch letech svého politického putování nestydí vypustit něco takového z pusy. Není už snad jediný velký český podnik, který funguje, za což může i on a ta jeho parta. A on arogantně nastoupí před lidi a řekne jim, že jsou hloupí, protože ho nevolili! Průšvih je, že takových lidí je v naší politice víc.

Jak vnímáte současné dramatické dění ve světě? Islámský stát a jeho válku s Kurdy, ukrajinskou krizi… Zneklidňuje vás to?

J. Smolík: Zneklidňuje mě to moc. Když vezmu Islámský stát… Já jsem věřící a jakákoli víra, která dovoluje znásilňování, vypichování očí a uřezávání rukou a hlav, je pro mě proto nepřijatelná. Jsem velice kritický vůči cizincům, kteří u nás žijí a dožadují se toho, aby zde mohli stavět mešity, aby si jejich ženy mohly zahalovat hlavy atp. Co budou chtít příště? Povolení trestu smrti ukamenováním? Nikdo je sem nezval a já tvrdím, že pokud tu chtějí žít, musí se oni přizpůsobit nám. Jestliže se jim to nelíbí, tak ať jdou pryč. Stejně kritický postoj mám ale i k tzv. nepřizpůsobivým lidem. Nechci nikoho perzekuovat, ale proč mají dostávat něco zadarmo? Vám někdo něco zadarmo dá? Nedá. A je to přitom tak jednoduché! Dámy a pánové, nemáte peníze? Nemáte práci? Tak zítra v sedm ráno na nádraží, vypadá hrozně a je třeba dát to tam do pořádku. Pokud nepřijdou, dám jim ještě jednu podobnou možnost a jestliže nevyužijí ani této, seberu jim sociální dávky. Chápu, že to odnesou i jejich děti, ale to se nedá nic dělat. Tak holt půjdou do dětského domova, nejspíš se tam beztak budou mít líp. Nesmíme se nechat vydírat. Nikým!

Zpátky k muzice… Vaše doprovodná kapela se jmenuje Zlatí paroháči. Jak ten název vznikl? Mají snad členové společnou ozdůbku hlavy?

J. Smolík: Ale ne. Ten název vymyslel Pepa Náhlovský, se kterým jsme měli mít společný program. Řekl, že ke Smolíkovi patří Zlatí paroháči. Podle pohádky o Smolíčkovi, samozřejmě. Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou…? A co se chlapských parohů týče, na ně měl svérázný názor doktor Plzák. Jednou mi povídá: „Pane Smolíku, parohy, to je ta nejkrásnější trofej. Parohy jelena zdobí!“ A já na to: „Ale pane doktore, co když je to dvanácterák?“ Načež on odpověděl: „Pane Smolíku, já mluvím o jelenovi, ne o volovi.“

V minulosti jste spolupracoval s Jiřím Zmožkem a s Michalem Davidem. A o těchto dvou se nezřídka hovoří jako o kýčařích. Jak byste to okomentoval?

J. Smolík: Takové řeči, to je jenom závist. Můj táta hraje lidovky na harmoniku. Můžu o něm říct, že je kýčař? Nemůžu. Takové věci říkají jen lidi hloupí, závistiví a netolerantní. A taky bývalí muzikanti, dnes rádoby hudební kritici. Znám člověka, který mi nebyl schopen napsat jedinou kloudnou písničku. A dnes? Sedí v redakci hudebního časopisu a dělá hudebního kritika. Michal David není žádný hezoun, co u lidí boduje kvůli své vizáži, je to interpret, bodující svými písničkami. Už desítky let. A o Jiřím Zmožkovi je možno říct prakticky totéž.

Kýč je zřejmě pojem poněkud subjektivní. Kdo určí, co už je kýč a co ještě ne?

J. Smolík: No právě. Pokud něco odsoudí hitmaker typu Karla Svobody, budu se jeho výrokem zabývat. Pokud ovšem písničku odsoudí blb, který v životě nic nesložil ani pořádně nezazpíval, pak jsou pro mě jeho slova pouhým plácnutím do vody. Podívejte se na pana režiséra Trošku. Jeho trilogie Slunce seno… je vytrvale vysílána všemi našimi televizemi, pořád dokola, a lidi ty filmy pořád milují. A co se stalo, když měl Zdeněk Troška dostat Českého lva za nejsledovanější film? Organizátoři tuhle soutěžní kategorii raději zrušili! Jen aby mu tu cenu nemuseli dát. Byla to ostuda! Kdepak jsou dnes všechny ty bůhvíkým dotované filmy, co se tváří jako velké umění? Myslím, že to víme oba.

Nedávno jste odehrál svůj narozeninový koncert. Jaký byl?

J. Smolík: Úžasný. Popřát mi přišli snad všichni, kdo se mnou kdy spolupracovali a se kterými jsem něco natočil. Chyběli jen Michal David, který sám hrál a přijít opravdu nemohl, a Zdeněk Rytíř, který už bohužel není mezi námi. V hledišti sedělo na 900 lidí a pro mě bylo nejdůležitější, že mezi nimi jsou i moji rodiče. Že jsem mohl zazpívat jim, to bylo pro mě tou největší odměnou.

- Sváťa Doseděl -