...další články

Jakub Smolík exkluzivně pro Žurnál.

Pocházíte z Domažlic. Kdy jste tohle chodské město opustil?

J. Smolík: Ještě coby malé dítě. Tatínek byl v Domažlicích na vojně, seznámil se tam s maminkou a já se tam narodil. V Domažlicích jsme bydleli tři roky a potom jsme se přestěhovali do Sázavy, odkud pocházel tatínek.

Zaujal mě titulek jednoho článku o vás. Ten zněl: Jakub Smolík ze Smolíkova má štěstí. Vnímáte to tak? Že máte v životě štěstí?

J. Smolík: Ano, mám štěstí. Jsem zdráv, mám zdravou milující rodinu a živím se prací, která mě neskutečně baví. Co víc si od života přát?

Říkáte, že štěstěna si vás všimla poté, co jste si změnil křestní jméno. Z Jaroslava. Byl to nápad vašeho tehdejšího producenta Petra Hanniga. On byl i za změnou Hany Zaňákové na Lucii Bílou, s níž jste tenkrát zpíval?

J. Smolík: Přesně tak.

Změna jména je vcelku zásadní krok. Musel vás pan Hannig dlouho lámat?

J. Smolík: Ale vůbec ne. Ona to zase taková změna nebyla. Jsem totiž křtěný Jaroslav Jakub Smolík, takže jsem jen vynechal Jaroslava a začal používat pouze Jakuba.

Nejste jediný umělec, který říká, že mu změna jména profesně prospěla. V čem to podle vás je?

J. Smolík: Taky mě to zajímalo a kdysi jsem si proto přečetl obsáhlou publikaci Tvoje jméno je osud. Autor v knize vysvětloval, velmi stručně řečeno, že jednotlivá písmena jména jsou přiřazena k určitým, řekněme energetickým bodům, z nichž je složen osud nositele jména. Přirovnal bych to k astrologii. Někdo tomu nemusí věřit, ale znám lidi, jejichž osud se po změně jména fakt zásadním způsobem změnil. Pozitivně. Já tomu každopádně věřím, důkazy mám.

Jste zjevně pozitivně smýšlející člověk. Myslíte, že pozitivní přístup k životu může štěstí přilákat?

J. Smolík: Dalo by se říct. Ve své štěstí musíte věřit. Když budete pochybovat o tom, že se vám něco podaří, zhusta vám to skutečně nevyjde. A platí to i naopak. Já jsem toho živým důkazem. V době, kdy moji spolužáci ze strojárny už dávno pracovali v oboru, měli normální plat i bydlení, já se pořád vláčel s kytarou, spal po ubytovnách a v podstatě neměl nic. Když už jsem to skoro vzdával, jeden kamarád hudebník mi řekl: „Musíš si věřit! Ono se to jednou zlomí.“ A taky že ano. Rok na to jsem potkal Petra Hanniga a bylo to.

Současná doba vám na pozitivnosti neubírá? Válka na Ukrajině, energetická a ekonomická krize…

J. Smolík: Jistěže ubírá. A strašně mi vadí, že lidi začínají být silně netolerantní až zlí, a to třeba jenom proto, že si člověk dovolí mít na něco jiný názor, než je ten médii prosazovaný. Na svůj názor mám přitom právo v demokracii nepopiratelné. Významná skupina lidí ovšem diskusi odmítá a člověk z jiného názorového tábora málem čelí lynči. K určitým tématům se proto raději vůbec nevyjadřuju.

Současné krizi předcházela krize covidová. Řada vašich kolegů ji přečkala jen s velkými obtížemi. Jak jste to zvládnul vy?

J. Smolík: Zvládnul. Bydlíme v domku na vesnici, nejsme nároční a něco jsme měli na horší časy našetřeno. Koncertování mi samozřejmě chybělo, ale zase jsem se mohl víc věnovat rodině, zahrádce a svým motorkám.

Jak tehdejší vládní opatření zpětně hodnotíte?

J. Smolík: Tohle se mi hodnotí těžko. Tenkrát byla situace výrazně jiná než teď. Nikdo pořádně nevěděl, o co jde, a nevěděli to ani naši politici. Imunologové jim něco radili a oni se báli, že když je nebudou poslouchat, budou umírat lidé. Dělo se tak po celém světě. Dnes už o tom viru máme informací výrazně víc. Bohužel, mnohé jsou před námi pořád tajeny. Třeba odkud se ten virus ve skutečnosti vzal, že?

Program koncertu, s nímž jste přijel do Jindřichova Hradce, je sestaven zejména z písniček z vašich vánočních alb, jichž máte na kontě už několik. Není to tak, že se od zpěváka natočení vánoční desky čas od času očekává?

J. Smolík: Nejspíš ano, christmas-alba jsou odnepaměti málem povinná, celosvětově. Jenže ono je to s novými deskami složité, nejen s těmi vánočními. Vydání nového alba stojí nemalé peníze a rádia písničky z něj nakonec stejně hrát nechtějí. Produkce raději sáhne po věcech provařených, které už posluchači znají a přijali je za své. Ale jak se pak mají lidi o nových písničkách dozvědět? Když je z rádia neuslyší? A pokud o nich nebudou vědět, nové cédéčko si nekoupí a návratnost investice bude tudíž bídná.

S novinkami přece můžete lidi seznámit na koncertech?

J. Smolík: Teoreticky ano, prakticky ne. Příklad... Kapela Olympic kdysi nahrála dvě prima nová alba a z jejich obsahu sestavila parádní koncertní program. A lidi? Byli zklamaní. Standardní publikum chce od Olympicu Dej mi víc své lásky, Jasnou zprávu, Slzy tvý mámy, Když ti svítí zelená atp. A v mém případě je to úplně stejné. Do koncertního programu můžu „bezpečně“ zařadit tak dvě nové věci, maximálně tři.

Vaším posledním albem je cédéčko Proto právě vám teď zpívám. Z toho, co jste řekl před okamžikem, vyvozuji, že další teď nechystáte…

J. Smolík: V tuto chvíli skutečně ne. Ale není všem dnům konec.

Nedávno jsem mluvil s Věrou Martinovou. Řekla, že se jí moc nelíbí zařazení do škatulky country, neboť její žánrový rozsah je širší. Jak je to s vámi? Vzhledem k vaší profesní minulosti se asi taky necítíte jako interpret čistě country music?

J. Smolík: Kdepak. Já zpívám obyčejné pocitové písničky o životě. Některé jsou spíše ve stylu country, jiné mají nádech rockový, je to různé. Nálepku country zpěváka mám od doby, kdy jsem s panem Zmožkem natočil desku, která countryová skutečně byla. Nevadí mi to, ale neberu se tak.

Kdo jsou vaši hudební oblíbenci?

J. Smolík: Víte, já mám spíš oblíbené písničky. Napříč žánrovým spektrem. A výčet těch písniček by byl opravdu hodně dlouhý.

Doma máte neveřejné muzeum motorek. Kolik strojů v něm je?

J. Smolík: Šestačtyřicet. Plus krásný Mini Cooper z roku 1987. Některé motorky z expozice občas i projedu, ale třeba takový veterán z roku 1926 už moje muzeum neopouští.

Motorkám se věnuje i váš devítiletý Kuba, dělá Free Style Motocross. Nebojíte se o něj?

J. Smolík: Bojím. K motorce se Kuba dostal poté, co jsem hrál u Petra Piláta, který se tomuto de facto akrobatickému sportu dlouhodobě a úspěšně věnuje. Petr mě pozval na trénink a já vzal Kubu s sebou, byly mu asi tak čtyři roky. Když Petr Kubu uviděl, vytáhl malou motorku v automatu a jestli prý to Kuba nechce zkusit. A on že jo. Nevěřil jsem svým očím. Posadil se, přidal plyn a jel, jako kdyby to dělal denně. Podotýkám, že do té doby na něčem podobném neseděl. Nepustilo ho to dodnes. Maminka to snáší těžce a já se jí vlastně ani nedivím.

V roce 2002 jste na motorce projel americkou Route 66. Byl to zážitek?

J. Smolík: Byl. Úžasné byly zejména ty úseky, co si zachovaly svůj původní ráz a vedou těmi klasickými kovbojskými městečky, jaké známe z filmů. Když jsme tam byli, v jednom z nich se zrovna konal sraz majitelů motorek značky Harley Davidson. Asi čtyři a půl tisíce harleyů na jednom místě. Senzace!

Ve vysílání Country radia běží poměrně masivní propagace vašeho lednového koncertu v Plzni. Bude ten koncert něčím výjimečný? Když má takovou mediální podporu?

J. Smolík: Svým způsobem je výjimečný každý můj koncert. Nebo spíše originální. Program koncertu totiž za pochodu uzpůsobuji tomu, jací lidé v hledišti jsou a jak reagují. Například když publikum tvoří převážně lidé starší, vynecháme rockovější věci atp. Ale v tom smyslu, jak to myslíte, ten plzeňský koncert výjimečný nebude.

Jak pohlížíte do nadcházejícího roku? S obavami nebo zůstáváte optimistou?

J. Smolík: Pohlížím do něj s optimismem a zároveň i s obavami. Věřím, že konečně budeme opět moci koncertovat na plné pecky, ale mám velké obavy z toho, co se ve světě bude dít. A teď nemyslím jenom na východ od nás. Nelíbí se mi ani to, co se děje na západě a co se na nás odtamtud valí. Tuhle se mě na koncertě nějací lidé zeptali, jestli prý mám genderově vyváženou kapelu! Víte, kam jsem je poslal? Víte, že jo? Jsou mi protivná hnutí jako Me Too, jsem si naprosto jistý, že existují pouze dvě pohlaví a odmítám duhové průvody polonahých podivínů za potlesku aktivistů a politiků, kteří jsou kvůli voličským hlasům ochotni zatleskat čemukoli. Mám mezi svými přáteli i homosexuály, ale tyto by do průvodu Prague Pride nikdo nedostal! Za to, co tam probíhá, se totiž stydí! A nejhorší je, že na to koukají děti a nabývají dojmu, že je to normální. Vše to vnímám jako snahy o devastaci morálních hodnot a lidskosti. Jsem sice optimista, ale toho, že tyto snahy uspějí, se přesto velmi bojím.

- Sváťa Doseděl -