...další články

Jan Dolanský exkluzivně pro Žurnál

Přijeli jste s komedií Perfect Days. O čem tenhle kus je?

J. Dolanský: Já myslím, že lidi ten příběh určitě znají i díky jeho asi šest let starému filmovému zpracování režisérky Alice Nellis. Hlavní hrdinkou je úspěšná kadeřnice, které sice v životě všechno vychází, ale jedna nenaplněná tužba jí zůstává – dítě. Hrozně po něm prahne a kolem toho se celý komický děj točí.

V této hře hrajete s vaší životní partnerkou Lenkou Vlasákovou. Je to spíš výjimka nebo máte společných kousků víc?

J. Dolanský: V současné době jsou Perfect Days ojedinělým případem, ale v minulosti už jsme spolu hráli. Konkrétně v Divadle Na Jezerce ve hře Na dotek.

Jak se vám spolu hraje?

J. Dolanský: Lenka je podle mého názoru nejlepší česká herečka a hraje se s ní skvěle. Naše společné vystupování na divadelních prknech mi absolutně vyhovuje, a samozřejmě nejen to. Když máte skvělého partnera pro život i pro práci, je to senzační.

Blesk nedávno napsal, že po šestnácti letech bude svatba. Je to pravda?

J. Dolanský: My s Lenkou už de facto manželé jsme. Žijeme spolu, máme spolu děti… Svatbu ale neplánujeme. To je nějaká bulvární mlha. Necháváme tomu zkrátka volný průběh.

Proč?

J. Dolanský: Proč… Svatba je na jednu stranu formální záležitost, ale na stranu druhou si uvědomuju, že vzhledem k různým životním situacím, které můžou nastat, úplně nedůležitá není. Věřím, že „tam nahoře“ budeme jednou muset svá rozhodnutí vysvětlit, všichni. A moje svědomí je čisté. Lenka je má žena, vybral jsem si ji a žádný úřední papír na to nepotřebuju.

Když jsem s paní Vlasákovou onehdy nahrával rozhovor, dostali jsme se i na vás a ona prozradila, že prý rád a výborně vaříte. Můžete to potvrdit?

J. Dolanský: Jestli výborně, to nevím, ovšem rád docela jistě. K vaření jsem byl ale v podstatě donucen okolnostmi. Máme čtyři děti a dětem nemůžete vařit pořád do kola pět jídel, že ano? A nechat vaření jen na Lence, která je stejně vytížená jako já, se mi nezdálo správné. Takže jsem občas mrknul do nějaké té kuchařky a pak už to přišlo tak nějak samo. Když si zapamatujete, jak určité věci fungují, jaké se na co používají suroviny, jak dlouho a na jakou teplotu se co připravuje, zjistíte, že na vaření vlastně vůbec nic není. Každý profesionální kuchař vám to potvrdí. Důležité je pochopitelně i to, aby byl člověk u plotny alespoň trochu kreativní.

Váš guláš je údajně naprosto unikátní…

J. Dolanský: Jo, guláš vařím slušný. Jenže na jeho přípravě nic složitého taky není. Správný guláš má být trochu připálený, ale zase ne moc, tak akorát. Stejně je to i s jeho pálením. A hlavně nešetřit na kvalitních ingrediencích.

Sehrál váš kladný vztah k vaření roli při vašem obsazení do seriálu Ohnivé kuře?

J. Dolanský: Myslím, že ne. Já a ostatní herci jsme byli vysokou gastronomií nepolíbeni. Kreativní producent seriálu Ivan Vodochodský, sám vynikající kuchař, se však o nás v tomto směru solidně postaral. Seznámil nás se Zdeňkem Pohlreichem a se spoustou dalších lidí, kteří jsou ve vysoké gastronomii jako doma, a my s nimi prošli řadou kuchařských kurzů. Jisté je, že takto nabyté dovednosti si člověk musí uchovávat jejich pravidelným používáním. Příklad… Naučím se perfektně vyfiletovat rybu nebo vykostit kuře, ale pokud tyto činnosti nebudu občas provádět, brzy přestanu vědět jak na to.

Tenhle seriál má už hodně přes sto dílů. Čím podle vás u diváků tak zabodoval?

J. Dolanský: Právě natáčíme 168. díl a z toho vyplývá, že se Ohnivé kuře lidem skutečně líbí. Tvůrci chtěli, aby to byl komediální rodinný seriál úzce spjatý s vařením, protože pořady o vaření lidi milují. A jak vidno, tento nápad byl šťastný.

Herci a celý štáb se prý během natáčení Ohnivého kuřete neskutečně přejídají. Je to tak?

J. Dolanský: Záleží samozřejmě na každém jedinci, jak moc se chce cpát. Pravda je, že v tomhle seriálu se vaří opravdu hodně. Dá se říct, že se v kuchyni připravují rekvizity, které je po natáčení třeba zlikvidovat, tedy nejlépe sníst. V některých dílech vařil třeba Zdeněk Pohlreich a jím připravené skvělé pokrmy dost dobře nejde neochutnat. Někdy se zase vaří i do tří dílů, a to je pak nějakého jídla. A vyhodit dobré jídlo, to je přece věčná škoda, že?

Na vás žádné přecpávání vidět není…

J. Dolanský: Protože zrovna já se moc nepřecpávám.

Když už jsme u toho… Jak si udržujete formu? Děláte nějaký sport?

J. Dolanský: Jezdím na snowboardu, snažím se běhat a občas si zajdu zacvičit. Moc to ale nepřeháním.

Bulvár si na vás nedávno kapku smlsnul, když se pověnoval vaší letošní pánské jízdě na jachtě v Chorvatsku. Bylo to vážně tak divoké, nebo to Blesk zase trochu přifouknul?

J. Dolanský: Víte, on to byl vlastně náš záměr. Vybrané fotky i s našimi komentáři jsme pustili ven schválně a čekali, jak se k tomu bulvár postaví. A musím říct, že nezklamal. Fakt je, že to byla úplně normální pánská jízda spojená s mejdanem. Sedm chlapů na palubě, asi tak.

Plavil jste se i se svými kolegy. Člověk by řekl, že se musíte mít z práce plné zuby, ale vy spolu jedete na dovolenou. Parta jste tedy zjevně vydařená…

J. Dolanský: Jasně, že ano! Všechno jsou to moc fajn lidi a společná dovolená s nimi mi nevadila ani v nejmenším. Naopak, bylo to skvělé. Jen upřesňuji, že pracovní kolegové tam byli jenom dva.

Říká se o vás, že jste jedním z nejtalentovanějších českých herců poslední dekády. Ve 24 letech jste se stal členem činohry Národního divadla v Praze, jdete z role do role, televize je vás plná… Je něco, na co byste ještě rád dosáhl? Myslím v kumštu…

J. Dolanský: To vám takhle spatra nepovím. Hlavně bych rád dělal to, co mě baví a naplňuje mě. Pokud možno celý život. Chtěl bych, abych nikdy nemusel dělat, co dělat nechci jen proto, že potřebuju vydělat peníze na živobytí. Z mého pohledu to tedy znamená mít možnost vybírat si role.

Ztvárnil jste už taky pěknou řádku různých raubířů, vrahounů atp. Máte tyto záporné role rád?

J. Dolanský: Jistěže ano. Kdybych je rád neměl, nebyl by výsledek dobrý. Ty postavy jsou takové, jaké jsou, a já je podle toho musím zahrát. Mám dvě možnosti. Buď řeknu, že to hrát nebudu, nebo se pokusím nějakým způsobem to zpracovat. Fakt je, že vždycky, když jsem hrál nějakého padoucha, měl jsem štěstí na skvělé režiséry, kteří přesně věděli, co chtějí, a o mé postavě mi pokaždé poskytli dostatek informací A to se pak hraje dobře i ničema.

Jakou jste měl pubertu? Byl jste sígr?

J. Dolanský: Já myslím, že jsem byl takový ten zdravě zlobivý kluk. Což je přesně to, co očekávám i od kluků svých. A zatím moje očekávání plní. (smích) Kluk by trochu sígr být měl.

Jak staré máte děti?

J. Dolanský: Sofii je dvacet, Amálce šestnáct, Maxovi jedenáct a Johanovi šest.

Krátce k tuzemské politice… Zajímá vás nebo jste na ni spíš rezignoval?

J. Dolanský: Žiju tady a rezignovat na politiku tudíž nemůžu. Ať chceme nebo nechceme, politika se dotýká nás všech. Moc rád se o ní ale nebavím. Myslím si, že už je načase, aby se tu zase objevila nějaká osobnost, nějaký člověk, který nebude namočen v žádné kauze, bude mít lidem co říct a dokáže změnit jejich myšlení. Bude to ale nejspíš chvíli trvat. Udivuje mě, jak je dnešní společnost rozdělená a doufám v někoho, kdo ji zase sjednotí.

Myslíte někoho, jako byl Václav Havel?

J. Dolanský: Ano, někoho takového.

Za chvíli nás čekají prezidentské volby. Jak odhadujete, že dopadnou?

J. Dolanský: Těžko říct, nechám se překvapit. Každopádně bych chtěl, aby dopadly dobře a ne tak, jako ty minulé. Což se ovšem stane jen za předpokladu, že si lidi uvědomí, že v čele země potřebujeme někoho, kdo nás bude dostatečně dobře reprezentovat. Po všech stránkách.

- Sváťa Doseděl -