31.03.2023
Odpoledne v pátek 3. února zasahovali hasiči u požáru v Hospřízi u Jindřichova Hradce, který jim...
31.03.2023
„Někteří chlapi chodí na fotbal nebo do hospody, já si na sebe místo toho vezmu džíny a vytahaný...
07.03.2023
J. Hradec – Dne 30. ledna přijali jindřichohradečtí policisté oznámení o nálezu uhynulého orla...
Publikováno: 03.05.2019
„Klobouky mám rád a rád je před lidmi smekám,“ konstatuje ikona českého divadla a filmu Jan Přeučil (82) a s úsměvem dodává: „Doma jich mám osmdesát.“ Vytrvale populární herec navštívil koncem března i Jindřichův Hradec a ve světle reflektorů Kulturního domu Střelnice publiku názorně předvedl, že opravdový kumštýř si na divadelním jevišti poradí, i když je na něm úplně sám.
Dnes jste divákům předvedl divadlo jednoho herce. Oč se jednalo?
J. Přeučil: Jednalo se o skvěle zdramatizovanou povídku Nikolaje Vasiljeviče Gogola Bláznovy zápisky, což je dle mého názoru hra velice zajímavá. V pražském Divadle Viola jsem ji uváděl asi před padesáti lety a poté následovalo přes sto jejích repríz. Když za mnou nedávno přišli moji kolegové s tím, jestli bych Bláznovy zápisky neobnovil, rád jsem souhlasil. Tento kus je opravdu mojí velkou láskou. Gogol je úžasný autor a pořád je neskutečně aktuální. Fakt, že jsem tuto hru mohl zahrát i v Jindřichově Hradci, mě nesmírně těší.
Je taková one-man-show náročnější než divadlo, kde jste na jevišti s kolegy?
J. Přeučil: Pochopitelně ano. Herec je na jevišti déle než hodinu úplně sám, sám musí odehrát řadu různých dramatických situací a doslova se nezastaví. Při běžném činoherním představení funguje na jevišti sehraný tým lidí, kteří se střídají a dramatické situace ztvárňují společně.
Vaše první angažmá bylo v Divadle Na zábradlí, kde jste pak vystupoval třiatřicet let a šest let jste toto divadlo i vedl. Z vaší věrnosti vyplývá, že jste měl Divadlo Na zábradlí hodně rád.
J. Přeučil: Je to přesně tak. Za celou éru Divadla Na zábradlí jsem byl v jeho ansámblu nejdéle, třiatřicet krásných let. Podotýkám, že za minulého režimu bylo Divadlo Na zábradlí jakýmsi ostrůvkem svobody. Do všech podtextů jsme se snažili propašovat něco, o čem se hovořit nesmělo, a diváci to oceňovali. Bylo to ohromné divadlo a po všech stránkách zajímavé. Většina vrcholových umělců, působících v divadelní branži, se o Divadlo Na zábradlí nějakým způsobem otřela.
Nezřídka se setkávám s názorem, že stará garnitura herců je herci současnými jaksi nedostižitelná. Menšík, Kopecký, Sovák, Zázvorková, Bohdalová, Kemr, samozřejmě vy… Jaký na to máte názor?
J. Přeučil: Tempo dnešní doby je nesmírně rychlé a mladí kolegové mají obrovské množství příležitostí a chtějí toho mnoho stihnout. A z jejich hereckého projevu je to patrné. Já jsem zastáncem divadla dramatického, plastického a zdravě expresionistického a vnímám, že současný herecký projev je spíš takový matný až šedivý. Nemůžu říct, že mi to vyloženě vadí, ale tento trend mojí parketou není. V potaz musíme vzít též fakt, že každý rok absolvuje divadelní fakulty u nás i na Slovensku zhruba 150 mladých herců, což je hodně. A protože se všichni potřebují uplatnit, snaží se toho co nejrychleji co nejvíc zvládnout. Pochopitelně i kvůli penězům. Doba je zkrátka taková.
Nemáte dojem, že zejména filmy tak nějak zvulgárněly? Že noblesa je prostě v tahu?
J. Přeučil: Vulgaritu na jevišti ani ve filmu nemám rád. Výjimkou je, když má v díle své nezastupitelné místo. Když podtrhuje určitou situaci nebo zvýrazňuje dynamiku. Pak je to v pořádku. S vulgaritou zkrátka opatrně. Jako s šafránem.
Zmínil jsem noblesu… Vy jste ztělesněná noblesa a podtrhujete ji svými proslulými klobouky. Jak jste k této estetické zálibě přišel?
J. Přeučil: Mám klobouky prostě rád a rád je před lidmi smekám. Moje paní profesorka zeměpisu na střední škole, když nás studenty vyváděla do života, řekla krásnou větu: „Přátelé, nezapomeňte… S kloboukem v ruce projdeš celým světem.“ To se mi strašně líbilo a pamatuju si to dodnes. Ta paní profesorka se jmenovala Zemanová. Možná tam někde je počátek mé obliby klobouků.
Kolik už jich máte?
J. Přeučil: Osmdesát. (smích) Když jdu ven, vybírám si klobouk podle toho, jaké je roční období, jaké panuje počasí, jak jsem oblečen, kam mám namířeno atp. Klobouk, to říkám se zdravou suverenitou, podtrhuje moji image. Sám jste to ostatně před chvílí zmínil.
Přátelé z branže vám přezdívají Johnny Sprej. Proč?
J. Přeučil: Tuhle přezdívku kdysi vymyslel kamarád Jirka Bartoška. Odjakživa mám rád, když je můj líčící stolek dostatečně vybaven a vládne na něm určitý pořádek. Řada mých kolegů to tak ovšem nemá a Jirka jednou přišel s tím, že jsem takový Johnny Sprej. Ta přezdívka mi pak zůstala a mně to vůbec nevadí, je velice sympatická.
Jste od pohledu gentleman. Jste také gurmán?
J. Přeučil: No jistě! V dobré restauraci, tudíž i u dobrého jídla, s mojí Evičkou čas od času rádi posedíme. V Praze máme své oblíbené podniky a v nich si užíváme jak příjemnou atmosféru, tak skvělé pokrmy. Snažíme se ostatně užívat si každou chvíli života, ne jen ty gurmánské.
Váš nezaměnitelný hlas vás přivedl i k dabingu. Co říkáte na názor, že český dabing už dávno není první liga, jak tomu bývalo dřív?
J. Přeučil: Bohužel, musím souhlasit. Dobře si vzpomínám, co vše se dříve dělalo pro to, aby měl finální produkt i uměleckou aktivitu a rezonanci. Filmy dabované ve zlaté éře českého dabingu jsou vyloženě voňavou záležitostí. Před započetím dabování byl film dabérům promítán v původním znění, poté se dělaly umělecké porady, kde se vymýšlelo, jak to či ono udělat nejlíp atd. Chvíli to sice trvalo, ale výsledek vynaloženému úsilí odpovídal. Dnes je tempo-rytmus dabingové produkce až příliš rychlý a na kvalitě je to znát.
Dětství a pubertu jste strávil v Pardubicích?
J. Přeučil: Ne. V Pardubicích jsem se jen narodil, ale když mi byl rok, tak se naši přestěhovali do Prahy. Takže jsem v podstatě Pražák.
Jaký puberťák jste byl? Standardně na zabití?
J. Přeučil: No ano, byl jsem pěkný uličník a volovin jsem se nadělal požehnaně. Tak to prostě asi musí být. Moje dětství je však spojeno i s loutkovým divadlem, které mně a mojí sestře Martě každou sobotu a neděli hrával tatínek. Byla to vždy hotová událost. Mimochodem, moji rodiče byli vášniví ochotníci, což zřejmě zapříčinilo mou lásku k divadlu, jež se mi později stalo profesí a radostí.
Kvůli komunistům jste měl cestu k vaší profesi poměrně trnitou.
J. Přeučil: Ano. Tatínek byl v roce 1950 odsouzen během nechvalně proslulého procesu s Miladou Horákovou a mě označili jako syna nepřítele pracujícího lidu a vlasti. Musel jsem jít do učení do ČKD Stalingrad, obor dřevomodelář, a na vysněnou DAMU jsem se dostal až v roce 1956. Pro přijetí na fakultu jsem toho musel udělat opravdu hodně.
Je pravda, že se vám tenkrát snažil pomoci Karel Höger?
J. Přeučil: To pravda je. Do mého posudku napsal, že mám velký talent a studovat bych proto měl. Největší zásluhu na mém přijetí měl ovšem můj profesor herectví Radovan Lukavský. Ten přes všechny peripetie prohlásil, že toho Přeučila do ročníku chce, a taky mě tam dostal. Když se tatínek po patnácti letech vrátil z komunistického kriminálu, jedna z jeho prvních cest vedla proto k profesoru Lukavskému, aby mu za jeho odvahu poděkoval.
Ve filmu Milada z roku 2017 jste si zahrál. Jaké to bylo? Hrát v tragickém příběhu, který se vás osobně dotýká?
J. Přeučil: Bylo to silné. Když jsem se dozvěděl, že se tento film bude natáčet, řekl jsem, že bych v něm opravdu moc rád hrál, třeba i pouze statoval. Z morálního důvodu jsem se toho uměleckého projektu zkrátka chtěl zúčastnit, a do menší role jsem nakonec obsazen byl.
Komunisté vaší rodině neudělali nic dobrého, ale vy jste v 80. letech, coby šéf činohry Divadla Na zábradlí, do KSČ přesto vstoupil…
J. Přeučil: Ano. A beru to jako své životní selhání. Nejhorší, co bývalému režimu nemůžu odpustit, je ta obludná manipulace s lidmi. Lidi tehdy udělali takřka cokoli, jen aby například mohli vykonávat svoje povolání. Když jsem se o tom kdysi bavil s tatínkem, řekl mi: „Honzo, taková je doba, bohužel.“ Opakuji, je to mé životní zakopnutí.
Jak byste okomentoval politiku současnou?
J. Přeučil: Víte, já jsem velice šťasten, že žijeme v demokracii, ale politici, kteří ji formují, by si měli uvědomit, že to, co dělají, není jejich byznys, nýbrž služba lidem. A svou řekněme profesi by měli vykonávat jak se zdravou suverenitou, tak s neméně zdravou pokorou.
A činí tak? Podle vás?
J. Přeučil: Někteří ano, někteří ne.
V roce 1963 jste se na DAMU vrátil coby vyučující, přesně řečeno docent. Kteří později úspěšní herci vám prošli rukama?
J. Přeučil: Já měl hodně zajímavých ročníků. V jednom z nejslavnějších byli kupříkladu Karel Roden, Ivana Chýlková, Eva Holubová, Vilma Cibulková, Veronika Žilková… Prostě co jméno to výrazná osobnost.
Vladimír Kovářík napsal a v roce 1997 publikoval knihu Zloun: Šestnáct setkání s Janem Přeučilem. Proč zloun?
J. Přeučil: Doktor Kovářík použil tohle slovo z toho důvodu, že značnou část mých rolí tvořily záporné postavy na šikmé ploše – zlouni.
Vadilo vám, že jste zhusta obsazován do rolí tzv. záporáků?
J. Přeučil: Kdepak. Já padouchy hraju moc rád.
Vaše manželky, Eva Hrušková i manželka předchozí, Štěpánka Haničincová, se vždycky věnovaly tvorbě pro děti. Paní Eva v tom pokračuje dodnes?
J. Přeučil: Ano, dokonce společně se mnou. Provozujeme totiž Divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, které je na dětské publikum zaměřeno. Tituly nabízíme zajímavé. Staré pověsti české, Pověsti pražské, Staré řecké báje a pověsti… A hrajeme samozřejmě i celou řadu krásných pohádek. Šípková Růženka, Čert a Káča, Popelka… Snažíme se o to, aby naše představení byla na vysoké profesionální úrovni jak po stránce dramaturgické, tak po stránce výtvarné a hudební a myslím si, že se nám to daří.
Má dnes divadlo pro děti smysl? V přetechnizované době počítačů a trikových filmů? Baví je vůbec?
J. Přeučil: Dělat divadlo pro děti smysl nepochybně má. Právě v době internetu, sociálních sítí atp. je důležité, aby si děti uvědomily krásu jazyka, krásu slova i krásu určitých situací. Divadlo jim pomůže rozevřít koridor života, který mají teprve před sebou. A divadlo po všech stránkách kvalitní, třeba i loutkové, baví i děti dnešní.
Vždy jste byl vyhledávaným učitelem řečnictví a rétoriky. Jak se tohle učí?
J. Přeučil: Dělám takové semináře, říkám jim rétorická laboratoř, na nichž lidem ukazuji, jak se správně představit, jak správně hovořit, jak se prezentovat. Setkávám se tam se spoustou zajímavých lidí, kteří jsou ve svých oborech na vysoké úrovni, ale své vědomosti neumí sdělit. Obsahová stránka je zásadní věc, ovšem forma předání je neméně důležitá. Je to takový kompaktní balíček. A já těmto lidem ve své rétorické laboratoři nabízím určité návody, jak se v tomto směru zlepšit. Rétorika a mluvní dovednosti jsou ohromně důležité.
Příští rok se objevíte v komedii Vlnobití, aneb Uhni se, topím se! Herecká sestava tam má být hvězdná. Můžete nastínit víc?
J. Přeučil: Jen trochu. Jedná se o film, který připravuje režisér Tomáš Magnusek, s nímž jsem už několik věcí natočil, a herecké obsazení je tu skutečně pozoruhodné. Já zde budu hrát plavčíka, což mě velmi těší, neboť jsem přímo vášnivým vyznavačem plavání. Scénář filmu je moc hezký a troufám si říct, že diváci se mohou těšit na komedii, která bude příjemná a inteligentní.
- Sváťa Doseděl -