...další články

Jan Šťastný exkluzivně pro Žurnál

Dnes jste tu s komedií Rukojmí bez rizika… O čem to je? V kostce…

J. Šťastný: Pro Francouze je typické, že se i na lidskou tragédii dokáží dívat s humorem. V tomto případě se vše točí kolem frustrovaného spisovatele, který už chce skončit se životem, ale během celé hry mu to díky shodám okolností není umožněno. Vyruší ho jeho nejlepší kamarád, vtrhnou k němu zloději atp. Skončí to pochopením, že život vlastně stojí za to žít.

Hrajete zde s manželkou Bárou. Jaké to je? Nemíváte ponorku?

J. Šťastný: Kdepak. Divadelní výjezdy ven z Prahy bereme naopak tak trochu jako relaxaci. Během zájezdů máme na sebe totiž mnohem víc času, než jindy. V Praze děláme každý něco jiného, jsme rozlítaní, staráme se o dítě… Do společného hraní v rámci divadelních zájezdů jsme s Bárou šli s tím, že to bude příjemné, což se potvrdilo.

S paní Bárou jste pět let. Jak jste se poznali?

J. Šťastný: Samozřejmě při práci, jak už to tak bývá. Konkrétně v Divadle Na Vinohradech, kde mám angažmá a kde Barča ve třech inscenacích hostovala, a taky při natáčení seriálu Ordinace v růžové zahradě. Zajiskřilo to a bylo to.

Takže šlo o lásku na první pohled nebo to bylo standardně složitější?

J. Šťastný: V životě je to vždycky složitější. Mně se to přihodilo v době, kdy jsem řešil a uzavíral svůj minulý život a měl jsem zrovna spoustu starostí sám se sebou. A do toho se objevilo tohle světýlko.

Patříte k chlapům, co mají city pod kontrolou, nebo když se to stalo, byl jste v tom až po uši?

J. Šťastný: City pod kontrolou rozhodně nemám. A nejsem takový sám. Dokonce si myslím, že tohle je jedna z věcí, co muže od žen odlišují. Ženy tyto záležitosti zvládají výrazně líp než my, víc používají mozek. My jsme obětí hormonů a za ženou se ženeme jako za vábničkou. A na rozdíl od žen, když se zamilujeme, jsme někdy jako slepí.

Zpátky ke kumštu. Významným mezníkem ve vaší kariéře bylo účinkování v již zmíněném seriálu Ordinace v růžové zahradě, v němž jste hrál do roku 2012.

J. Šťastný: Ano.

Z tohoto seriálu jste odešel dost bídným způsobem, primář Frynta, jehož jste hrál, tuším spáchal sebevraždu. Ale za primářův skon mohla údajně chyba scénáristů, kteří mu vymysleli chorobu, co nejde přežít. Jak to bylo?

J. Šťastný: Přesně takhle. V rámci zdramatizování osudu mé postavy mi přisoudili diagnózu nemalobuněčný karcinom plic, což je malér, který se, bez ohledu na pokroky v medicíně, přežít de facto nedá. Bylo mi sděleno, že sice trochu neplánovaně umřu, ale bude mi to ještě rok trvat. Následné prolínání naděje s beznadějí bylo z hlediska hraní velice zajímavé.

Zázrak pro vás vymyslet nešel?

J. Šťastný: Kamarád lékař mi řekl, že jediná možnost by byla poslat mě do Brazílie k šamanovi.

Ordinace je sice oddychový seriál, ale jak se zdá, nereálné léčebné postupy v něm nejsou.

J. Šťastný: Z medicínského hlediska je zde všechno odpovídá realitě. S tvůrci seriálu dodnes spolupracuje tým lékařů, kteří medicínské věci píší a při natáčení herce na place hlídají. Podmínky v seriálových ordinacích či na operačních sálech jsou možná trochu moc ideální, ale na druhou stranu, Ordinace v růžové zahradě není dokument. 

Proč jsou podle vás seriály z lékařského prostředí dlouhodobě tak oblíbené?

J. Šťastný: Medicína je pro nás pořád takovou tou poslední instancí, poslední spásou. A týká se nás všech. Já doktory skutečně obdivuju. Za to, co se museli naučit, co se musí učit dál, co musí zvládat… Když si herec zlomí nohu a odpíská se kvůli tomu představení, nejde o život. V medicíně ano. A proto je lékařské prostředí tak lákavé.

Proslulým dílem z této oblasti je seriál Nemocnice na kraji města. Říká se, že po panu Chudíkovi, který zde ztvárnil primáře Sovu, se lidi svého času dožadovali určení diagnózy. Vám se něco takového nestalo?

J. Šťastný: Ale jo. Na chalupě za mnou přišel soused s jakýmsi menším zdravotním problémem a taky po mě chtěl poradit. A já mu dokonce radit začal! A vcelku odborným žargonem! Rychle jsem toho ale nechal a hnal ho ke skutečnému doktorovi. Pravda je, že mě medicína provází celý život. Maminka byla lékařka, moje první žena je taky lékařka, starší syn studoval medicínu… Rozhodně si ale netroufám stanovovat léčbu ani nic podobného. (smích)

Jestli se nemýlím, tak jste se nedávno stal lékařem znovu, v seriálu Doktorka Kellerová…

J. Šťastný: Ano, to je pravda. V tomto případě se však jedná o lékaře, který nevykonává praktickou medicínu. Člověk, jehož zde hraju, posuzuje sporné případy pochybení. Lékařů, nemocnic… Je něco jako soudní znalec v oboru medicíny.

Když jsme spolu mluvili naposledy, je to už skoro deset let, konstatoval jste, že bývaly doby, kdy výrazná seriálová role mohla být paradoxně hercův zabiják. Řekl jste to v souvislosti se seriálem Rodáci, který vám po této stránce trochu zatopil. Jak je to s rolemi lékařů? Ty takovým zabijákem nejsou?

J. Šťastný: Nejsou. Vždyť hned po Ordinaci jsem natáčel seriály Gympl s (r)učením omezeným, Všechny moje lásky, Jetelín… A doktora už jsem nehrál v žádném z nich. U zmíněných Rodáků byl problém spíš v tom, že Vitásek byla moje první velká role. Trošku bych to přirovnal ke Třiceti případům majora Zemana. Pan Vladimír Brabec je skvostný herec, ale major Zeman ho definoval jednou provždy. Mně se tohle naštěstí nepřihodilo, i když můj primář Frynta byl výrazný dost, to je fakt.

Co s vámi dělá skutečnost, že prostřednictvím televizní obrazovky vstupujete pravidelně do obýváků tisíců cizích lidí?

J. Šťastný: Ono je to na tom to sympatické. Když divákům dvakrát týdně lezete do obýváků a oni vás přijmou tak nějak za vlastního a osud vaší seriálové postavy sdílí. Nemám ani tendenci vyhýbat se lidem. Jezdím tramvají, jezdím metrem a ani se neschovávám za noviny. A jestliže mě někdo pozdraví, pozdravím ho taky. Pokud bych se ukrýval, připravil bych se o svobodu.

Jste v angažmá v Divadle Na Vinohradech. Nedávno jsem mluvil s paní Danielou Kolářovou, která toto divadlo před rokem opustila. A paní Kolářová se poměrně kriticky vyjádřila k Tomáši Töpferovi, který Vinohradské divadlo od roku 2012 vede. Úroveň divadla prý po jeho nástupu začala klesat a mnozí herci to odmítli akceptovat a raději odešli. Jak to vnímáte vy?

J. Šťastný: Řekl bych spíš, že toto divadlo nabralo po nástupu Tomáše Töpfera jiné obrátky a jiný směr. Jeho snahu jsem pochopil jako snahu přiblížit se klasickému divadelnímu repertoáru a dílům zvučných názvů. Potíž možná spočívala v tom, že v podstatě došlo ke zkomprimování dvou souborů, respektive dvou hereckých škol. A sehraný soubor se buduje roky. Od změny vedení už nicméně uběhly čtyři sezony a divadlo nachází svoji tvář.

V čem vidíte problém u mladých herců?

J. Šťastný: V tom, že nechtějí stálé angažmá. Chtějí jen hostovat, aby mohli být volní pro to či ono. Já patřím k herecké generaci, která si svou práci bez stálého angažmá představit nedokáže. To, do jakého divadla budu patřit a čeho se stanu součástí, bylo první, co mě po škole zajímalo. Hostující herec není součástí divadla. Host je host. Ale mladým hercům to zřejmě vyhovuje.

Hrajete už od začátku 80. let. Divadlo, film, seriály… Co dá herci takhle dlouhá praxe? Myslím něco, co mladý herec neumí a škola ho to nenaučí.

J. Šťastný: Dá mu vědomí, že výsledek nikdy není zaručený, že vydařený může být třeba až jedenáctý pokus po deseti neúspěšných a že je někdy na místě jít do věci po hlavě a nebát se, že si natluču hubu. Když člověk nedělá marné pokusy, nemá se z čeho poučovat. Chyby nám říkají: „Aha, tohle je špatně, pojďme to zkusit jinak.“ Praxe umožní člověku pochopit pravý význam pojmů loajalita a stavovská čest. A netýká se to pochopitelně jen herců, tohle platí obecně.

Teď jedna trochu bulvární. Zaujal mě titulek „Zlozvyk Jana Šťastného a jeho mladé manželky – hulí jako fabriky“. Je to pravda? Jste náruživí kuřáci?

J. Šťastný: Ach jo, kdo to zase napsal? Hulí jako fabriky… Ano, jsme s manželkou oba kuřáci, ale chceme se toho zlozvyku zbavit. Já už kouření omezil, ale úplně s tím přestat se mi ještě nepodařilo. Krabičku denně už každopádně nevytáhnu. Mimochodem, ty děsivé obrázky na cigaretových krabičkách na mě nefungují, manželce ale vadí hodně.

Co říkáte na sněmovnou schválený protikuřácký zákon?

J. Šťastný: Když mi v restauraci vymezí prostor, kde budu moct kouřit i jíst, je to čistě můj problém. Kouřením samozřejmě nesmím obtěžovat nekuřáky. Vedle obědvajícího nekuřáka nebo dítěte si prostě nezapálím. I bez nějakého zákona. Říká se, že nic není černobílé, ale já tento zákon považuji za diskriminační. Dalo by se říct, že se jedná o omezení občanských svobod. Další věc je diktát provozovateli hospody či restaurace. Podnik mu patří, on do něj investoval a teď mu někdo bude nařizovat, že se tam nebude kouřit? Nezakáží mu příště nalévat alkohol? Ten je přece taky škodlivý?

Váš zlozvyk jsme probrali, teď záliba. Je to pořád motorka?

J. Šťastný: No jasně!

Co máte za stroj?

J. Šťastný: Suzuki VZ 800 Marauder. Je to takový chopper.

Podnikl jste v poslední době nějakou zásadnější jízdu?

J. Šťastný: Nepodnikl. Motorku jsem používal spíš jako dopravní prostředek při cestách do práce. A na podzim jsem ji začal nahrazovat elektrickou koloběžkou, která je do městského provozu naprosto ideální. Když nedávno zakázali vozítka segway, tak jsem trochu trnul, ale elektrických koloběžek se zákaz naštěstí nedotknul.

Jste členem nějakého hereckého či muzikantského moto-gangu nebo jste spíš osamělý jezdec?

J. Šťastný: Jsem jezdec samotář. Oblečen v kůži zastavím třeba v Jindřichově Hradci, v kavárně na náměstí si dám kávičku a věneček a zase jedu dál. Prostě drsňák. Jezdím, jen když je hezky, na pohodu, a kochám se. Dvě hodiny na motorce a cítím se jako znovuzrozený.

Je vám 51 let. Říká se, že když je chlapovi 50, teprve pak skutečně dospěje. Myslíte si, že na tom něco je?

J. Šťastný: Kdepak! A já to ani nechci! Šmarja! Nechystám se ani na důchod. Naopak, mám velké plány, chci dělat spoustu zajímavých věcí, a to dospělý člověk moc nemůže. Dospělý člověk má rozum a do některých věcí se prostě nepouští. A já si tuhle možnost ještě nechci brát.

- Sváťa Doseděl -