Janu Kubincovi prý ukradli pozemek a teď má přijít i o slunce

Domek, v němž žije se svou družkou Jaroslavou Aujezdskou (67) dostal v roce 1980 do nájmu od zemědělského družstva, tzv. na pracovní smlouvu, a po deseti letech práce pro družstvo dům od svého zaměstnavatele koupil. Součástí nemovitosti byla i velká zahrada.

Když pak po roce 1989 došlo k politickému zemětřesení, začaly se dít věci i v oblasti majetkové. To, že byl lidem navracen komunisty zabavený majetek, je samozřejmě v pořádku, bohužel však nutno konstatovat, že mladá demokracie situaci nezřídka nezvládla a způsobila tak vznik poněkud nepřehledného prostředí, v němž si přičinliví nepoctivci a vykukové přišli na své. Někdy šlo o promyšlené nekalé záměry, jindy o zcela nekoncepční šlendrián a starý dobrý český bordel. A právě kvůli tomu posledně uvedenému se pan Kubinec dostal do potíží, které se vlečou a na jejich konec vidět není.

Chyba je uznána,

náprava se nekoná

„V roce 1997, během majetkových restitucí nám část našeho pozemku, tedy zahrady, de facto ukradli,“ líčí Jan Kubinec. „Pozemkový fond ji prodal Richardu Aujezdskému. Úředníci si nejspíš nic neověřili a pozemek mu přiklepli. My jsme o tom neměli ani tušení. Jednoho dne jsme prostě přijeli domů a jen koukali. Plot naší zahrady byl zbořený, zahrada rozježděná a uprostřed ní stál bagr. Pan Aujezdský zde začal budovat rybník.“

Spravedlivě rozhořčený Jan Kubinec a jeho partnerka se neprodleně obrátili na hradeckou kancelář Pozemkového fondu České republiky, kde proti stavu věcí důrazně protestovali. Nakonec odešli středem s tím, že pozemkový fond uznal, že k prodeji inkriminovaného pozemku Richardu Aujezdskému skutečně dojít nemělo. Tento úřednický výrok byl sice potěšující a slibný, ale bohužel, zůstalo jen u něj. K nápravě totiž dodnes nedošlo. Pan Kubinec svůj majetek zpátky nedostal a kvůli dalšímu vývoji situace utrpěl ještě další škodu.

Znalecký posudek

hovoří jednoznačně

„Na jaře 1997 (v době přítomnosti bagru, pozn. red.) byly na pozemku zdevastovány původní – a funkční – odvodňovací strouhy a vznikl tu sousedem naplánovaný rybník,“ vzpomíná Kubinec a trpce dodává: „Od té doby máme potíže s vodou a vlhkostí. Jak na zbytku našeho pozemku, tak v domě, což je nejhorší.“

Slova Jana Kubince potvrzuje i posudek soudních znalců z Českých Budějovic (Antonín Daněk a Lubomír Šetina), kteří v dokumentu píší: Z průběhu hladiny podzemní vody je zřejmé její ovlivnění rybníkem pana Aujezdského. Rybník měl být původně hlubší, ale kvůli obtížně těžitelnému podloží bylo od dalšího hloubení upuštěno. Obnažením krystalinického podloží dochází ke zvýšené infiltraci vody, což má za následek zvýšení úrovně hladiny podzemní vody v okolí rybníka. Rybník byl vybudován v místě původní strouhy, která z posuzované lokality odváděla povrchové vody. Do této stoky byla zaústěna i odvodňovací drenáž od nemovitosti pana Kubince. Výstavbou rybníka došlo tedy k podstatným změnám odtokových poměrů. Stoka procházející dříve místem, kde je nyní rybník, odváděla srážkové a mělce podpovrchové vody a vysušovala svrchní vrstvy. Nyní naopak dochází k trvalému zamokřování okolních pozemků. Při tání sněhu a při deštích nedochází k odvodňování předmětných pozemků severovýchodním směrem, nýbrž směrem severním, tedy přes pozemky pana Kubince a pana Ondrušky. Na pozemku pana Ondrušky dochází navíc ke zvýšené infiltraci do sklepních prostor. Průsak sem zvýšila i provedená štěrková drenáž a negativní vliv může mít i žumpa pana Ondrušky, která je patrně také v nevyhovujícím stavu.

„Nepomohl nám ani právník,“ krčí rameny Kubinec. „Když slyšel, že se náš případ týká pozemkového fondu, chytil se za hlavu a odmítl se jím zabývat.“ A pokračuje: „Pak došlo i k jednomu pozoruhodnému paradoxu. Můj soused Emil Ondruška mě zažaloval za to, že mu podmáčím jeho pozemek. Ten jsem mu ovšem nepodmáčel já, nýbrž pan Aujezdský svým novým rybníkem (viz znalecký posudek výše, pozn. red.). Tím rybníkem, k jehož vybudování dal pan Ondruška, coby soused, panu Aujezdskému svolení. Zvláštní, ne?“

Kujme pikle,

kujme pikle?

Během zmíněné soudní pře Richard Aujezdský zemřel a vdova po něm problematický pozemek prodala Lukášovi Jirků z Jindřichova Hradce. Když se však nový majitel domáknul, jaké potíže jsou s pozemkem spojeny, raději ho prodal taky. To bylo v roce 2011. Sousedy pana Kubince se tehdy stali hradečtí manželé Regina a Roman Liškovi, což pro pana Kubince (dle jeho slov) rozhodně žádná výhra nebyla a není.

„Ti lidé nás od počátku deptají,“ tvrdí Kubinec. „O ten ukradený pozemek už přitom ani nestojíme, mávli jsme nad tím rukou, chceme hlavně klid. Jenže klid je to poslední, co tu máme. Nevím, jak si to Liškovi na lodhéřovském obecním úřadě zařídili, ale územní plán jim náhle umožnil výstavbu rodinného domu. Na pozemku nám ukradeném. Tento pozemek však měří jen 14 krát 28 metrů a na výstavbu domu je tudíž příliš malý. Proto k němu obec chtěla přilepit část sousední parcely Jiřího Dobeše, trvale žijícího v Praze, a tuto část Liškovým prodat. Chci věřit, že to na obecním úřadě plánovali v dobré víře a nešlo o záměr další krádeže. Každopádně jim to nevyšlo.“

Údaje z katastru

obec nezajímají?

A pak noví sousedé přitvrdili.

„Pan Liška nám sdělil, že pokud mu budeme dělat problémy, budou oni dělat problémy panu Dobešovi,“ říká Kubinec a pokračuje: „Zahrada, kterou Dobeš užívá, totiž údajně vůbec není jeho. Pana Dobeše jsem se na to pochopitelně zeptal a on uvedené tvrzení striktně popřel. Celý pozemek má prý řádně koupen. Zajímavé je, že starostka Zdeňka Klesalová nám 13. července 2011 tvrdila pravý opak. Řekla, že pozemek, o němž je řeč, panu Dobešovi opravdu nepatří. Pan Dobeš si poté šel vše ověřit na katastrální úřad a tam se ujistil, že pravda je na jeho straně. Pozemek mu patří.“

Dalo by se předpokládat, že obec zpackanou akci odpíská, avšak to se nestalo. Vedení obce trvá na svém, a to se vzhledem k zjištění pana Dobeše na katastrálním úřadě jeví přinejmenším jako podivné.

Dobrá rada jako

z Kocourkova

A co vlastně panu Kubincovi a jeho družce vadí nejvíc? Tedy kromě nenapravené krádeže jejich pozemku?

„Vadí nám malá vzdálenost mezi naším domem a budoucím domem Liškových,“ říká J. Kubinec a vysvětluje: „Kvůli blízko stojící novostavbě nepůjde do našich oken slunce. Jestliže někdo chce stavět v těsné blízkosti jiného domu, měl by si snad vyžádat souhlas jeho majitele? A to Liškovi neudělali. Stěžovali jsme si na hradeckém odboru výstavby a územního plánování, ale nepochodili jsme. Tento odbor totiž vychází z podkladů obecního úřadu a drží se jich. A tyto podklady jsou takové, jaké jsou. Jediné, co nám poradili, bylo, abychom naše stávající okno na náklady Liškových zazdili a vybourali jiné na druhé straně domu. Absurdní, nemyslíte?“

Slibné rozhodnutí,

špatný adresát

Dalším, na koho se pan Kubinec obrátil, byl odbor životního prostředí, a konečně neodešel s nepořízenou. Tento odbor vydal v červnu 2011 rozhodnutí, v němž stálo, že majitel pozemku musí odklidit ztrouchnivělé trámy, navezené na hranici s pozemkem pana Kubince, a také že je povinen obnovit odvodňovací strouhy, kvůli jejichž nefunkčnosti vypadá dům pana Kubince jako houba. Naneštěstí se ale opět vloudila chybička. Úřední rozhodnutí bylo sice zasláno majiteli pozemku, jenže tím byl tou dobou stále pan Jirků. Liškovi se stali oficiálními vlastníky až o měsíc později a ono rozhodnutí proto zřejmě vůbec nečetli.

„Vloni v létě nám Liškovi oznámili, co a kde hodlají dělat,“ krčí rameny Kubinec a chmurně uzavírá: „V plánech všechno tlačí těsně k našemu pozemku. Naprosto v rozporu s našimi zájmy a domníváme se, že i v rozporu se zákonem. Čekáme, kdy začnou, a jsme z toho moc nešťastní.“

- Svatopluk Doseděl -