Saša Rašilov exkluzivně pro Žurnál

20.08.2023

„Současná politická kultura je otřesná,“ konstatuje Saša Rašilov (51) a dodává: „Měla by se alespoň...

[přečtěte si celý článek]


Rozjetá slečna řádila jako tajfun

07.07.2023

J. Hradec – Ve čtvrtek 4. května před desátou večer bylo rušno v jedné z náleven na náměstí Míru....

[přečtěte si celý článek]


Ctitele nezájem vyvolené neodradil. Došlo i na šutry

07.07.2023

Třeboň – Sedmačtyřicetiletý muž z Třeboně zatoužil po o deset let mladší ženě, rovněž místní, a...

[přečtěte si celý článek]


...další články

Jaroslav Cempírek: Létání je pro mě symbol svobody a neskutečné štěstí.

Publikováno: 10.08.2020

Jaroslav Cempírek (69) je rodilý Hradečák a de facto celý svůj produktivní život vyučoval na jindřichohradeckém gymnáziu český jazyk a tělesnou výchovu. Řízením osudu se svého času dostal do Východního Německa (NDR), kde tři roky učil češtinu, a po návratu do vlasti byl bohatší a celou řadu zkušeností. Je věřící, miluje literaturu, zajímá se o politiku, již nezřídka dost kritizuje, a jeho celoživotním koníčkem je létání. V rámci hradeckého Aeroklubu, jehož je letitým členem, létá jak pro své potěšení, tak coby instruktor tohoto nebeského sportu. Letos se pan Jaroslav předvedl i jako regionální literát. Vydal totiž autobiografickou knihu Podvozek vysunut, která však rozhodně není jenom o létání. Tematický záběr publikace je pozoruhodně široký a autor o sobě na jejích stránkách prozrazuje mnohé.

Jak a kdy jste se k létání dostal?

J. Cempírek: Rodiče se kamarádili s tehdejším náčelníkem hradeckého letiště, s panem Hrůšou, a já se sem dostal už v kočárku. Na mých prvních fotkách sedím například v kabině větroně a brečím. Letadla mě fascinují od chvíle, kdy jsem začal brát rozum, a na letišti jsem s kluky Hrůšů vždycky trávil tolik času, kolik jsem jen mohl. Létat byla moje obrovská touha. Chtěl jsem se dokonce stát vojenským pilotem, ale můj špatný barvocit mi to neumožnil. Sen se mi začal plnit až v roce 1985. Veterinář doktor Sobek, který tenkrát Aeroklubu předsedal, mi navrhl, abych do klubu vstoupil, ale dodal, že budu muset začít od piky, jako noví členové, jimž je třeba šestnáct. A já na to kývnul. Bohužel, na oblohu jsem se z rozhodnutí StB tři roky nedostal. Poprvé jsem vzlétnul v roce 1989. Mimochodem, StB o mne svého času projevovala zájem a dokonce jsem prý byl veden jako její agent.

Na jakém stroji jste začínal?

J. Cempírek: Na slavném Blaníku. Kluzákům jsem zůstal věrný dodnes a létám na nich i jako letecký instruktor. Krátce jsem létal také na ultralightech.

Máte vlastní kluzák?

J. Cempírek: Ano ASW15. Pořídil jsem si ho v Německu za mé důchodové připojištění, konkrétně zhruba za 250 tisíc korun. A podotýkám, že se jednalo v podstatě o nejlevnější variantu. Výcvik samozřejmě provádím na letadlech klubových.

Je o výuku létání zájem?

J. Cempírek: Řekl bych, že ano. Napříč generacemi. Člověk jen musí být zdráv a musí počítat s tím, že praktikování tohoto sportu něco stojí. Což ovšem platí i o řadě sportů dalších.

Tento sport obnáší i určité riziko. Letadla občas padají.

J. Cempírek: Vyloučit to nelze. Auta bourají taky.

Jeden místní pilot havaroval tuším v pátek 12. června. Co se stalo?

J. Cempírek: Především bych chtěl zdůraznit, že i ten nejzkušenější pilot může udělat zcela banální chybu. Tak to prostě je. Stejně jako řidič, jachtař, potápěč… Prostě jako každý. V tomto případě se pravděpodobně stalo to, že pilot ultralightu před startem nezkontroloval množství paliva v nádrži. Kritizovat ho za to vážně nehodlám. Já zase přistál s větroněm, aniž bych vysunul podvozek. Asi třikrát. V mém případě to vždycky dobře dopadlo a dobrý konec měla naštěstí i havárie, na kterou se ptáte. Jen odřeniny a poškozený stroj. Osobně jsem u toho nebyl, takže vám k tomu víc nepovím.

Jaká je pravděpodobnost úspěšného doplachtění a přistání bez motoru?

J. Cempírek: Každý pilot motorového letadla je vycvičen tak, aby během letu stále viděl místo, kde by mohl v případě vysazení motoru relativně bezpečně přistát. Stejný přehled musí však mít i piloti větroňů, ve vzduchu se můžou stát i jiné maléry. Otázkou je, zda pilot ve stresové situaci dokáže naučenou teorii aplikovat v praxi. S fatálním průšvihem, jako je třeba požár letadla nebo zdravotní indispozice pilota, toho pochopitelně moc dělat nejde.

Máte na sobě při létání padák?

J. Cempírek: Ovšem. Padák je ve větroni při vyšším než okruhovém létání povinný.

Vy sám jste v kokpitu nějaké drama zažil?

J. Cempírek: Žádnou katastrofu mimo havárie na dálnici s větroněm za autem na kontě naštěstí nemám, ale dramatičtější situaci zažije čas od času každý. Vzpomínám třeba, jak jsem letěl s malým ultralehkým letounem z Hradce do Třeboně. Kamarád, k němuž jsem měl namířeno, mi nahlásil, že je u něj dobré počasí, a já vyrazil. Bohužel jsem si nevšiml následné esemesky, v níž mě varoval, že je všechno jinak a ať zůstanu na zemi. Bouřka, k níž jsem letěl, byla zdánlivě klidná. Vtom jsem ale od jejího čela schytal ránu a letadlo se pod tím poryvem převrátilo. Když se mi ho podařilo srovnat, otočil jsem to zpátky k Hradci, jenže vítr mě nechtěl pustit a letiště se mi ztrácelo z očí. Rozhodl jsem se tedy, že se pokusím přistát na hraně bouřky na poli u Políkna, avšak těsně před dosednutím mě hůlava zase vyhodila asi dvacet metrů vysoko a já musel jít dolů nanovo. Když jsem konečně přistál, přijel za mnou na traktoru jakýsi zemědělec s tím, že moje manévry sledoval a jestli jsem prý celý. Díkybohu jsem mohl říct, že ano.

Každé přistání, po kterém pilot odejde po svých, je dobré přistání…

J. Cempírek: Asi tak.

Letos vám vyšla knížka Podvozek vysunut. Co byste o ní řekl?

J. Cempírek: Knížku jsem vydal vlastním nákladem za pomoci mého kamaráda a spolužáka, který má v Českých Budějovicích tiskárnu, a na popud přítelkyně, která se obětovala a z mého notebooku vydolovala moje v minulosti publikované texty a tematicky je uspořádala. Z názvu i obalu knížky nabyde člověk dojmu, že je to povídání o létání, ale není tomu tak. V minulosti jsem se věnoval i Jindřichovu Hradci, politice, náboženství, sportu, umění… Ale létání pochopitelně taky. Jsem moc rád, že se vydání podařilo.

Kde lze knížku pořídit?

J. Cempírek: Buď v hradeckém informačním středisku v Panské ulici, nebo přímo ode mě, na facebooku jsem snadno k nalezení. Jak jsem zjistil, obchodní spolupráce s knihkupectvím Kanzelsberger je v případě takovýchto publikací značně problematická, a v Hradci jiné není.

Neplánujete veřejný křest?

J. Cempírek: Taková akce naplánována byla, v refektáři Muzea fotografie, jenže potom přišel koronavirus a plán přišel vniveč. Na náhradním termínu už se ale pracuje. A neříkám tomu křest, nýbrž vernisáž. Každý u nás všechno křtí a sám sebe přitom pokřtít nedá. To mě irituje.

Na vašem facebookovém profilu hodnotíte i tuzemskou politiku. Nezřídka kriticky. Je to s ní podle vás moc špatné?

J. Cempírek: Ale vůbec ne. Dnes ráno mluvil v televizi slovenský herec Martin Huba a konstatoval, že české politice chybí oduševnělost Václava Havla a že Češi jsou spíše pragmatičtí. Chtěl zřejmě říct: Slováci mají krásnou oduševnělou prezidentku, Češi mají starého nemocného chlapa. Já však tvrdím, že politik může být oduševnělý filosof a intelektuál, může mít plnou pusu dobra, ale pravda o něm vyjde najevo teprve tehdy, když se národ dostane do problémů. A například Andreji Babišovi musím v souvislosti s pandemií dát jedničku s hvězdičkou. Pamatuju si, co během krize říkali a prosazovali Donald Trump nebo Boris Johnson. O bezpečnostních opatřeních, o promořování obyvatelstva atp. A taky vím, jak to u nich dopadlo. Andrej Babiš zatáhnul za brzdu a rozhodl, že je třeba ochránit všechny, včetně seniorů. I když je mu mnohdy upírán lidský přístup, teď prokázal, že mu nechybí.

Postupně se u nás vytvořily dva protichůdné názorové bloky – tzv. sluníčkáři nebo elity a řekněme euroskeptici či vlastenci. Komu fandíte vy?

J. Cempírek: Já se na to takhle nedívám. Příklad… Nesmírně si vážím pátera Tomáše Halíka. Podstatnou část jeho díla jsem přečetl a moje úcta k němu proto nestojí na povrchních informacích. Ale spousta lidí kroutí hlavou nad tím, že mám rád Halíka a přitom jsem volil prezidenta Miloše Zemana. Takový protipól! Já si však myslím, že obě dvě názorové skupiny do naší politiky, potažmo do národa, jednoduše patří. Jen by k sobě mohly mít větší respekt. Samozřejmě mě mírně pobavilo, když se jakýsi novinář Halíka zeptal, jestli se považuje za elitu, a on odpověděl, že ano. Jistě, je elita, dostal cenu, jakou hned tak někdo nedostane, ale skutečná elita to o sobě neříká. Tím si vyslouží akorát posměch a antipatii.

Politický názor občanů spoluvytváří média. Vidíte zde nějaký problém?

J. Cempírek: Ano. Některé informace se lidem prostě nesdělují, jako za totality, a to problém je. Velký. Taky se mi nelíbí, když novinář nebo přesněji řečeno moderátor nenechá domluvit respondenta, jehož názor se neslučuje s názorem jeho. Žádná jména uvádět nebudu. Kdo sleduje televizní zpravodajství, pár si jich jistě dosadí.

Co spolek Milion chvilek pro demokracii?

J. Cempírek: Pokud tito lidé chtějí změnit vládu jinak než volbami, musí to udělat formou revoluce, o což se zřejmě snaží. Ale to už budeme mimo demokracii. Stávající politickou garnituru podle nich zvolili blbečci, zatímco oni by volili ty správné. Tak to chápu já. Potíž je v tom, že je měněn význam některých slov. A slovo demokracie je krásným příkladem. Stejně jako slovo fašismus. Fašistou je dnes nazýván i ten, kdo fašistou vůbec není. Striktnější učitel, Tomio Okamura… Nebo takový rasismus. Použití i tohoto slova bývá často úplně nesmyslné.

Souhlasíte s názorem, že poslední dobou dochází k jistému překrucování historie? Mám na mysli budování památníku Vlasovců či odstranění sochy generála Koněva.

J. Cempírek: Ono jde spíš o to, že jsou z historie vytrhávány konkrétní momenty a epizody. Vlasovci Pražanům během květnového povstání pomohli, to je jistě pravda, ale pravda je také to, že to byli zrádci, kteří bojovali na straně Hitlera proti SSSR, a nedá se říct, že by v řadách esesáků nebo Wehrmachtu konali nějaké dobro. A co Rudá armáda, na jejíž straně bylo nejvíc obětí? Osvobodila naše území? Osvobodila. Přece teď najednou nemůžeme zpochybňovat zásluhy sovětských velitelů a bourat jejich sochy? Socha generála Koněva byla instalována v době normalizace, ale na tom přece nesejde! Vždyť koneckonců dostal vyznamenání i od Američanů. Rusko si zaslouží respekt. Netvrdím, že mu máme podlézat, ale na respekt nárok má.

Před chvílí jste zmínil slovo rasismus. Světem hýbe aféra kolem smrti amerického černocha George Floyda, který zemřel při zásahu bílého policisty v Minneapolis. Jak podle vás bude následně rozpoutaná vlna násilností a rabování ukončena?

J. Cempírek: Možná smírně, možná silou. Jsem si vědom chyb a narcizmu Donalda Trumpa, ale věřím, že právě s ním to Amerika zvládne. Mimochodem, to peklo, co v Americe po smrti Floyda vypuklo, vůbec nechápu. Jak má policista zneškodnit údajně nadrogovaného zločince fyzických proporcí ragbyového hráče? Domluvou? To asi těžko, že? A ještě k tomu ukončení násilností… Domnívám se, že by měla zasáhnout i černá inteligence, které je ve Spojených státech víc než dost, a která může přispět k uklidnění měrou zcela zásadní. Z mého pohledu se při policejní pacifikaci Floyda o žádný rasismus nejednalo. Byl to nezdařený policejní zásah a to ostatní je jen vyhecovaná destabilizační kampaň. Nehledě na to, že se případem zabývá soud.

Na sociálních sítích se objevila informace, že Floyd byl v minulosti několikrát trestán a v době osudného incidentu byl pod vlivem drog. Proč myslíte, že o tom neinformovala oficiální média? A pokud ta informace není pravdivá, proč ji média nedementovala?

J. Cempírek: Protože si mnozí novináři a jejich šéfové myslí, že některé věci se veřejnosti říct nesmí. Zejména proto, že je to pravda. Katastrofa. Slovenští novináři jsou na tom s pravdou asi trochu líp.

Ján Kuciak psal pravdu a zastřelili ho.

J. Cempírek: No právě.

Osmi Oscary oceněný americký film Jih proti Severu natočený v roce 1939 podle knižní předlohy vyznamenané Pulitzerovou cenou byl televizní společností HBO označen v podstatě jako rasistický. Obdobné problémy mají i filmy Forrest Gump nebo druhý Indiana Jones. Nenastává doba šílená?

J. Cempírek: Nastává. Zdá se mi, že je to horší, než za komunistické normalizace.

Ať neskončíme depresivně, závěrem ještě zpátky k létání. Co hradecké letiště? Jak jste s ním spokojen? Potřebuje nějaké vylepšení?

J. Cempírek: Na vylepšování letiště se pracuje stále, pořád je co vylepšovat. Ale to rozhodně neznamená, že je letiště špatné. Když je porovnám s jinými tuzemskými letišti tohoto typu, zjistím, že je mnohem lepší. Možná to bude znít nafoukaně, ale jsme na špičce. A je třeba si uvědomit, že nejdůležitější ze všeho je to, jak funguje parta. Pokud funguje bídně, sebelepší technické zázemí to nezachrání. Já jsem spokojen.

Úplně poslední otázka… Proč létáte? Co vám létání dává?

J. Cempírek: Jsem věřící, chodím do kostela, mám rád nejrůznější druhy umění, literaturu, hudbu… Ale to jsou všechno záležitosti duchovní. Létání je něco úplně jiného. Když se ten „křáp“ s vámi vznese a vy najednou letíte… Létání je pro mě ohromný symbol svobody a neskutečné štěstí. Je to úžasná věc, i když někdy může být mírně nebezpečná. V jedné německé písni, v písni německého letce, se zpívá: Nad mraky musí být svoboda bez hranic. A ono to tak doopravdy je.

- Sváťa Doseděl -