...další články

Jaroslav Hutka, průkopník českého folku, o muzice, migrační krizi i Brexitu

Letos v dubnu jste se stal počtvrté tátou. S vaší přítelkyní Magdalenou Hodkovicovou se vám narodila dcera Theodora. Mladík už nejste, jak čerstvé otcovství zvládáte?

J. Hutka: Díky své přítelkyni (o 36 let mladší, pozn. red.) to zvládám úplně skvěle. Ona je fajn, holčička je taky fajn a já jsem navíc dost často mimo domov. Je to všechno strašně milý.

Odjakživa jste propagátorem českého folklóru, máte už děti Vavřince, Kláru a Elišku, tak proč teď zrovna jméno Theodora?

J. Hutka: S tím jménem přišla Magdalena a já se ho popravdě trochu leknul. Moje maminka se jmenovala Hildegarda, babička byla totiž Němka, a ta tvrdá jména… V Německu jsou běžná, ale u nás? Jenže hned druhý den jsem jel na chalupu, kde mám rozposlouchány přednášky z Yaleské university, a když jsem si je pustil, na řadě bylo zrovna šesté století a Justinián a Theodora. A jak jsem to poslouchal, uvědomil jsem si, jak velká a úžasná osobnost tato Theodora byla, a jak moc tehdy ovlivnila i naše zákonodárství a rovnoprávnost žen. Došlo mi, že Theodora je krásné jméno, a přestal se ho bát.

Jakou zdrobnělinu používáte?

J. Hutka: Já jí říkám Teo, Magdalena Dorko nebo Dorotko. Jednotná zdrobnělina musí teprve vykrystalizovat.

S hudebníkem Petrem Přibylem, tady z Jindřichova Hradce, jste letos natočil nové cédéčko. Kdo se na něm ještě podílel?

J. Hutka: Především Radim Hladík z kapely Blue Effect a Honza Hrubý, letitý spoluhráč Vladimíra Mišíka.

Kdy cédéčko vyjde?

J. Hutka: Přesně nevím. Radim na něm stále pracuje, ale bohužel má zdravotní potíže, takže se to trochu vleče. Jakmile s tím bude hotov, cédéčko okamžitě vychází. Může to tedy být za měsíc, ale třeba i za půl roku.

Můžete představit vaše soukromé hudební edice Samopal a Asfalt?

J. Hutka: Vydávání mých cédéček – i reedic starších alb – se nedávno ujalo vydavatelství Galén, ale před tím to bylo s publikováním mé hudby poněkud horší a já to tudíž musel nějak řešit. Navázal jsem na to, co jsem dělal v emigraci v Holandsku, kde jsem si své věci vydával sám. Tehdy jsem nahrával na magnetofonové kazety, dnes samozřejmě používám cédéčka. Název edice Samopal, kterou jsem založil před několika roky, říká, že si ta cédéčka sám pálím. Každé je individuálně vypáleno, podepsáno a očíslováno do čísla 400. Obaly tisknu ručně. Edice Asfalt je v podstatě totéž, jen s tím rozdílem, že na cédéčka z této řady přepisuji mé v minulosti vydané gramofonové desky. Vydávám je jako jakési faksimile na černých cédéčkách. Obě jmenované edice mi umožňují nemít žádný sklad, množím jen to, co je třeba. Coby obchod lze využít mé koncerty nebo web www.hutka.cz.

Nedávno jsem mluvil s Pavlem Žalmanem Lohonkou a ptal se ho, jak se mu podařilo dostat lidovky mezi mladé lidi. On řekl, že stejným způsobem, jako folkovým kapelám americkým. Vzal starou lidovku a zpracoval ji po svém. Vy se držíte spíš interpretace klasické, tedy méně komerční?

J. Hutka: Ano. V komerci já nejedu, zůstal jsem u kořenů. Když jsem kdysi dávno objevil sbírku lidových písní moravského teologa a kněze Františka Sušila (1804-1868), úplně mě to dostalo. Byla to sice kultura vesnická, ale přitom obrovsky intelektuálně závažná. Byli jsme zblblí od obrozenců a žili v domnění, že vesnická kultura je jednoduchoučká až hloupá, a teď najednou Sušil! Taková síla! V roce 1969 jsem odjel na venkov a tři měsíce se tam zmíněnou folklórní sbírkou zabýval. Čítá bezmála dva a půl tisíce písní a je to velká literatura, kde melodie funguje jako nosič či podpěra sdělení. Svou interpretaci jsem proto nepostavil na komerci, nýbrž na vyslovení a baladičnosti. Fakt je, že zpočátku to byl velký boj, publikum mě nechtělo, když ale vyšla deska Stůj, břízo zelená, lidem náhle došlo, o co tu vlastně jde. Že se jedná o kulturu existencionalistickou, o kulturu zásadní. Následovníky bohužel nemám. Všichni jsou to zpěváci, a tady je třeba vypravěčů.

S Žalmanem jsme se shodli, že za zlatou éru českého folku lze považovat 80. léta, která vy jste ovšem strávil v emigraci. Sdílíte tento názor?

J. Hutka: Ne. Domnívám se, že zlatou érou tuzemského folku byla léta sedmdesátá, kdy jsme rozjeli písničkářské sdružení Šafrán. Léta osmdesátá, to byl folk druhé generace a folkaři už to tehdy měli snazší. Cestička byla vyšlapána od nás, lidi byli zvyklí chodit na folkové koncerty a bolševik už byl v osmdesátých letech taky trochu mírnější.

Svého času jste se písní Udavač z Těšína pustil do Jarka Nohavici. Co nyní říkáte na jeho nový počin, kde na převzatou melodii zpívá: Arab mi šahá na babu, já mu oči vydlabu…?

J. Hutka: On je Nohavica takovej komerční sráč a tady se opět pokusil sklouznout na vlně. Využil, respektive ukradl vynikající zahraniční melodii, a to, co s ní udělal, je tak strašně laciný… Nohavica je bohužel asociální zpěvák. Řekl bych, že je to takovej měkčí Ortel.

Před deseti lety jste mi řekl, že velkým problémem nás Čechů je izolovanost. Vše cizí je nám dle vás podezřelé. Zastáváte tento názor pořád?

J. Hutka: Ano. A to přesto, že teď Češi víc cestují. Znají italské pláže, pláže egyptské, jenže o Itálii a Egyptě nevědí de facto nic, zjednodušeně řečeno. Část mladé generace je v tomto ohledu trochu jiná, lepší. Tito lidé jsou vzdělaní, otevřeli se světu a stali se Evropany. Druhá část tady ovšem díky problematickému školství uvízla a stala se konzervativní. Takové tříštění národa, to je blbá politika vlády.

Do Evropy už druhým rokem proudí tisíce migrantů z muslimských zemí. Není proto určitá izolovanost příhodná? Z bezpečnostních důvodů…?

J. Hutka: Pokud chceme žít odděleně od světa, ve vlastním Kocourkově a se Zemanem na hradě, pak je izolace správné řešení. Přitom tam, kde už muslimští uprchlíci roky žijí, tam se jich původní obyvatelé nebojí. Zatímco tam, kde muslimští uprchlíci nejsou a dosud nikdy nebyli, v Polsku, v Maďarsku, na Slovensku nebo u nás, tam jsou z nich lidi vyklepaní. Znají je akorát z televize, která je tu od toho, aby strašila.

Jistě vám neuniklo, že v Česku přibývá hlasů, žádajících opětovné vybudování hraničního plotu. Tentokrát obranného a námi na hlídaných přechodech bez problémů průchodného.

J. Hutka: Tohle by samozřejmě byla katastrofa. Určitým politickým proudům by ale zajisté vyhovovala. Od proudů neonacistických po komunistické. Proto jsou lidi oblbováni tvrzením, že nová železná opona by byla řešením. Nebyla!

Co na současnou migrační politiku říkáte?

J. Hutka: Migrační politika jednotlivých západních států se sice malinko liší, ale v zásadě je jednotná. Ovšem rozdíl mezi migrační politikou západu a migrační politikou východu je velký. Západ zůstává stejně otevřený, jako byl v době studené války, kdy přijímal Čechoslováky, Maďary, Poláky a všechny další, kdo to potřebovali. A totéž dělá i dnes. Chápe, že když jsou lidi v úzkých, je třeba jim pomoct. Zatímco my zůstáváme východoevropskými burany, kteří se vůbec nemíní zamyslet nad tím, že má někdo problémy, natož aby byli ochotni na pomoci se podílet.

Když za komunistů utíkali Čechoslováci na západ, taky museli projít přijímacím sítem, nebo snad ne?

J. Hutka: Přijímací proces sice chvíli trval, ale nikdo vrácen nebyl. A žádné povinné kvóty neexistovaly. Demokratické západní státy vzaly každého emigranta. Pravda, v pozdějších letech trvalo přijímání déle, ale to bylo způsobeno tím, že mnohdy vyvstalo podezření, že se nejedná o emigranty politické, nýbrž čistě ekonomické.

V současné migrační vlně je nepochybně také značné množství ekonomických migrantů.

J. Hutka: Značné množství… Ti lidé si chtějí zachránit život. Když člověk vidí, jak vypadá Sýrie, jak vypadá Irák, jak jsou tamní města rozbitá, jak ti lidi nemají, kam jít… Tak jací ekonomičtí migranti? Oni chtějí přežít. Je to ekonomická potřeba? Nebo lidská? Je to hra se slovíčky, hra chamtivých bázlivců.

Po nedávném Brexitu sílí v Česku názor, že by bylo záhodno opustit Evropskou unii taky. Jak byste to okomentoval?

J. Hutka: No jo, to říkají lidi jako ten vlastenecký polojaponec ze Slovácka. Tohle jsou samozřejmě kecy. Británie je z výsledku referenda nešťastná, Britové prožili šok. S Angličany mluvím dost pravidelně, takže vím, co říkám. Hlasovat v takto závažné věci v podstatě fifty-fifty a výsledek uznat, to je blbost. Chtělo to poměr alespoň sedmdesát ku třiceti, aby bylo jasné, že si odchod z Unie skutečně přeje většina národa. Je tu i problém se Skotskem, se Severním Irskem… Že k Brexitu opravdu dojde, není vlastně ještě vůbec jisté. Na druhou stranu, i kdyby k němu došlo, Velká Británie by to přežila, možná s potížemi, leč přežila. My ale tak silní nejsme, my bychom opuštění Unie ve zdraví nezvládli.

Odpůrci migrace poukazují na to, že muslimští migranti s sebou přináší hrozbu, kterou s sebou například emigranti Čechoslováci svého času nepřinášeli. Hrozbu terorizmu a islamizace. Lze s tím nesouhlasit?

J. Hutka: Ta hrozba není zase tak velká, je hodně zveličována. A k těm emigrujícím Čechoslovákům… Spojené státy tehdy se západními evropskými státy dlouho diskutovaly o tom, zda emigranty z východního bloku přijímat, či ne. Američani varovali, že s emigranty přijdou komunističtí špioni, a měli pravdu. Špioni přišli, ale přesto zvítězil názor, že kvůli několika komunistickým špionům není možné neposkytnout pomoc ostatním. Za současný strach z terorizmu mohou média. Kdyby nečekala na každý náznak terorizmu, půlka těch atentátníků by do toho nešla. Mnozí z nich islámu vůbec nerozumí, jsou jen patologicky ujetí, a to, že budou v médiích, ten okamžik „slávy“, je nesmírně láká.

Od sametové revoluce uplynulo 26 let. Necítíte zklamání?

J. Hutka: Přiznávám, že moje počáteční představy byly hodně naivní. Ale určitě jsem takové představy neměl sám. Lidi si mysleli, že zlo odejde a dobro přijde tak nějak samo od sebe. Jenže takhle dějiny nefungují. Zklamání, která jsme v porevolučních letech prožívali, byla tedy zklamání z nenaplnění našich iluzí. Historie se za těch šestadvacet let každopádně pohnula dál.

Co byste nám Čechům popřál?

J. Hutka: Abychom se zase stali tím velkým, do světa otevřeným národem, jakým jsme bývali. Abychom byli přátelští k cizině a cizina aby byla přátelská k nám. Abychom žili jako skuteční Evropané.

- Svatopluk Doseděl -