01.11.2022
„Pokud jdu na komedii, do divadla nebo do kina, očekávám, že se budu smát,“ říká Jaroslav Sypal...
01.11.2022
Dopravní obslužnost a funkční dopravní komunikace jsou pro město záležitost zcela zásadní. Na...
11.10.2022
J. Hradec – Třiašedesátiletý bezdomovec zřejmě prohrál dlouhodobý souboj s alkoholem. V sobotu 6....
Publikováno: 01.11.2022
„Pokud jdu na komedii, do divadla nebo do kina, očekávám, že se budu smát,“ říká Jaroslav Sypal (64) a dodává: „Jestliže mi jen párkrát cuknou koutky, je něco špatně.“ Populární herec, který proslul rolí poručíka Hrubce v úspěšné komediální trilogii Byl jednou jeden polda, navštívil minulý měsíc i Jindřichův Hradec a na prknech divadelního sálu Kulturního domu Střelnice se svými kolegy exceloval ve vlastní komedii Šest v tom.
V jakém divadle teď vlastně hrajete? Nebo děláte výhradně divadelní zájezdy?
J. Sypal: Ano, dělám jen divadlo zájezdové. Mám dva divadelní soubory a moc mě to baví. V současné době hrajeme tři komedie, z nichž dvě jsem napsal já – Kšanda a Šest v tom, s níž jsme teď v Jindřichově Hradci. Druhou jmenovanou jsem napsal pod pseudonymem John Lom, aby se to rýmovalo. A ujal jsem se i režie. Kšanda už má přes150 repríz, hrajeme ji už osm let. Je to skutečně velký úspěch.
Ve hře Šest v tom s vámi hrají Jaroslava Stránská, Slávek Boura či Petr Vojnar. S paní Stránskou jste si zahrál i ve třetím filmu Byl jednou jeden polda a v komedii Jak ukrást Dagmaru. Tvoříte spolu dobrý tandem?
J. Sypal: Jasně! Jarka je skvělá holka a výborná herečka. Ve svém věku už se neobklopuju lidmi, s nimiž si nerozumím, nemám to zapotřebí. Dostal jsem několik nabídek stálého divadelního angažmá, ale já je odmítl. Kdybych takovou nabídku přijal, nemohl bych si vybírat kolegy, které mám rád. A Jarka je přesně ten případ, jsem šťastný, že ji tady mám.
V roce 1982 jste debutoval filmem Pásla kone na betone, ale ve filmu jste se prosadil až v 90. letech. Trilogie Byl jednou jeden polda se stala diváckým hitem.
J. Sypal: Nějaké filmy už jsem natočil i předtím, ale film Byl jednou jeden polda představoval skutečně kariérní zlom. Režisér Jarda Soukup mě tehdy objevil na castingu a já jsem za to moc vděčný. V tu dobu jsem točil i velmi úspěšnou filmovou pohádku Lotrando a Zubejda a pokračování Poldy následovalo. Zatím jsem hrál ve čtrnácti celovečerních filmech a doufám, že poslední slovo jsem v této oblasti ještě neřekl.
Je těžké lidi rozesmát?
J. Sypal: Nesmírně. Můj švagr je Luděk Sobota, excelentní komik, a mockrát jsme si na tohle téma povídali. Rozesmát lidi je opravdu těžké. Když Luděk natočil seriál a pak i film Okresní přebor, kde nemá takovou tu svou klasickou komediální roli, a všichni nad tím jásali, řekl mi: „Vždyť to bylo tak jednoduchý.“ Prostě nemusel nikoho rozesmávat, rozumíte? Komediální herci, na rozdíl od charakterních, zahrají všechno. Znám dost skvělých představitelů vážných rolí, kteří komedii zkrátka nedají.
Impulsem k natočení trilogie Byl jednou jeden polda byla slavná americká filmová série Policejní akademie?
J. Sypal: Částečně určitě ano. Nejzásadnější ovšem bylo to, že Jarda Soukup tzv. našel díru na trhu. Praštěné komedie o policajtech tady v roce 1994 prostě nebyly! A on s nimi vyrukoval. Nehledě na to, že Láďa Potměšil, představitel hlavní role, byl tehdy v životní formě. Od počátku tvrdím, že za tuto věc měl dostat Českého lva, jenže tahle cena se komediálním hercům bohužel neuděluje. Což je škoda, Láďův výkon byl jedinečný.
Vaším zatím posledním kinofilmem je role tajného agenta v komedii Jak ukrást Dagmaru (2001). Rýsuje se před vámi něco dalšího?
J. Sypal: Rád bych si splnil jeden sen. Napsal jsem naprosto originální filmovou pohádku a moc bych ji chtěl dostat na filmové plátno. Pohádky, co se teď točí, se mi zhusta nelíbí, jsou to často pitomosti a nezřídka i poměrně vulgární. V mojí pohádce nejsou žádní vodníci, loupežníci… Prostě žádná ta pohádková klišé. Jenže co si budeme povídat, bez peněz to nejde a shánění sponzorů současná doba příliš nepřeje. Režiséra a techniku už mám a malými krůčky postupujeme vpřed. Realizovat tuto pohádku chci opravdu hodně a vkládám do ní velké naděje.
Vezmu-li komedie, v nichž hrajete, nabízí se srovnání s komediemi Zdeňka Trošky…
J. Sypal: Nééé! To nééé! Poldy přece nemůžete srovnávat s Babovřeskami! To ani náhodou! Tam je hrubý až sprostý humor, kdežto humor v Poldech, to je úplně jiná kategorie. Jsem rád, že jsem přitom byl, protože tyhle kousky na smetišti filmových dějin určitě neskončí. Tam skončí takové nesmysly jako je Bába z ledu, byť oceněná Českým lvem, kde jsem po zhlédnutí filmu dva dny přemýšlel, o čem to vlastně bylo a proč to vůbec někdo natočil. Když film zlidoví, nic lepšího se mu přihodit nemůže. To máte stejné jako s písničkou. Kritici mně fakt nezajímají, mně zajímají diváci.
Máte pocit, že jste „odsouzen“ především ke komediím?
J. Sypal: Myslím, že ne. Jako Vladimír Brabec a jeho major Zeman bych dopadnout nechtěl. Byl to vynikající a všestranný herec, ale tuhle roli mu nikdy nikdo neodpáře.
Ne každý možná ví, že jste učil na Mezinárodní konzervatoři v Praze…
J. Sypal: Ano, deset let. Muzikálové herectví. Teď jsem si dal pauzu, protože nestíhám.
Vy sám jste vystudoval brněnskou JAMU, je to tak?
J. Sypal: Ano. Jsem v podstatě z divadelní rodiny. Tatínek psal hry pro děti, maminka k nim skládala hudbu a já byl členem prestižního dětského divadelního souboru Racek, který tenkrát neměl konkurenci. Herectví, coby způsob obživy, byla pro mě jasná volba.
Měl jste nějaké herecké vzory? Tuzemské i zahraniční?
J. Sypal: Za našeho největšího komika jsem vždycky považoval Vlastu Buriana a mezi těmi světovými u mě dodnes vedou Charlie Chaplin a Louis de Funés. Skvělých herců a hereček je ale strašně moc. A hlavně bylo. Pokud jdu na komedii, do divadla nebo do kina, očekávám, že se budu smát. Jestliže mi jen párkrát cuknou koutky, je něco špatně. Takhle si představují komedie v národním.
Herectví vás evidentně naplňuje, ale také vás živí. Přitom už jste nějakou roli bez ohledu na honorář odmítl… Údajně se dokonce jednalo o film režisérky Věry Chytilové.
J. Sypal: (smích) Kde jste to všechno vyčetl? To bylo takhle… Mě tou dobou pořád otravovali tihle Jehovisti. A jednou po ránu snídám a v tom zvoní telefon, pevná linka. Já to zvednul a v předtuše, že mi zase někdo bude vykládat něco o spasení, už jsem byl dopředu napružený. Ze sluchátka se ozval skřehotavý ženský hlas a já, jak jsem volající kloudně nerozuměl, zaregistroval jen něco o vyhnání z ráje a telefonem vztekle prásknul. Bylo mi to jasné, další Jehovista. Jenže telefon se hned rozdrnčel znovu, já ho opět zvedl a slyším, jak tatáž ženská skřehotá: „Jarrroslavééé, nezavěšůůůj! To jsem já, Věra Chytilová!“ Takže tehdy ráno jsem o roli málem přišel de facto omylem, jednalo se o film Vyhnání z ráje (2001), ale následně jsem ji odmítl už zcela uvážlivě. Zjistil jsem totiž, že se tam mám objevit nahej.
Svého času jsem vás zaregistroval i v divadle Franty Ringo Čecha…
J. Sypal: No jistě, vždyť jsem dvanáct let hrál v jeho verzi Dívčí války! Ringo, starej sprosťák. Jeho ansámbl jsem opustil v roce 2013.
Ringo se často kriticky vyjadřuje k politice. Jaký názor na současnou situaci máte vy?
J. Sypal: Víte, Ringo toho hodně namluví. Byl čtyři roky v parlamentu, tři roky na pražském magistrátu a dneska vykládá, jak politiku opustil, protože ho znechutila. Ale to, že ho tam lidi už nechtěli, to už neřekne. Řekl bych, že patří k lidem, co káží vodu a pijí víno. Vtipný ale je, to zase jo.
No a váš názor na politiku? Vím, že na internetu se občas taky vyjadřujete…
J. Sypal: Mám pocit, že tomu, co se tu zejména v poslední době děje, prostě nerozumím. Svět se zbláznil. Jisté je, že to, co právě prožíváme, má hluboké kořeny. Můj kamarád historik a publicista Jarda Čvančara říká, že jen čekal, kdy se to všechno stane. Jde o Rusko a Spojené státy, o nerostné bohatství a o prachy. A naši vrcholní politici? Tvrdím, že by se v první řadě měli postarat o občany své země. Na to, abych se vyjadřoval k energetické krizi, se necítím být fundovaný, ale myslím si, že za ni nemůže jenom Putin. Důvodů a příčin tu bude víc.
Hojně užívanými pojmy jsou dnes xenofobie, gender nebo dezinformace. Vinnetou je prý najednou rasistické dílo!
J. Sypal: Opakuji: svět se zbláznil. Padesát pohlaví, nebo kolik jich je? Co to má být? Copak už nejsou jenom dvě? Někdy jsem rád, že je mi tolik, kolik mi je a nad těmito věcmi můžu jen kroutit hlavou. A nadzvednout mě dokážou lidi, kterým bylo v roce 1989 třeba sedmnáct let, a teď popisují, jaké to tehdy bylo. Přitom o tom vědí prd. Mě a moje kamarády za komunistů zajímali právě kamarádi, holky a v Rudém právu jen černá kronika a sport. Politika určitě ne.
Na závěr ještě k vašemu povolání. Nechal jste se slyšet, že herec by měl mít talent, charisma a taky kupu nezbytného štěstí.
J. Sypal: Samozřejmě! A dokonce bych řekl, že štěstí tu představuje šedesát procent úspěchu. Já štěstí měl. Například v podobě setkání a spolupráce s režiséry Jardou Soukupem či Karlem Smyczekem. A nesmírně důležitá je i pokora. Nemyslet si, že když se vám něco povede, máte tím pádem vyhráno. Omyl, nemáte. Ti neúspěšnější kolegové, jež osobně znám, to dobře vědí a pokory a skromnosti mají na rozdávání.