...další články

Jiří Schmitzer exkluzivně pro Žurnál

Ztvárnil jste řadu rolí ve velmi úspěšných filmech. Co vás vystřelilo mezi hvězdy? Postřižiny nebo už Marečku, podejte mi pero?

J. Schmitzer: Tohle je otázka spíš na nějakého filmového kritika. Já na ni odpovědět neumím. Jisté je, že jsem měl velké profesní štěstí. Byla spousta lepších herců než já, ale neměli kliku a nebyli ve správný čas na správném místě. Já ano. V mojí branži je úspěch opravdu hodně o štěstí.

Film Postřižiny měl pro vás každopádně zásadní význam. Je to tak?

J. Schmitzer: Ano. A to je přesně to, o čem jsem mluvil před okamžikem. Oskarový režisér Jiří Menzel, naprosto hvězdné obsazení, skvělá předloha, vynikající scénář a do toho já. Zkrátka štěstí. Před tím už jsem sice natočil film Marečku, podejte mi pero, ale i když se jednalo o film mimořádně úspěšný, byla to docela jiná kategorie než Postřižiny. Zde jsem se poprvé dostal mezi filmařskou a hereckou elitu. Takže je to tak, Postřižiny pro mě zásadní skutečně byly.

Lze říct, že vás Postřižiny zviditelnily?

J. Schmitzer: Tento výraz používají politici. V souvislosti se sebou ho používat nechci.

Zásadní byl samozřejmě i televizní seriál Chalupáři. Je pravda, že do této role vás prosadil váš otec Jiří Sovák?

J. Schmitzer: Ne, to pravda není. Všechny takové informace v médiích jsou pí***iny, můžete to napsat doslova tak, jak to teď říkám. A téma mého otce tímto prosím opusťme. A tyhle blbý otázky, kdo a jak mi pomohl… Nikdo mi nepomohl!

V mládí jste po herecké kariéře netoužil. Proč jste se nakonec rozhodl pro studium na DAMU?

J. Schmitzer: Protože jsem utíkal před vojnou a dostat se na jinou vysokou školu jsem v podstatě neměl šanci. Hlavně kvůli matematice. Nechtěl jsem absolvovat dva roky základní vojenské služby a na kterou školu půjdu, mi bylo vlastně jedno. DAMU tedy opravdu nebyla mojí školou vysněnou. Jen jsem měl jistotu, že se tam s matematikou nepotkám.

Profesoři na DAMU z vás prý byli zpočátku zoufalí. Proč? Byl jste dřevo?

J. Schmitzer: Já toho o divadle hlavně moc nevěděl. Pro mě byl tou dobou klíčový bigbít, který jsem hrál, ne divadlo. Divadelní stylizace a etudy, psycho cvičení… To všechno mi připadalo úplně blbý, komplet. Nebo baletní základy, tam jsem se cítil fakt jako totální blbec.

Realizoval jste se tedy na poli bigbítu?

J. Schmitzer: No jasně! Od čtrnácti let. Tehdy ale dělal populární bigbít kdekdo. Nejdřív jsem hrál sólovou kytaru, ale když se v kapele objevil lepší kytarista, přešel jsem na basu.

Co jste tenkrát poslouchal?

J. Schmitzer: Svobodnou Evropu a Laxík – Radio Luxembourg, což byla jediná možnost jak se v socialistickém Československu dostat k západní populární hudbě.

A kapely?

J. Schmitzer: Vždycky jsem inklinoval k tvrdší muzice, i když dnes už by ji tvrdou asi nikdo nenazval. Mám na mysli rockové kapely The Kinks, Small Faces, The Yardbirds a řadu dalších.

Většina lidí vás zná jako hubeného čahouna, ale vy jste přitom v dětství trpěl nadváhou, říkám to správně?

J. Schmitzer: Přesně tak. A dnes už si to asi vážně nikdo představit nedovede.

Měl jste coby tlouštík v kolektivu nějaké potíže?

J. Schmitzer: To si pište, že měl. Říkali mi tlustoprde, sádlo… A i když bych asi ledaskoho díky své váze přepral, nikdo se mě nebál, protože mi každý zdrhnul. Já byl strašně líný dítě.

Kdy u vás došlo k té fyziologické změně?

J. Schmitzer: V době, kdy jsem začal růst a pořádně se vytáhnul. Na střední škole jsem se navíc s kýmsi vsadil o litru rumu, že uplavu, teď už si nevzpomenu kolik, ale byla to dost velká vzdálenost, tuším kilometr, a musel jsem tudíž začít pořádně trénovat. Což mělo na mé hubnutí taky vliv. Mimochodem, plavání byl jediný sport, který jsem měl v dětství rád. Při jeho provozování jsem totiž nebyl vidět.

Před kamerou jste tedy vždy upřednostňoval mikrofon. Kdy jste se písničkářství začal věnovat naplno?

J. Schmitzer: Já dělal písničky současně s hraním. Se zpíváním s kytarou jsem začal už v hlubokém socialismu, ale oficiálně jsem se tehdy nikde neobjevoval. Snad jen s výjimkou festivalu Děčínská kotva. Občas na mě přesto přišlo nějaké udání, jenže komunisti tak nějak nevěděli, co s tím. Režimem jsem se totiž ve svých textech nezabýval, měl jsem lepší témata než komunisty. Komunisti mě tenkrát nezajímali a nezajímají mě ani dnes. Pro mě byli a jsou něco jako špatný počasí.

Film už jste prý definitivně pověsil na hřebík…

J. Schmitzer: To ne. Akorát dávám pozor, na co kývnu. Kdyby mi byla nabídnuta role, která by se mi líbila, nejspíš bych ji neodmítnul.

Co pro vás vaše recitály s kytarou znamenají? Dá se říct, že solidní obživu a přitom i svobodu?

J. Schmitzer: Svobodu především. V rámci mých recitálů není nikdo, kdo by mi šéfoval nebo něco nařizoval. Šéfuju si sám a svoje limity znám tak, jako nikdo jiný. Navíc to, co teď dělám, je pro mě tím nejpřirozenějším způsobem uměleckého vyjádření.

Písničkář Tomáš Klus bere za koncert 300 tisíc korun, vy, jak jsem se dočetl, jen 15 tisíc. Dá se z toho vydedukovat, že hrajete především pro radost?

J. Schmitzer: Ne. Taky hraju pro peníze. Člověk ale nesmí být magor a nesmí požadovat nepřiměřené honoráře. Tomáš, který má obrovské publikum, si o 300 tisíc říct může, jenže já takové publikum zdaleka nemám. Ale kdybych byl na jeho místě, ty peníze bych si vzal taky. U mě to funguje jednoduše. Já mám smlouvu s kulturní agenturou a agentura navazuje smluvní vztahy s pořadateli akcí. Vždy je přitom třeba vzít v potaz možnosti pořadatele, s jakou návštěvností lze počítat atp. Osobně se s pořadatelem na penězích nikdy nedomlouvám, já jen hraju a zpívám. Všechno, včetně případných problémů, řeším výhradně se svou agenturou.

Kolik recitálů měsíčně odehrajete?

J. Schmitzer: To je různé. Někdy dva, jindy osm…

Na repertoáru máte výhradně vlastní tvorbu?

J. Schmitzer: Výhradně. Jak hudbu, tak texty. Na nic jiného bych si netroufnul. Zpívat neumím, umím jen svým způsobem podat posluchačům svoje věci.

Vystupujete pouze sám nebo někdy i s doprovodem?

J. Schmitzer: Sám. S jednou výjimkou. Na mém cédéčku Bouda je písnička Máte na to, lidi jí říkají Prdel, a pořadatelé jednoho festivalu chtěli, abych právě tuhle věc zahrál. Jenže Máte na to je aranžovaná skladba a k jejímu zahrání je potřeba bigbítová kapela, aby to byl nářez. A tak jsem si půjčil pár rockových muzikantů. Vrátil jsem se do mladých let a bylo to senzační.

Svému stylu říkáte akustický punk?

J. Schmitzer: Ne, tak tomu rozhodně neříkám. To zase jen někdo vymyslel nějakou škatulku.

Máte nějaké hudební vzory?

J. Schmitzer: Například Erica Claptona a muzikanty jemu podobné. To, co tito lidé dělají, je prostě senzace. Naopak takoví ti přetechnizovaní kytaristé, teď mě žádné jméno nenapadá, ti pro mě naopak nejsou. Hrají sice brilantně, jsou to nabušené mašiny, ale jejich hudba přesto nemá ty správné koule.

Dosud jste natočil čtyři alba. Plánujete další?

J. Schmitzer: Zatím ne. Materiál na další album bych asi dohromady dal, ale to lepší ze své tvorby už jsem na cédéčka nahrál, a proč vydávat desku jen proto, aby vyšla?

Ještě zpátky k filmu. Za roli v dramatu Jako nikdy jste získal Českého lva, ale cenu jste si osobně nepřevzal. Co vás k tomu vedlo?

J. Schmitzer: Nehledejte v tom záhadu ani nějakou revoltu. Prostě jsem si tu cenu osobně převzít nemohl. Převzali ji za mě moje děti.

Můžete rozvést váš výrok, že vás filmaři štvou?

J. Schmitzer: Někteří filmaři, upřesňuji. A štvou mě, protože někdy zapomínají, že člověk už nemá tolik sil jako dřív. Parafráze… Každý dobrý chovatel, který si pořídí dostihového koně, si toho koně hlídá, má lidi, kteří dávají pozor, aby se nezranil, aby dostal dobře nažrat, byl v pohodě a pak mu vyhrál závod. A někteří filmaři se o své koně-herce příliš nestarají a nezřídka je naopak dost přetěžují. A na to já už nemám věk.

Zmínil jsem Českého lva. Co jste říkal na hojně diskutovaného a poněkud zpolitizovaného Českého lva letošního?

J. Schmitzer: Myslíte, jak se umělci vyjadřovali proti prezidentu Zemanovi? Takové věci bych do akcí jako je Český lev vůbec netahal. Český lev je kulturní záležitost a politika sem nepatří. Výroky proti prezidentovi navíc nepovažuji za tak důležité, aby jejich zaznění na Českém lvu mělo opodstatnění.

Váš názor na prezidenta Zemana je jaký?

J. Schmitzer: Tady ze mě odpověď v žádném případě nedostanete. Nejsem ani proti němu, ani s ním. Víte, já si taky musím počínat jako osoba veřejně známá. Chci tím říct, že svým názorem nehodlám ovlivnit ani jednoho člověka. Nechci být zodpovědný za cizí rozhodnutí. Když za mnou přišli politici s žádostí o podporu, tak jsem s nimi také vyběhl. Řekl jsem jim: „Pánové, ani omylem. Ledaže byste se mi poté zodpovídali. Já lidem řeknu, že jste prima kluci, ale pokud pak provedete nějakou sviňárnu, budu mít právo vás z vaší funkce vykopnout.“ A to by určitě nešlo.

Úplně na závěr… Je tu léto. Jak ho plánujete strávit?

J. Schmitzer: Popravdě řečeno, ještě nevím. Od července do září nehraju, snad jen s výjimkou hostování na nějakém tom hudebním festivalu. Jsem důchodce, což znamená, že se svým časem můžu nakládat, jak uznám za vhodné. A tak to taky dělám.

- Sváťa Doseděl -