...další články

Jitka Smutná: Herectví nelze dělat do mírného opocení.

Jste ze čtyř dětí. Bratr Vladimír je známý kameraman. Zbylí dva zvolili taky uměleckou branži?

J. Smutná: Ne. Já a Vláďa jsme vždycky byli na kumšt, další dva bráchové byli zaměření technického. Konkrétně elektrotechnického. Rádio dokázali vyrobit, ještě jako kluci. Zejména Eda byl geniální. V 70. letech vytvořil první český počítač pro děti. Ze součástek z produkce zemí RVHP. Myslel si, že jeho počítač Ondra bude cenově dosažitelný pro širokou veřejnost, jenže to se kvůli prodejcům bohužel nepovedlo a on z toho byl tehdy hodně nešťastný. Tomáš na tom byl s dovednostmi podobně, ale nakonec se vydal směrem jiným.

Jaké to v dětství bylo? Mít tři starší bráchy?

J. Smutná: Skvělé. Milovali mě stejně jako já je. Byli sportovci a chtěli, abych pecivál nebyla ani já. Doma v Nuslích jsem musela běhat kolem bloku a oni mi měřili čas, Vláďa mě naučil trochu fotit, nechávali mě číst knížky, které pro mě ještě úplně nebyly atp. A byli tam pro mě, kdykoli jsem je potřebovala. Nic z toho, co mě naučili, se mi v životě neztratilo.

Původně jste chtěla být novinářkou, ale po roce 1968 jste se rozhodla pro studium na DAMU. Proč? Byla za tím politická situace?

J. Smutná: Ano. Došlo mi, že za komunistické normalizace svobodnou novinařinu dělat nelze. Že žurnalista musí být poplatný ústřednímu výboru KSČ, a to se mi fakt nelíbilo. Novinářkou jsem chtěla být, protože v tomto oboru pracoval táta a protože jsem obecně zvědavá. Ostatně o veřejný život a politiku se zajímám pořád.

Po absolvování DAMU jste začala hrát ve Východočeském divadle v Pardubicích, ale už v roce 1976 jste přesídlila do Státního divadla v Ostravě. Chtěla jste hrát pod režijním vedením Jana Kačera, který se do Ostravy přesunul právě z politických důvodů.

J. Smutná: Přesně tak. Viděla jsem mnohá jeho představení v Činoherním klubu, na něž nikdy nezapomenu. Činoherní klub byl vůbec špičková záležitost. Lidi i nocovali v pasáži, jen aby jim vstupenky do divadla neutekly. Jan Kačer byl velké jméno a já o spolupráci s ním moc stála. A nezklamala jsem se.

Pan Kačer už asi nerežíruje?

J. Smutná: Ne, je v zaslouženém důchodu, ale v pražské Malostranské besedě má pravidelný literární pořad. Občas tam s ním účinkuju i já.

V Ostravě jste žila 14 let. Provdala jste se za kameramana Jaromíra Nekudu, s nímž máte syna Jakuba a dceru Terezu. Jakub stavěl kulisy v Divadle Na Fidlovačce, Tereza je herečka a navíc i zpívá. Lze říct, že se děti drží rodinné umělecké tradice?

J. Smutná: Kuba už se živí něčím jiným. Je to ten typ, co musí vidět, že za ním zůstalo něco hmatatelného. Terezka dělá to, co říkáte, ale kromě toho si přivydělává v artové kavárně. Ve světě je v naší branži kombinace zaměstnání běžná.

Tereza hrává i s vámi. Jaké to je? Když hraje máma s dcerou?

J. Smutná: No… (smích) Při zkoušení to někdy jednoduché není, ale nehádáme se. Terezka se vedle mě naučila divadelní hry správně číst i prezentovat, má výborný humor, je to pěkná ženská… Hraje se nám spolu dobře.

Nedávno se Tereza objevila i v televizní minisérii Volha, odehrávající se v počátcích československého televizního vysílání. Jak se vám to líbilo?

J. Smutná: Přiznám se, že jsem tuhle věc ještě neviděla, musím to napravit. Ale slyšela jsem, že je to docela drsné. Těším se.

Kromě hraní divadla natáčíte filmy a seriály, píšete poezii, skládáte písně a jste vlastně dílem folkařka. Svého času jste vystupovala i s Jarkem Nohavicou. Jaké to období bylo?

J. Smutná: Nádherné. V Ostravě se každý rok konal festival Folkový kolotoč, kam se sjížděli i interpreti, kteří se později stali opravdu známými. Karel Plíhal, budoucí uskupení Nerez…A já tam své písničky hrála a zpívala taky.

Váš hudební nástroj je kytara?

J. Smutná: Ano.

Jak dlouho to trvalo?

J. Smutná: Tuším do roku 1986. Vadilo mi, že písničky, jež měly lidi burcovat, protest songy, postupně nahrazovaly písničky řekněme plytké. Tedy nic pro mě. Jsem takové ztracené české květinové dítě. K veřejnému zpívání jsem se vrátila až před šedesátkou. S kytarou na zádech jsem začala jezdit po republice a do menších prostor přivážela své recitály. Pokračuju v tom pořád.

S kytarou na zádech?

J. Smutná: No ano. Neřídím, takže cestuji vlakem nebo autobusem. Je skvělé občas se trochu rozhýbat. Netvrdím, že to neunaví, ale mě za to tahle činnost stojí. Líbí se mi, že na rozdíl od divadla na své publikum dobře vidím. Terezka mě posléze seznámila se svým kamarádem kytaristou Milanem Kramarovičem, a protože jsme si kápli do noty, zahájili jsme vystupování ve dvou. Asi po půl roce přišli jeho synové, dvojčata Matěj a Jakub, s tím, že by se k nám rádi přidali, a po připojení Terezky vznikla sestava Rodinná fúze. Tři kytary – sólová, doprovodná a basová – a dva zpěvy. Teď pracujeme na přípravě folkového Vánočního turné.

Ještě k Jarkovi Nohavicovi. V posledních letech je ledaským kritizován například za své vnímání Ruska, za to, že Putinovi po vypuknutí války nevrátil ocenění… On se ale svými politickými názory netajil nikdy. Jak byste to okomentovala?

J. Smutná: Já vám nevím. V mých očích se Jaromír změnil a některé jeho názory poslouchám dost vyvaleně. S jeho pohledem na různé věci zkrátka nesouzním. Ale pořád si myslím, že je to báječný básník.

V roce 1990 jste se přestěhovala do Prahy a stala se členkou činohry Národního divadla. Důvodem vašeho přestěhování bylo angažmá v prestižním Národním?

J. Smutná: Je to tak. V Národním divadle jsem setrvala šestnáct let a hrála jsem skutečně hodně. Jenže v posledních letech toho angažmá jsem nabyla dojmu, že se přestávám profesně vyvíjet, a začala proto hrát i v divadlech jiných. Národní divadlo jsem nakonec opustila úplně.

V současné době máte angažmá kde?

J. Smutná: Jsem kmenová herečka pražského Divadla Ungelt.

Dnes jste tu s hrou Nadechnout se života, v níž hrajete pouze s Terezou Brodskou. Jak se hraje jen ve dvou? Je to náročné?

J. Smutná: Je to náročné. Ale tahle hra je skvěle napsaná. Je svižná, plná dramatických zvratů, momentů smutných i veselých… Hraje se nám výborně. Strašně záleží na vzájemné souhře, a my dvě jí dosáhly.

Teď vás odcituji: Herectví nelze dělat do mírného opocení. Chcete tím říct, že jinak, než naplno to prostě nejde?

J. Smutná: Já to tak alespoň mám. Naplno však může znamenat i civilně a přitom na dřeň a do slz. Není třeba tlačit na pilu, ale roli na půl plynu dobře zahrát nejde. A o muzice to platí taky.

Když pominu divadlo, máte za sebou úctyhodné množství filmových a seriálových rolí. Je nějaká, na kterou vzpomínáte opravdu ráda?

J. Smutná: Takových by se našlo! Ráda vzpomínám třeba na natáčení seriálu Velké sedlo. Tou dobou mi bylo osmatřicet, měla jsem dvě děti, točila devatenáct kilometrů od naší chalupy a musela to všechno zvládnout. Ale asi nejvíc vzpomínám na svou úplně první televizní roli z roku 1972, to mi bylo dvacet a ještě jsem studovala. Ten dvoudílný film se jmenuje to Cena zlata a hrála jsem v něm s Vlastimilem Brodským, Marií Glázrovou, Josefem Větrovcem, Aloisem Švehlíkem, Petrem Kostkou a s řadou dalších vynikajících herců. Byla to pro mě velká škola.

Co nekonečný seriál Ulice? Pořád v něm hrajete?

J. Smutná: Pořád. Moje postava má teď sice trochu útlum, ale brzy se do děje zase vrátí. Jsem zvědavá, co mi scénáristé připraví.

Kolik let jste v Ulici strávila?

J. Smutná: Asi čtyři roky. Hraju tam sestru Rudolfa Hrušínského mladšího, mého spolužáka.

Vaši kolegové z tohoto seriálu, se kterými jsem o něm mluvil, se shodují na tom, že tohle natáčení je poměrně řehole. Časné ranní vstávání, dlouhé natáčení takřka na první pokus, spousta textu… Cítíte to taky tak?

J. Smutná: Člověk musí být hlavně nesmírně dobře připraven. Musí se vyznat v textu, musí vědět, o čem je, a nemůže se v něm začít orientovat až na místě. Pokud připraven nejste, máte jít domů. Je tam ale prima štáb i atmosféra a každý, kdo by to kazil, je tak nějak přirozeně vypuzen.

Divadlo, zájezdy, učení rolí, zkoušky, natáčení, muzika… Jak to všechno zvládáte?

J. Smutná: (smích) A to mám ještě tři skvělá vnoučata, která mě taky zaměstnávají. Já jsem na zápřah zvyklá, chyběl by mi. Když si chci odpočinout, o samotě, jdu na ryby, na zahrádku nebo si vezmu knížku. Pokud mám inspiraci, tak i píšu. Poezii, písničky…

Minulý měsíc došlo k předávání filmových cen Český lev. A cenu za mimořádný přínos kinematografii tu převzal váš, již zmíněný bratr Vladimír, který stál za kamerou při natáčení takových děl, jako jsou Smrt krásných srnců, Kolja či Nabarvené ptáče. Byla jste na ceremoniálu přítomna?

J. Smutná: Nebyla. Já na tyhle akce nechodím a filmy mě jaksi míjí, na jejich sledování nemám čas. Ale za Vladimírovo ocenění jsem samozřejmě šťastná. Je to pracovitý a rozumný člověk s velkým citem pro obraz, světlo i smysl příběhu. Je o deset let starší a já mu vždycky naslouchala a dělám to stále. Fandím mu a mám ho moc ráda.

Na tomto ceremoniálu vzbudila poměrně velký rozruch děkovačka oceněné režisérky Darii Kashcheevy, která zde vyjádřila svou nespokojenost se situací žen, pracujících v umělecké sféře. Jak byste její vystoupení a následný mediální poprask okomentovala?

J. Smutná: To, co Daria řekla, bylo zcela správné a ještě nikdo to takhle veřejně a otevřeně nevyslovil. A poprask, který pak vypuknul, byl úplně nesmyslný. Vyčítat takovéto umělkyni, že mluvila obšírně, je ubohé. Kde jinde dostane prostor? Jsem ráda, že to udělala. Maminka, která zůstane s malými dětmi doma, je v uměleckém světě nevšední věc.

Takže to, že režisér její nadlimitně dlouhý proslov hlasitým pokynem z režie přerušil, se vám zřejmě nelíbí.

J. Smutná: Ten režisérský zásah se mi jeví poněkud drsný. Eticky přes čáru.

Když už jsme nakousli téma genderu… Dlouholeté manželství s Jaromírem Nekudou jste ukončila a otevřeně se přihlásila k opačné sexuální orientaci. Prý jste to poté neměla úplně lehké. Bulvár měl o čem psát atp. Je to tak?

J. Smutná: Ano. Bulvár je prostě bulvár. Co se dá pokazit, to pokazí. Já už to mám naštěstí vyřešeno a bulvárem se nezabývám. Ale zpočátku to bylo nepříjemné moc. Kvůli neustálému omílání toho tématu to začalo působit tak, že jsem to já, kdo chce, aby o tom bulvár psal. Což samozřejmě nebyla pravda, nestála jsem o to ani trochu.

Jak dlouho trvalo, než ta „senzace“ vyčpěla?

J. Smutná: Asi sedm let.

Splnil tento zásadní životní krok vaše očekávání? Jste šťastná?

J. Smutná: (úsměv) Jsem šťastná.

Na závěr ještě jeden váš citát: Nejvyšší hodnotou je pro mne životní harmonie. Chápu, že je tím řečeno de facto vše, ale přesto, můžete to trochu rozvést?

J. Smutná: Když se člověku něco přihodí, cokoli, měl by dbát na to, aby jeho reakce byly přiměřené a pokud možno vlídné. A to nejen vůči okolí, nýbrž i vůči sobě. Nic nepřehánět, nepropadat hysterii ani depresi či pocitu zmaru. Já to mám vrozené. Pojem životní harmonie podle mě znamená žít život v klidu, s vědomím vlastní ceny, a pracovat na sebedůvěře a sebepoznání. Štěstí už potom přijde samo.

- Sváťa Doseděl -