...další články

Josef Böhm: Byl jsem upnutý v popruzích, tělo venku z letadla a stovky metrů pode mnou!

Žijete v Deštné u Jindřichova Hradce. Pocházíte odtamtud, nebo jste Hradečák?

J. Böhm: Do Deštné jsem se přiženil po vojně a od té doby tam bydlím, už je to tedy 40 roků. Narodil jsem se ale v Jindřichově Hradci a do svých 19 let jsem žil v Kardašově Řečici.

Pamatuju si vás z prodejny sportovních potřeb v Panské, tehdy ještě Palackého ulici…

J. Böhm: Jsem vyučený prodavač a ve vámi zmíněné provozovně (dnes hradecké informační středisko, pozn. red.) jsem od roku 1981 pracoval jako vedoucí. Před tím jsem ale ještě absolvoval střední ekonomickou školu. Po listopadové revoluci jsem si otevřel obchod vlastní, opět se sportovními a rybářskými potřebami. Nejprve fungoval v pronajatých prostorách rohového objektu v Husových sadech (dnes pizzerie, pozn. red.), potom v domě dětí a mládeže a nakonec za prodejnou Pavla Körnera v Panské ulici, tedy kousek od místa, kde jsem začínal. U Pavla jsem byl asi devět let a pak jsem živnost ukončil. Marketům můj malý obchůdek konkurovat nedokázal.

Když si vzpomenete na Hradec v roce 1990 a podíváte se, jak vypadá teď, jste spokojen?

J. Böhm: Po vizuální stránce se Hradec během čtvrtstoletí neskutečně změnil. K lepšímu, pochopitelně. Zámek, obě náměstí, ulice a uličky v centru, sportovní zařízení, hospůdky a restaurace, hotely… Genius loci zůstal každopádně zachován. Město je čistší, učesanější a tak nějak barevnější. Prokouklo. Pravda, s náměstím Míru jsou trochu trable, ale co na světě je bezproblémové?

K čemu ve městě máte výhrady vy?

J. Böhm: Výhrady mám třeba k parkování. Znám to tady a přesto někdy dlouho jezdím, než místo k zaparkování najdu. Umím si představit, že ti, co to tu neznají, jsou na tom ještě výrazně hůř. Turistickému ruchu tohle nepochybně neprospívá. Na druhou stranu musím pochválit parkoviště, které poměrně nedávno vzniklo v prostorách někdejšího zahradnictví za budovou Oděvy. První čtyři hodiny zadarmo a dál deset korun za hodinu, to je výborné. Takových parkovišť by to ale chtělo víc. Domnívám se, že vhodné periferní lokality tady jsou. A kdyby se tyto napojily na městskou hromadnou dopravu, problém by byl možná vyřešen.

Jste členem ochotnického souboru. Jaký máte názor na zdejší divadelní zázemí?

J. Böhm: Myslím si, že Kulturní dům Střelnice se svou kapacitou Hradci bohatě stačí. Co tu ale trochu postrádám je menší, komorní scéna pro zhruba 30 až 50 diváků či posluchačů. O tomhle „restu“ už se mluví roky. Třeba na něj dojde v rámci rekonstrukce vyhořelého zámeckého pivovaru.

Co říkáte na hojně diskutované vykácení a vybetonování části hradeckého parku?

J. Böhm: V parném létě jsou fontánky pro děti senzační, o tom není pochyb. Stejně jako není pochyb o tom, že nové stromy zase vyrostou, i když my se toho nedočkáme. Dál za Kostelní ulicí už bych však v kácení nepokračoval. Nemám nic proti prořezání a ozdravení stromů, ani proti pokácení tří, čtyř kusů zjevně nemocných, ale další plošná akce by se mi nezamlouvala.

Cítíte se být regionálním patriotem?

J. Böhm: Ono je to trochu klišé, ale jo, cítím. O jindřichohradecký region se, i coby dokumentarista, zajímám poměrně intenzivně, ovšem krásně je i jinde. Co se mého patriotismu týče, s oblibou říkám, že se cítím být Čechoslovákem. Ne Čechem. Čechoslovákem. A to mi nikdo nevezme.

Býváte přítomen na většině zásadnějších lokálních akcí. Jak to všechno stíháte sledovat a objíždět?

J. Böhm: Bývaly časy, kdy jsem zvládl i osm akcí během jednoho dne, ale poslední dobou už absolvuju maximálně čtyři. To víte, starší pán. A jak stíhám sledovat, co se kde děje? Moc mi pomáhá informační servis, který jsem si během čtyřiceti let vybudoval. Lidi – koho neznám já, ten zná mě – mi telefonují, píší na facebook, města a obce mi posílají své zpravodaje a moje e-mailová schránka je neustále plná pozvánek, programů a upozornění. Akce dokumentuju zadarmo, a proto jsem velmi oblíben. (smích) Všude ale být samozřejmě nemůžu, to se stihnout vážně nedá, takže si tak trochu vybírám.

Přejíždění z místa na místo, mnohdy po večerech, čekání, focení, následné třídění a zpracování fotek… Zdá se, že dokumentaristice věnujete veškerý čas.

J. Böhm: Takřka veškerý.

Nemáte s tím doma problémy?

J. Böhm: Manželka si sice občas zanadává, ale musím říct, že je velmi tolerantní a po všech stránkách mě podporuje.

Napadlo vás někdy pověsit svou činnost na hřebík?

J. Böhm: Několikrát. Každý si to asi neuvědomuje, ale to, co dělám, není náročné jen časově, ale mnohdy i fyzicky. Při focení musím většinou stát, nezřídka i několik hodin v kuse, těžkou brašnu na rameni… Ano, někdy je to kapku řehole.

Fotíte výhradně digitálním fotoaparátem?

J. Böhm: Ano. Mám asi osm let starého Canona padesátku. Už pokukuju po novém, ale jenom tělo stojí čtyřicet tisíc korun a manželka se na tuhle investici moc přívětivě netváří.

Nebyl klasický foťák v něčem lepší? Vzhledem k limitovanému množství snímků na filmu musel člověk víc přemýšlet, než stiskl spoušť.

J. Böhm: Klasický fotoaparát své kouzlo určitě měl a má, ale domnívám se, že dnes je vhodný spíš pro lidi, kteří se zabývají uměleckou fotografií. Pro focení reportážní či dokumentární je nepochybně optimální digitál.

Kdy jste s focením začal?

J. Böhm: V letech 1970 až 1972 ve fotografickém zájmovém kroužku při Základní devítileté škole v Kardašově Řečici. Maminka mi tehdy za padesát korun koupila fotoaparát Pionýr. Focení mě tam polapilo a nepustilo mě dodnes.

Na záložních discích už musíte mít stovky tisíc fotek. Jak v tom archivu najdete jednu konkrétní?

J. Böhm: Těžko. Pokud po mě někdo chce fotku z let minulých, a ta fotka jde pořídit znovu, jdu a znovu ji pořídím. Je to výrazně rychlejší, než prohledávání externích disků. Upozorňuji, že na každý rok mám jeden až dva, a to prosím 3terabitové. O určitý archivační systém se ale samozřejmě pokouším. Například mnohé lidi už bohužel znovu vyfotit nejde.

Před pár lety jste si vyzkoušel i práci redaktora…

J. Böhm: Ano. Nejprve v redakci hradeckého deníku. Práce v denním tisku je ale časově i psychicky velmi náročná a já u ní vydržel jen něco přes rok. Když se na trhu objevil celostátní týdeník s regionálními mutacemi, přešel jsem do něj, jenže tento časopis po čase zaniknul a já měl po novinaření. Myslím na plný úvazek. Coby externista spolupracuji s lokálními médii pořád. Žurnál nevyjímaje.

Pořizujete dokumentární fotografie, ale i fotografie řekněme náladové. Co vás v případě těch druhých inspiruje?

J. Böhm: To, nač hledím, mě musí oslovit. Zaujmout. Pak to vyfotím. I když jedu v autě a dívám se po okolí, nevidím jen krajinu, vidím fotky.

Kocháte se…

J. Böhm: Ano, kochám se. Párkrát už se mi to málem nevyplatilo.

Jste jako skaut, vždy připraven. Bez vaší obří brašny vás člověk sotva potká. Co v ní všechno máte a kolik váží?

J. Böhm: Nosím v ní dvě těla fotoaparátů, tři objektivy, náhradní baterie, blesk, nějaké příslušenství, svačinu, vodu… Všechno to váží odhadem deset kilo. Kolegové mi z legrace říkají, že už musím mít prohnutou klíční kost.

V živé paměti máme reportéry z Jindřichohradecké televize, kteří v roce 2015 vyrazili natáčet reportáž do Libanonu a byli tam uneseni. Příběh má sice dobrý konec, ale nemuselo tomu tak být. Šel byste do více či méně riskantního kšeftu?

J. Böhm: Vzhledem ke svému věku a zkušenostem už určitě ne. Po Evropě jsem toho nafotil dost, ovšem bezpečně. Navštívil jsem Londýn, Moskvu, Berlín, Barcelonu, Paříž, Vídeň, Stockholm, Manchester a ještě asi dalších padesát velkých měst a metropolí.

Manchester, Barcelona, Paříž… Chtělo by se vám tam dnes znovu? S přihlédnutím k současné situaci? Mám na mysli migrantskou krizi, muslimské teroristické útoky…

J. Böhm: Nechtělo. Byl jsem v pětadvaceti evropských státech, ale to ještě byla jiná doba. Bezpečná. Bohužel už je pryč.

Jaký z toho všeho máte pocit?

J. Böhm: Mám z toho pocit, že je něco hodně špatně. Věci se neřeší tak, jak by se řešit měly, a někdo mocný opět rozhoduje o nás bez nás, tentokrát ale jaksi celoevropsky. Parafrázoval bych to výrokem „o Evropě bez Evropanů“. My Češi s tím asi moc nehneme, nicméně kus suverenity bychom si uhájit měli.

Cestovatel a fotograf Leoš Šimánek fotil v Severní Americe grizzlyho na pár metrů. Máte za sebou taky nějaké obtížné či přímo nebezpečné focení?

J. Böhm: Zrovna nedávno jsem fotil zavěšený z letadla, a to byla docela síla. Byl jsem upnutý v popruzích, celé tělo venku a několik set metrů pode mnou. Vždycky jsem totiž chtěl vyfotit Třeboňskou pánev, jenže fotky pořízené přes sklo kabiny nejsou to pravé. Takže, když se mi pak naskytla příležitost vyfotit to jinak… Letadlu, kterým jsem letěl, šly vyndat dveře a popruhy byly naštěstí tak velké, že jsem se do nich vešel i já. Visel jsem tam tak asi hodinu a cvakal a cvakal. Byl to zážitek a fotky jsem udělal skvělé.

V Hradci už nějakých patnáct let funguje Muzeum fotografie. Je to pro vás přínosné?

J. Böhm: Jistě. Přínos spočívá kupříkladu v tom, že člověk může vidět doma to, za čím by jinak musel jet někam daleko. Většinou do Prahy, ale i do zahraničí. A vždycky je dobré podívat se, jak to či ono dělají jiní.

Blíží se další výstava vašich fotografií. Ta bude k vidění právě v Muzeu fotografie?

J. Böhm: Ano. Vernisáž se bude konat v sobotu 16. září od sedmnácti hodin a její v tuto chvíli pracovní název je Šedesát ohlédnutí. Některé z šedesáti vystavovaných fotografií budou velkoformátové, jiné budou formátu menšího a na televizi navíc poběží prezentace další zhruba stovky fotografií z mých cest po Evropě.

Váš facebookový profil o vás prozrazuje, že nejste jen fotograf, ale i gurmán. Pokrmy, jejichž fotky sem umisťujete, připravujete sám?

J. Böhm: No jistě! Vařím dobře, vařím rád. Uvařím, vyfotím, sežeru. Brajgl, který v kuchyni natropím, zpravidla nenápadně opustím, zašiju se v pracovně, a když se později do kuchyně zase vrátím – ejhle, je uklizeno! Zázrak! Nebo spíš manželka.

Co je vaší dobrotou číslo jedna?

J. Böhm: Určitě svíčková na smetaně, ale tu zrovna nevařím, jsem spíš specialista na minutky, masové směsi atp. Jídel, která mám rád, je však mnohem víc. Moje prostorově výrazná figura je toho koneckonců důkazem.

Závěrem ještě k fotkám. Co plánujete? Kromě zmíněné výstavy a dalšího vytrvalého focení. Neuvažoval jste o tematické knize?

J. Böhm: Tenhle nápad nosím v hlavě už dlouho, ale co si budeme povídat, je to o penězích. Sám to financovat nedokážu a realizace projektu by tudíž byla možná jedině za předpokladu, že by se našel sponzor nebo vydavatel, který by byl ochoten vydat knihu na vlastní náklady. Jenže toho najít je samozřejmě těžké.

Máme tu podzim, čas plný teplých barev a přitom tak nějak melancholický. Fotíte podzim rád?

J. Böhm: Víte, já fotím rád každé roční období. A konkrétně podzim? Mám vypozorováno, že ten pravý, tak jak to vy asi myslíte, bývá přibližně jednou za čtyři roky. Krásný a až kýčovitě barevný. A takový podzim fotím pochopitelně strašně rád.

- Sváťa Doseděl -