...další články

Josef Dvořák exkluzivně pro ŽURNÁL: Jednou mě z divadla vynesou nohama napřed.

 

Dnes hrajete klasiku – Lakomce. Co vy osobně? Máte někdy tendenci ke škudlení?

J. Dvořák: Bohužel ano. Peníze vydávám opravdu nerad. Určitě ale nejsem sám, kdo nerad platí daně, účty nebo pokuty. Ano, s penězi se loučím těžce.

Můžeme se těšit na nějaký nový seriál s vámi?

J. Dvořák: Těžko říct. Herec je námezdná síla a musí čekat na oslovení. Abych byl ale úplně upřímnej, tak současné seriály mě dvakrát nelákají. Nechci hrát doktora, nechci hrát doktorova pacienta a nechci hrát návštěvu u pacienta. Komik se na tyhle role nehodí. Ale uvidíme, třeba se ke mně ještě nějaká vhodná seriálová role přiřítí a zláká mě.

V televizi běží několikátá repríza úspěšného seriálu Hospoda. Prý jste tímto seriálem nadšen nebyl. Proč?

J. Dvořák: A nebyl jsem sám. Hospoda se točila v polovině devadesátých let, kdy jsme my herci byli ještě v zajetí pěkných a poetických scénářů, podle nichž jsme hráli předtím, a scénář Hospody se nám zdál až příliš lidový. Štěstí bylo, že ten seriál dělali lidi, kteří se měli rádi a mají se rádi pořád. Hospodou jsme nebyli nadšeni svorně, jenže co se nestalo? Úroveň následně točených seriálů měla spíše klesající tendenci a Hospoda z nich k našemu údivu začala kvalitativně vyčnívat. Takhle se člověk stává spokojeným proti své vůli.

Ze seriálu Hospoda na diváka přímo čiší pohodová a přátelská atmosféra. Z vašich slov usuzuji, že stejná atmosféra panovala i při natáčení…

J. Dvořák: Je to tak. A jestli někdo tu pohodu masíroval neuvěřitelným způsobem, pak to byl Petr Nárožný, který byl v úžasné kondici a celé to doslova táhnul. Pan režisér Dudek to nakonec vzdal a de facto nám dal volnou ruku. V podstatě se chytil za hlavu a řekl, ať improvizujeme a děláme si, co chceme.

Poslední otázka k Hospodě… Pilo se tam skutečné pivo?

J. Dvořák: Kdepak. Naostro se při natáčení nepije nikdy. A Hospoda se skutečným pivem a rumem by nedopadla dobře. Vzpomínáte, kolik piv tam do sebe nalil Broňa Poloczek? Ne, to by fakt nešlo.

Letos se dost napsalo o vašem zlomeném kotníku. Jak se vám to stalo?

J. Dvořák: Úplně pitomě. Škobrtnul jsem na chodníku. Zdůrazňuji ale, že alkohol na vině nebyl. Do hospody na pivo jsem teprve šel. Při pádu jsem si přisednul kotník, ale přestože to dost zabolelo, rychle jsem se zase postavil. Vůbec jsem totiž netoužil po tom, aby mě někdo hbitě vyfotil a poslal to do Blesku, kde by k fotce napsali, že ostuda Dvořák měl nakoupeno za bílého dne.

Moc dlouho jste ovšem nemarodil. Proč? Jste takový vorkoholik?

J. Dvořák: První představení po pádu jsem odehrál ještě bez sádry a k doktorovi jsem šel, až když to bolelo čím dál tím víc. Potom se ale moje manželka vrátila z Itálie, a když uviděla moji sádru, zamávala mi před nosem seznamem deseti nasmlouvaných představení. Takže ne že bych byl takový vorkoholik, jde spíš o určitou míru zodpovědnosti. Nehledě na to, že přesouvání vystoupení je děsná otrava. Nakonec jsem si nechal dát na nohu laminátový gyps a všechna představení zdárně zvládnul. Myslím si, že herec má hrát, dokud je živej.

Manželka je vaší manažerkou. Nedře vás z kůže?

J. Dvořák: Víte, ona tak trochu musí. Největším bičem je pro herce termín. Jak už jsem řekl, herec je námezdní síla a o termínech nerozhoduje. Což je v mém případě dobře. Jestli totiž něco umím opravdu dokonale, pak je to vymlouvání. A bez přísného manažera bych se vymlouval pořád. Takže jsem moc rád, že se role produkční ujala právě moje žena. Polovina našeho bytu se sice změnila v kancelář, ale tak už to chodí.

Jak zvládáte život věčně na cestách?

J. Dvořák: Když jsem v padesáti letech odcházel z divadla Semafor a stavěl se na vlastní nohy, uvažoval jsem, jestli to vůbec vydržím. Stát se zájezdovou scénou. Rozhodně jsem to tehdy neviděl úplně růžově. Dnes však mohu říct, že na osud nežehrám. Sám od sebe bych se nikdy neosamostatnil a samostatnost je dobrá. Pokud v Jindřichově Hradci skončíme o půl desáté večer, jsem doma před půlnocí. Když ale skončilo představení ve stejnou dobu doma v Praze, do půlnoci jsem byl v posteli málokdy. Musel jsem ještě do divadelního klubu na skleničku a na kus řeči s kamarády. Z časového hlediska jsem na tom tedy nyní mnohdy líp.

Kdy plánujete odchod na penzi?

J. Dvořák: Já už důchodce dávno jsem, což o to, ale odejít na penzi? Nechat herectví? Mám pocit, že mě jednoho dne vynesou z divadla nohama napřed. Teprve pak přestanu hrát.

Tuzemskou politiku asi sledujete. Co jí říkáte?

J. Dvořák: Ke zdejší politice bych se vyjadřoval velmi nerad. Každý dnes mluví do všeho a o všem a já tím pádem slyším nejrůznější protichůdné názory, ve kterých se nezřídka orientuji dost obtížně. Řeknu jen tohle: představoval jsem si to jinak.

Máte na mysli vývoj po listopadu 1989?

J. Dvořák: Ano.

Jste známá osobnost… Jak vycházíte s bulvárem?

J. Dvořák: Žijeme ve společnosti, v níž bulvár existovat asi musí. Patřím samozřejmě k těm, kteří by uvítali, kdyby za lživé a pomlouvačné články nesl někdo konkrétní zodpovědnost. Jinak mě osobně je bulvár šumafuk.

Například Jiřina Bohdalová má zřejmě vůči bulváru jiné pocity…

J. Dvořák: To asi ano. My jsme tenkrát byli na dovolené s ní. Jiřina, nic zlého netuše, vyběhla na balkon, aby tam pověsila mokré plavky, a už to bylo. Jiřina Bohdalová nahá na balkóně! Senzace! Bulvární plátek vyslal svého fotografa, který vyčmuchal, kde bydlíme, získal pokoj s výhledem na nás a jal se číhat. Jsou to supi. Je to ale jejich boj. Když na to mají žaludek, tak ať to dělají.

Hrajete aktivně tenis. Stále trénujete třikrát týdně?

J. Dvořák: Minimálně třikrát!

Zahrál jste si někdy tenis s prezidentem Klausem?

J. Dvořák: Ne. A ani bych s ním hrát nechtěl. On musí vždycky vyhrát a to by bylo blbý hraní.

Co fotbalový tým Amfora? Pořád za něj kopete?

J. Dvořák: Já už jsem kopání nechal. Amfora hraje hodně po českém venkově a já ve svém věku nemám zájem, aby mě nějakej místní chasník zrasoval. Ne, na kontaktní sport už se necítím.

Preferujete zdravou výživu, nebo dáváte přednost méně zdravým dobrotám?

J. Dvořák: Jím, co mi chutná. Jen už se moc nepřejídám. Rozumný člověk si svoji váhu trochu hlídá a já to dělám taky. Chce to jen trochu vůle a dá se žít naprosto báječně.

Po čem byste se utloukl a co byste naopak nepozřel?

J. Dvořák: Pokrmů, po kterých bych se utloukl, je strašně moc. A do pusy bych nevzal třeba plíčky. Už to slovo je takový nějaký divný.

Jste známý představitel vodníků, kteří neodmyslitelně patří k nedaleké Třeboni. Zajedete tam někdy?

J. Dvořák: Ano, ale až na jednu tenisovou výjimku to zatím bylo vždycky s divadlem. Třeboňské divadýlko je krásné a Třeboň je strašně milá. Jižní Čechy mám všeobecně moc rád. Ono už to krásně zní. Jižní Čechy… Bohužel, vzhledem k tomu, že máme chalupu v Českém ráji, dostanu se sem na jih méně často, než bych si přál. Ježišimarja, tady je krásně! Když tudy projíždíme a máme čas, tak vždycky jedeme po okrskách, abychom mohli očumovat krajinu. Jo, máte to tady pěkný.

- Sváťa Doseděl -