...další články

Josef Laufer exkluzivně pro Žurnál!

Do Jindřichova Hradce jste přijel s pořadem Seniorské hrátky, který je zaměřen, jak už z názvu vyplývá, na lidi dříve narozené. Jak dlouho už se tomto pořadu věnujete?

J. Laufer: Přesněji řečeno jsem do něj zván. Už čtvrtým rokem. A mým rajonem jsou jižní Čechy. Součástí programu jsou samozřejmě i moje písničky, ale hlavní je debata se seniory. S různými hosty na nejrůznější témata. Svého času byli aktuální například tzv. šmejdi, tedy neseriózní obchodníci vnucující seniorům všelijaké krámy a produkty a tahající z nich nemalé peníze. Takže je to i jakási osvěta. Povídáme si o všem možném, co se starších lidí týká a co je zajímá. Samozřejmě pokud možno s humorem. A veselé historky taky nechybí.

Nedávno jsem zaznamenal výrok ze strany Pirátů, že by senioři měli být chráněni před nepravdivými zprávami na internetu, před tzv. fake news, a to poněkud zvláštním způsobem. Jejich potomci by jim prý měli některé stránky zablokovat. Jak byste takový nápad okomentoval?

J. Laufer: Takovéto zasahování do soukromí druhých se mi vůbec nezamlouvá. Nařizovat někomu čemu má věřit nebo naopak nemá, na to nemá nikdo právo. U dětí je to něco jiného, ale senioři děti nejsou.

Vaše celé jméno je Don José Francisco Pérez Rodriguez de Montagnes de Laufer, říkám to správně?

J. Laufer: Ano.

V občance máte, předpokládám, Josef Laufer…

J. Laufer: No jistě, jsem českým občanem. Ono dlouhé jméno se váže k mamince, která byla původem Španělka.

Dostal jste do vínku i proslulý španělský temperament?

J. Laufer: To by měl spíš posoudit někdo jiný, ale asi ano. Pravda je, že se mě v divadle občas ptají, kde se to ve mně bere. Já jim na to odpovídám, že mě měli vidět, když mi bylo šedesát.

Rodiče žili před válkou ve Španělsku, pak ve Francii a za války se už s vámi přestěhovali do Anglie. Říkám to dobře?

J. Laufer: Je to tak.

V roce 1947 jste se pak všichni přesunuli do Československa. Nevnímal jste to nikdy jako neprozíravé rozhodnutí rodičů?

J. Laufer: Ne. Táta byl z židovské rodiny a po válce ji chtěl najít. Když zjistil, že mu nacisté předky zabili, hodlal se do Anglie vrátit, jenže mezitím proběhl únor 1948 a spadla klec. Doslova. Byli jsme přestěhováni do pohraničí na Sokolovsku a táta tam začal pracovat jako lékař. Já s bratrem jsme zde nastoupili do základní školy, ale nejdřív jsme se museli naučit pořádně česky, což nám trvalo asi tak rok.

To pohraničí bylo jako za trest?

J. Laufer: Kdoví?

Přišli jste ze Západu. Dělali vám kvůli tomu komunisti problémy?

J. Laufer: Problémy s režimem měl tehdy snad každý, kdo nešel s ním, a nasranej byl kdekdo. Takže asi takhle.

Teď už ke kumštu… Na internetu o vás píší, že jste herec, zpěvák, scenárista, režisér, tlumočník, moderátor a textař. Co jste měl ve vašem profesním životě nejraději?

J. Laufer: Vždycky jsem byl v první řadě herec. A zpívání? Přestože se mu věnuju dodnes, za zpěváka jsem se nikdy nepovažoval. Ani za spisovatele, ale přesto píšu rád. Teď mi vyšla třetí sbírka povídek a zrovna dnes jsem dokončil scénář k dětskému muzikálu Ostrov pokladů.

Na živé nahrávce z osmdesátých let figurujete coby host skupiny Olympic. Jednalo se o koncert ke čtvrtstoletí rokenrolu a vy zde zpíváte elvisovku Fever. Byl jste u zrodu této kapely?

J. Laufer: To byl každý druhý. Tehdy se totiž hrál dnes už legendární pořad Ondráš podotýká a bigbíťáků jím prošlo opravdu hodně. Kromě kmenových členů Olympiku to byli Pavel Bobek, Pavel Šváb, Yvonne Přenosilová, Miki Volek… A já taky.

Čím si vysvětlujete, že Olympic pořád žije?

J. Laufer: Tím, že má Petra Jandu. Petr je úkaz. Má neskutečnou energii a nápady, je důsledný a vždycky měl jasnou vizi. Proto to funguje.

Vždycky jsem si vás spojoval s rokenrolem, ale když se ale podívám na váš repertoár, zjistím, že jste hodně multižánrový.

J. Laufer: Rokenrol je moje srdeční záležitost, je to základ a já ho nikdy neopustím. Mám ale rád i spoustu další muziky. Funky, blues, country… Miluju třeba kapelu Chicago. A co se týče mého zpívání… Opakuji, nejsem zpěvák, jsem zpívající herec a jako takový žádný vyhraněný styl nemám.

V šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech jste přesto natočil tolik písniček, že to později vydalo na několik hitových kompilací.

J. Laufer: Celkem to bylo k pěti stovkám písniček. Byť nemám hudební vzdělání a neumím ani noty.

Vaší největší peckou asi zůstane Sbohem lásko, já jedu dál.

J. Laufer: Asi ano. Tenhle text přitom patří k těm, co jsem napsal nejrychleji. Napadl mě v autě a doma jsem ho během hodiny dokončil. Moje texty nikdy nebyly rýmovačky, vždycky se jednalo o nějaký minipříběh, a v tomto případě tomu není jinak.

Máte tuhle písničku ještě rád?

J. Laufer: Ale to víte, že jo. Když ji po mně lidi pořád chtějí, já jim ji prostě pořád zpívám. Jsem profesionál. Nehledě na to, že ji pokaždé zpívám v jiném prostředí a jiným lidem, takže je to v podstatě vždycky trochu jiné. Můj vztah k této písničce je úplně v pořádku.

Dlouho jste zpíval s kapelou Golem, ale najednou stála místo vás u mikrofonu Petra Janů. Jak se to přihodilo?

J. Laufer: Jednoduše. Přijal jsem nabídku hlavní role v koprodukčních filmech o novináři Egonu Erwinu Kischovi, což obnášelo skoro roční natáčení. Na Golem jsem tudíž neměl tolik času, ale protože jsme všichni chtěli, aby kapela fungovala dál, začala mě zastupovat Petra Janů a po čase v Golemu zdomácněla.

Svého času jste exceloval ve filmové trilogii Zdeňka Trošky Kameňák. O roli Leo Kohna jste prý ale původně moc nestál. Proč?

J. Laufer: Já hlavně moc nestál o ten film. O ten žánr. Přišlo mi, že tam nebudu mít co hrát. Jenomže pak mi Zdeněk řekl, že by jiného Kohna nesehnal a já nakonec kývnul. A nelituju toho. Ta postava během těch tří filmů natolik vyrostla, že jsem mohl být se svým prostorem naprosto spokojen.

Dostal jste prý i velký prostor pro improvizaci…

J. Laufer: Ano. Když mě něco napadlo, domluvil jsem se Zdeňkem, aby mě kamera zabrala a já pak mimo scénář prohlásil třeba: „Proč já si tenhle ksicht nemůžu odepsat z daní?“ Když Zdeněk s Kameňáky s trojkou skončil, skončil jsem taky. Nepočítaje nezbytný krátký vstup s filmovou tchyní na začátku čtyřky.

Inspirovala vás při vymýšlení hlášek vaše skutečná tchyně?

J. Laufer: V žádném případě. Moje tchyně byla nesmírně milá a hodná paní.

Vaše dcera Ester celé roky působila v exotických a potenciálně nebezpečných zemích Blízkého východu. Míval jste o ni strach?

J. Laufer: To víte, že ano. Jsem táta. Musím ale říct, že Ester je velmi statečná a šikovná a má za sebou obrovský kus pozitivní práce. Účastnila se různých humanitárních programů, tři roky pracovala jako generální konzul v Turecku… Blízkému a Střednímu východu rozumí velice dobře.

Jaký máte na ten kout světa názor vy? Co třeba říkáte na tolik diskutovanou migraci? Lidí z Afriky a Blízkého východu?

J. Laufer: Všechno na světě se opakuje. I migrace národů. Už tu byla mnohokrát. Je logickým důsledkem toho, co způsobí příroda, ekonomika, člověk… Kdybychom toto téma měli probrat podrobněji, bylo by to na samostatný rozhovor.

A úplně nakonec… K Janu Přeučilovi patří klobouk, k vám patří doutník. Kdy jste se k doutníkům dostal?

J. Laufer: Během prvního ročníku na DAMU, když jsem půl roku pracoval na Kubě. Točili jsme tam film. Chodil jsem zde s jednou mulatkou a ta mě k doutníkům přivedla. Jenže doutníky jsou minulost. Už je nekouřím. Asi dvacet let. Tvůrci filmů a muzikálů to po mě nicméně pořád požadují. Alespoň naoko, bez ohně. Faktem však je, že výjimka potvrzuje pravidlo, a když za mnou přijede můj kamarád s dobrým doutníkem, u koňáčku si s ním zapálím.

- Sváťa Doseděl -