...další články

Kamil Střihavka exkluzivně pro ŽURNÁL

 

Jste bezesporu úspěšný zpěvák. Bylo od počátku vaším snem stát se jím?

K. Střihavka: Ne. Chtěl jsem být kytaristou, ale v první kapele, do níž jsem nastoupil v roce 1979, byly instrumentální posty obsazeny a jediné volné místo bylo za mikrofonem. A já si řekl, že nějak začít musím, a u mikrofonu nakonec zůstal. Zpívám už… No, jo. Už třicet let.

Co vás v začátcích ovlivnilo?

K. Střihavka: Především bluesová muzika, na které jsem vyrůstal. Blues a jeho interpreti jsou pro mě inspirací dodnes. Tuhle hudbu jsem chtěl vždycky i dělat, ale dopadlo to jinak.

Jak jste se k blues dostal?

K. Střihavka: Blues si mě prostě našlo. Někde jsem ho zaslechl a v tu chvíli se se mnou něco začalo dít. Následně jsem si zjistil, o co vlastně jde, a přirozeným vývojem se s touhle hudbou sblížil. Kde jsem tu první dvanáctku slyšel, to už si nevzpomenu, je to už hodně dávno, ale dodnes si vybavuju to vnitřní chvění, které jsem tehdy cítil. Blues je přesně to, co mám rád.

Poprvé jsem vás zaregistroval jako zpěváka metalové kapely Motorband…

K. Střihavka: Ano, na hudební scénu jsem skutečně vstoupil s Motorbandem. Na můj popud jsme se po dvou letech zkoušení rozhodli, že se muzikou budeme živit a prostřednictvím profesionálních přehrávek jsme se také zprofesionalizovali. Díky Motorbandu jsem pochopil, že hudba je to, co chci dělat na plný úvazek.

Bylo to náročné?

K. Střihavka: Bylo. Zkoušeli jsme každý den pět nebo šest hodin a koncerty byly doslova vysvobozením, protože trvaly jen hodinu a půl. Řekli jsme si, že nebudeme slepě obdivovat kapely zvenku, natož je kopírovat, a opravdu tvrdě na sobě pracovali. To období bylo skutečně náročné, ale po řemeslné stránce mi dalo strašně moc.

Pokud vím, uspěli jste i v zahraničí.

K. Střihavka: Na konci roku 1989 rozeslal náš tehdejší manažer po celé Evropě naše demosnímky, což, jak se ukázalo, nebyl marný počin. Ozvala se nám totiž jedna gramofonová společnost ze západoněmeckého Stuttgartu a my u ní následně natočili desku, která se jmenovala Made in Germany. Poté jsme s touto firmou podepsali smlouvu na pět alb a už se zdálo, že z nás dle jejich záměru bude světová kapela, jenže pak přišla moje hlasová indispozice a záměr se bohužel nevydařil.

Po osmnácti letech se vrací muzikál Jesus Christ Superstar, který v 90. letech sklidil obrovský úspěch. Postavu Ježíše hrajete exkluzivně pouze vy. Jaký máte z tohoto comebacku pocit?

K. Střihavka: Od derniéry tohoto muzikálu jsem dostal řadu nabídek k jeho oživení, ale mě to přišlo nepatřičné. Jenže pak za mnou po koncertech začali chodit lidi, hlavně mladí, a naléhali na mě, že Ježíše taky chtějí zažít. Naživo. Já ale pořád vrtěl hlavou. Vždycky jsem souhlasil s tvrzením, že dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze.

Nakonec jste ale podlehl…

K. Střihavka: Jo. Stalo se to poté, co jsme v Hudebním divadle Karlín asi šestkrát odehráli koncertní verzi Ježíše. Tenkrát se tam sešli všichni původní interpreti a muzikanti z doby, kdy jsme Ježíše hráli ve Spirále na pražském výstavišti. Ty karlínské koncerty byly vyprodané, jejich atmosféra byla úžasná a to všechno dohromady mě zkrátka zlomilo. Když pak ze strany Hudebního divadla Karlín přišla nabídka, tak jsem do té řeky podruhé vstoupil. Přitom jsem ovšem pořád tvrdil, a tvrdím to stále, že by Ježíše měli dělat lidi z nové generace.

Řekl jste, že obnovy Ježíše se dožadovali i mladí. Vídáte je teď v publiku?

K. Střihavka: Vídám. Mám radost, když při děkovačce vidím, že v hledišti převažuje právě mladá generace, která si Ježíše užívá úplně stejně jako generace předchozí.

Je nový Ježíš v něčem lepší než ten z let devadesátých?

K. Střihavka: My jsme do Ježíše tenkrát skočili, protože to pro nás byla legenda a muzika, která se nám líbila. Ale nikdo z nás neměl žádné zkušenosti s divadlem. Dnes je situace jiná. Mladí lidé, kteří hrají v současné verzi, mají muzikálové vzdělání, skvěle zpívají, tančí, hrají… Jsou zkrátka úplně jinde, než jsme byli my. Představení má i díky tomu úžasnou energii a já jsem moc rád, že jsem jeho součástí.

Dá se říct, že vás muzikál uspokojuje stejně jako vystupování s kapelou?

K. Střihavka: Jsou to zcela odlišné disciplíny, ale mě baví obě úplně stejně. Ať tak či tak, vždy jsem ve svém živlu a dělám přesně to, co mě naplňuje a baví.

Je pravda, že jste založil vlastní divadelní společnost?

K. Střihavka: Je to pravda. Letos v létě. A pro tuto společnost už jsem napsal i první divadelní hru. Moje představa je, že budu dělat divadlo pro radost. Je to pro mě nové dobrodružství a já se na ně moc těším.

Z vašich písní je v rádiu stále slyšet de facto jen Země vzdálená. Nemrzí vás, že dramaturgové nesáhnou i po jiných písničkách?

K. Střihavka: V rádiích to asi není o tom, kam to který dramaturg chce směřovat. Je to spíš o tom, co je součástí celé naší společnosti – o korupci. Pokud interpret nebo jeho management nezaplatí, rádia novou písničku hrát prostě nebudou. Když jsem asi před čtyřmi lety vydal svoji zatím poslední sólovou desku, tak jsem s některými lidmi z rádií mluvil, ale bylo mi řečeno, že písničky z nové desky hrát nebudou. Je to prý moc riskantní.

V jakém smyslu riskantní?

K. Střihavka: To jsem se zeptal taky. Prý když budou hrát něco nového, jdou do rizika, že posluchači přeladí na jinou stanici. Tak jsem to hodil za hlavu. Nové věci hraju na koncertech a rádia ať si pořád dokola vysílají Zemi vzdálenou. Lze říct, že jsem se vrátil na začátek. S kapelou poctivě objíždím republiku, snažím se bavit lidi a snažím se bavit i nás. V současné době mám asi nejlépe živě hrající kapelu v republice. Pokud mi někdo nevěří, tak ať zajde na náš koncert a na vlastní uši se o tom přesvědčí.

Lidi na koncerty chodí?

K. Střihavka: Chodí. Mám radost z toho, že se ještě pořád dokáží odtrhnout od televizí a monitorů počítačů a vyrazí na živou muziku. Když z pódia sleduji rozesmáté tváře, nesmírně mě to nabíjí. Koncerty totiž vnímám jako mejdany. Jako bych těm lidem zpíval u mě doma. Všichni ti, co přijdou, jsou vlastně moji kamarádi, kteří mě přes hudbu dobře znají. Bez koncertů nemůžu být. Stejně jako bez divadla. Obojí je můj život.

Má ještě vůbec smysl nahrávat nová alba?

K. Střihavka: Zatím snad ještě ano, ale brzy se to změní. Hudební nosiče, tedy cédéčka a dévédéčka, do dvou let definitivně skončí a nám muzikantům nezbyde nic jiného než věšet nové věci na internet a znovu vyrážet na koncertní štace. Zdůrazňuju však, že já to jedině přivítám.

- Jirka Konečný

- Sváťa Doseděl