...další články

Kamila Špráchalová pro Žurnál

Prošla jste několika divadly zvučných jmen. Divadlo Na Vinohradech, Divadlo ABC… Máte dnes někde stálé angažmá?

K. Špráchalová: Ne. Hraji ve třech divadelních společnostech, z nichž dvě mají scénu v pražském divadle Palace.

Členkou Divadelní společnosti Háta jste jak dlouho?

K. Špráchalová: Tři roky.

Háta je početná parta. Je to dobrá parta?

K. Špráchalová: Je to vynikající parta. Opravdu. Než jsem do ní vstoupila, neměla jsem ráda dlouhé divadelní zájezdy, ale s Hátou se na tyto nezřídka i třídenní akce doslova těším. Chodíme společně na oběd, do sauny, na pivo… Je to prostě báječné a já věřím, že ta pohoda vyzařuje i z jeviště.

Paní Olga Želenská se prý, coby principálka souboru, snaží z herců vyždímat maximum a ansámbl jí proto říká otrokářka. Je to pravda?

K. Špráchalová: Jojo, otrokářka je jedna z jejích přezdívek. Olga to ale nese dobře, smysl pro humor jí nikdy nechyběl.

Vaše jméno je úzce spjato s dabingem. Slýcháme je během závěrečných titulků spousty filmů…

K. Špráchalová: Co se dabingu týče, měla jsem štěstí na krásné a výrazné role, za což jsem velmi vděčná. A protože jsem dabovala i televizní seriály, které jsou neustále opakovány, je mé jméno slyšet skutečně často.

Dabing je nesmírně důležitý. Je-li špatný, může pohřbít i dobrý film. Co příprava na dabingovou roli obnáší?

K. Špráchalová: Ještě než odpovím… Dabing, to je pro mě už minulost. S řadou dalších dabérů jsem podepsala smlouvu s agenturou, chtěli jsme dabing vrátit tam, kde dřív býval. Tehdy se dabér s dabovaným dílem podrobně seznámil, zjistil si o čem to je, jaký má postava, již má dabovat, charakter, absolvoval zkoušku, respektive zkoušky a teprve pak se do dabování pustil. V současné době se dabuje rovnou a de facto bez přípravy. Výsledek tomu samozřejmě odpovídá. A právě proto už nedabuju. Rychlodabing mě nebaví. Když nemůžu dělat práci pořádně, nedělám ji raději vůbec.

Dabují výhradně herci nebo existují i dabéři z povolání?

K. Špráchalová: Výhradně herci. Ovšem nezřídka tací, kteří se na dabing dali hned po škole a s hraním vlastně ani nezačali. Studijní obor dabér každopádně neexistuje. Často slýchám nebo čtu „herečka a dabérka“, jenže to je nesmysl. Dabing je jedno odvětví herectví.

Francouzský komik Louis de Funes svého času řekl, že mu k profesní spokojenosti chybí jen hlas Františka Filipovského. Parádní bylo například i spojení Annie Girardotové a Věry Galatíkové… Měla jste v repertoáru taky někoho, s kým jste si dokonale sedla?

K. Špráchalová: Ano. Teď si nevybavím jméno, ale byla to ta černovlasá herečka s kulatým obličejem, co hrála v sitkomu Krok za krokem. A pak to byla herečka, taky si nevzpomínám na jméno, ze seriálu Chicago Hope. V těchto případech jsem měla pocit, že přesně tak jako ony bych to hrála i já.

Dabing už tedy neděláte. Nechybí vám?

K. Špráchalová: Jak říká moje kolegyně Dáša Čárová, stýská se mi po tom dobrým dabingu. Dřív byl dabing kolektivní záležitost. Při dabování Kroku za krokem nás bylo v dabovací kabině i sedm, a mělo to atmosféru a švih. Ale dnes? Dnes tam člověk trčí sám a čte něco, o čem vlastně nic neví.

Na televizní obrazovce jste se poprvé objevila v roce 1977, v seriálech Nemocnice na kraji města a Žena za pultem. To vám bylo šest let. Kdo v tom měl tehdy prsty?

K. Špráchalová: Maminka. Byla tenkrát členkou mimického souboru Divadla Na Vinohradech, což bylo v podstatě tzv. křoví, a režisér Jaroslav Dudek, který zmíněné seriály režíroval, bral lidi z tohoto soboru jako kompars. A občas potřeboval i křoví dětské. Dětských komparsistů nás bylo víc, ale mě jedinou to chytlo.

V 80. a 90. letech jste byla především princeznou. Říkám to správně?

K. Špráchalová: No jasně! To bylo moje princeznovské období. Když byli moji kluci malí, někdy jsem je zavolala k televizi, aby se na mě podívali. Jak jsem byla krásná. A mladší syn mě jednou fakt dostal. Chvíli na mě v televizi civěl a pak se zeptal: „Tuhle taky dabuješ?“ Poprvé jsem byla princeznou v patnácti a naposledy ve dvaatřiceti.

Kterou vaši televizní roli považujete za významnou či přelomovou?

K. Špráchalová: Nevím, jestli je lze nazvat přímo přelomovými, ale moc ráda jsem měla role v seriálech Pojišťovna štěstí a Cesty domů. A milovala jsem i menší roli operní divy v Ordinaci v růžové zahradě. Lidi mi dodnes říkají, jak vzpomínají na to, jak jsem je zde dokázala rozesmát. Ta komická role mi seděla fakt hodně. Škoda, že byla jen epizodní.

V šoubyznysu se pohybujete od útlého dětství. Přesto o sobě říkáte, že jste trémistka…

K. Špráchalová: To je pravda. Když jsem jednou točila pohádku s vámi zmíněnou Věrou Galatíkovou a zajíkala se trémou, řekla mi ona: „To znám. A čím je člověk starší, tím je to horší.“ Já si tehdy říkala, jak je to možné? Tahle paní herečka a tréma? Časem jsem ale pochopila, že tréma a určitá rozechvělost k herectví patří. Učí člověka pokoře. S povděkem však mohu konstatovat, že tréma paralyzující už mě naštěstí opustila. Při premiérách jsem mívala takovou trému, že jsem nebyla schopna promluvit. To už sice neplatí, nicméně trémou trpím pořád.

Co na vaši trému zabírá? Panák?

K. Špráchalová: Panák ne. (smích) Nic!

Nebyla tréma za vaším příklonem k dabingu?

K. Špráchalová: Ne. Já mívala trému i při dabování. Zejména, když jsem stála vedle dabérů par excellence, kterých jsme měli vskutku požehnaně.

Máte dva syny, Kryštofa a Františka. Jak jsou staří?

K. Špráchalová: Dvanáct a třináct.

Takže pučící puberta?

K. Špráchalová: Zatím ne. Oni jsou strašně hodní.

Předpokládáte, že bude hůř?

K. Špráchalová: Já doufám, že bude hůř. Jsou zatím tak strašně hodní, až mě to děsí. (smích) Dá se říct, že jsem ráda za každý náznak kverulantství.

Už nejsou ve věku, kdy kluci chtějí být popelářem, ale…

K. Špráchalová: Ne, umělci rozhodně nebudou!

Jo, to jsem se chtěl zeptat. K čemu tedy inklinují?

K. Špráchalová: Mladší má výtvarné nadání a asi by se mu líbilo povolání designera, webmastera nebo něco podobného, starší má zase talent na jazyky. Takže uvidíme. Věřím, že v životě se ani jeden neztratí.

Údajně máte ráda tmu. Můžete tu informaci rozvést?

K. Špráchalová: Jsem těžký melancholik, a jakmile padne tma, cítím se příjemně. Už když jsem dnes jela z chalupy sem, to bylo fajn. Večer, snášející se na zasněžená pole, černé lesy, prostě nádhera. Při činnosti mám v bytě ráda světlo, ale navečer, když je klid, cítím se nejlíp při svíčce a příjemné hudbě. A samozřejmě s manželem. Jsem melancholik a jsem jím ráda.

Opravdu skáčete s padákem?

K. Špráchalová: Neskáču, ale skočila jsem. Jednou. Volným pádem ze čtyř a půl tisíce metrů. A sama, nikoliv v tandemu. Parašutistický kurz mi poskytl kamarád asi během dvou hodin. Seskok byl zážitek a já svého rozhodnutí ani trochu nelituju.

Měla jste před výskokem strach?

K. Špráchalová: Právě že neměla. A zmíněný kamarád parašutista mi řekl, že absence strachu je při seskocích s padákem docela průšvih. Skutečný malér však spočíval v něčem jiném. Neudělala jsem patřičný pohyb, tzv. banán, a v klubíčku se řítila k zemi. Ostatní mě museli ve vzduchu zachytit a vrátit do správné polohy. Žádná velká legrace. Chybělo málo a dneska jste si musel povídat s někým jiným. Další skákání už neplánuju.

Prý vám šmakuje pivo?

K. Špráchalová: Jo, pivo mi chutná moc. Krom jiného navštěvuji i Pivní slavnosti v Popelíně nebo hospodu Na statku v Horních Dvorcích, kde točí vynikající pivo z regionálního pivovaru Kozlíček. Malé pivovary preferuji a upřímně jim fandím.

Zajít si s manželem na pár kousků vám tedy proti mysli není…

K. Špráchalová: Vůbec ne.

S hospodou úzce souvisí cigarety. Co říkáte na diskutovaný protikuřácký zákon?

K. Špráchalová: Jsem nekuřák, ale s tímto zákonem zásadně nesouhlasím. Jsem kvůli tomu ochotna se i pohádat. Ten, komu cigaretový kouř vadí, má mít možnost jít do prostředí nekuřáckého, buď jen do nekuřáckého oddělení, nebo do nekuřácké hospody, tím by to ale mělo skončit. Tenhle zákon přináší i různé paradoxy. Moje kolegyně, co bydlí na Žižkově, si mi postěžovala, že už nemůže mít otevřená okna, protože pod nimi začali kouřit hosté sousední hospody a kouř jí jde přímo do bytu. O zvýšeném hluku a vajglech na chodníku nemluvě. Do teď přitom o té hospodě ani nevěděla. A vadí mi ještě jedna věc. Když má někdo vlastní hospodu, stát by se do jejího provozu montovat vůbec neměl. Vnímám to jako omezení občanské svobody. Ať si lidi sami vyberou, do jakého podniku chtějí jít a do jakého ne. Zejména na venkově to mnohde dopadne tak, že hospoda zanikne a místo ní vznikne soukromý klub, jehož členové – dříve štamgasti – budou moci kouřit dle libosti a celý zákon na ně bude krátký. Jakákoli prohibice je na pendrek. Lidi si cestičku vždycky najdou.

Ještě k pivu. Jaký máte osobák, tedy osobní rekord?

K. Špráchalová: K tomu jsem se už jednou vyjádřila a bulvár následně rozmázl, že jsem alkoholička. Devět. To je můj osobák. Samozřejmě ne na posezení! Postupně, během dne a večera. Ráda bych to alespoň jednou dotáhla na desítku, ale při devátém pivu jsem se zatím vždycky zasekla.

Asi před dvěma roky jste se rozhodla zbavit kil navíc. Povedlo se, ovšem dle vašich slov jste to nechtěla přehánět. Souhlasí?

K. Špráchalová: Souhlasí. A jak vidíte, nepřehnala jsem to. (smích) Přiznávám, že jsem strašný požitkář. Vychutnávám si i dobrý chleba. Třeba ten z nedalekých Zahrádek. A zrovna pečivo plné sacharidů figuře moc neprospívá. Jenže já to prostě nedám. Jsem tedy neukázněná, ale říkám si, že všichni přece vychrtlí být nemusí. Důležité pro mě je, že jsem zdravá.

Co byste vzkázala ženám, které to naopak přehánějí a ve snaze vypadat jako modelky své zdraví riskují?

K. Špráchalová: To, co bych ráda odpověděla, do novin dát nejde. Řeknu vám něco jiného. Znám spoustu nezadaných a věčně lovících vychrtlin, ale neznám žádnou pěknou macatou ženskou, která by neměla chlapa. Není to o rozměrech a kilech, je to o tom, co žena vyzařuje. A pokud vyzařuje pohodu, není co řešit. Ženské, co se pořád hlídají a jen uzobávají ty svoje saláty, ty chlapům snad ani sympatické být nemůžou. Ne dlouho. Nebožtík Pavel Pípal mi říkal: „Kamilo, objednejte si, co chcete. Platím to. Já se budu jenom dívat.“

Optimální váhu si ale určitě nějak udržujete. Jak?

K. Špráchalová: Přirozeným pohybem, fitko nesnáším. A ve chvíli, kdy přestanu dopínat divadelní kostýmy, uberu sacharidy a vysadím pivo, to je celé. Moje váha se pak vcelku rychle vrátí do čísel, která mi vyhovují, a já zase můžu být požitkářkou. Asketický život bez občasného zhřešení by se mi určitě nelíbil.

Do Hradce jste se dnes přesunula z nedaleké vísky, kde máte chalupu. Region na pomezí jižních Čech a Vysočiny tedy dobře znáte?

K. Špráchalová: To si teda pište. Od svých čtyř let jsem zde byla takřka každý víkend a pak každé prázdniny. S partou asi patnácti dětí jsem lítala po Horní Olešné, pomáhala v JZD, spoustu času jsem strávila v kravínu… Nikdy jsem neměla pocit, že jsem pražské dítě. Když jsme pak byli starší, chodili jsme pěšky (!) do Popelína do kina – tři koruny ruský film, pět korun český, sedm korun americký – a hlavně na taneční zábavy. Ušli jsme těch odhadem deset kilometrů, na zábavě jsme se standardním způsobem upravili – magický voko atp. – a během kilometrů zpátečních jsme krásně vystřízlivěli a domů dorazili čistí jako slovo Boží. Na tohle všechno děsně ráda vzpomínám a stejně ráda se sem pořád vracím.

- Sváťa Doseděl -