...další články

Karel Šíp exkluzivně pro ŽURNÁL

 

Vaše televizní Všechnopárty je nejúspěšnější talk-show v Česku. Čím to podle vás je?

K. Šíp: Tak to se ptáte nepravýho! Já jenom můžu říct, že jsem rád, že za těch sedm let, co ten pořad běží, si ho diváci pravidelně dokážou najít. Podle mých informací se na Všechnopárty skutečně dívá nadstandardní počet diváků, ale proč, to samozřejmě nevím. K takto vysoké sledovanosti jsme se pochopitelně museli propracovat a je taky pravda, že jsme dříve neměli tak dobrý vysílací čas, jako máme dnes. Pátek večer je výborná doba. Když jsme vysílali proti Ordinaci v růžové zahradě, bylo to mnohem horší.

Během natáčení tohoto pořadu prý takřka stoprocentně improvizujete? Je to pravda?

K. Šíp: Ne takřka. Stoprocentně! Každý díl je improvizace od začátku do konce. Jen si předem zjistím, co jsou moji hosté zač, ale jinak nic připraveného nemám. Diváci to tak mají rádi. I já jako divák to tak mám rád. Když má moderátor otázky připravené předem, zpravidla se to pozná. V mém pořadu tedy reaguji na své hosty a oni zase reagují na mě. Je to pak takové živé. Výhodou je, že nejde o přímý přenos. Z natočené hodiny a půl se nakonec odvysílá pětačtyřicet minut, takže ten odpad je poměrně velký.

Pamatuji si, že když jste si před časem pozval kreslíře Mareše, Urbana a Vyčítala, lezl jste po čtyřech a doslova ty tři prosil, ať už proboha drží hubu, že z toho pořadu po sestříhání nezbyde vůbec nic. Tenkrát se vám improvizace vymstila?

K. Šíp: No… Víte, ono to bylo poznamenáno tím, co jsem se dozvěděl až potom. Ti tři už asi hodinu před natáčením seděli v šatně a napájeli se z flašky slivovice, kterou přinesl trémista Vyčítal. Při natáčení byli proto pánové kapku odbrždění. Tenhle díl se divákům každopádně hodně líbil.

Jan Kraus si mi před časem postěžoval na produkční diktát ohledně hostů jeho pořadu. Jak je tomu v případě Všechnopárty? Taky vám do toho kecají?

K. Šíp: Ne. A myslím, že ani on neříkal tak úplně pravdu. Mám dojem, že jenom trochu zveličil to, jak po něm jednou někdo chtěl, aby pozval hosta, kterého on pozvat nechtěl.

Jak si tedy svoje hosty vybíráte?

K. Šíp: Udělám si takovou širší nominaci zajímavých osobností a lidi, které na to mám, pak začnou potenciální hosty obvolávat a zjišťovat jestli mají čas a zájem. Všichni mi košem nikdy nedají.

Teď k jinému tématu. Po letech opět zažíváte otcovství. Je to zásadně jiné než poprvé?

K. Šíp: Rozdíl to určitě je. Karlovi teď bude třicet, Honzík chodí do druhé třídy. Tenkrát jsem byl pořád někde rozlítanej a ani si pořádně neuvědomoval, jak Kája roste. Teď si otcovství snažím vychutnávat víc.

Petr Janda se nechal slyšet, že by si ještě na jedno dítě troufnul. Co vy?

K. Šíp: Kdepak, já jsem takhle spokojenej. Rodinu už rozšiřovat nebudeme. Víte, on to Petr Janda říká jenom proto, že by chtěl kluka, tak je to.

Jaké jste měl dětství vy?

K. Šíp: Jiné než mají dnešní děti. Nechci být staromil a říkat, že lepší, ale jiné, to ano. Já věčně lítal po lese, z tvrdého papíru jsem si vystřihoval vojenské výložky, rýsoval si na ně frčky a s dřevěným samopalem si hrál na vojáky. V zimě jsem si vyráběl boby, na podzim draka… Tohle už dnešní děti neznají. Každá doba je zkrátka nějaká, ale já bych to moc nesrovnával.

K rockové muzice jste se dostal v šedesátých letech přes hraní v kavárně. Je to tak?

K. Šíp: Rocková muzika… Já vlastně nikdy neměl vyloženě rockovou kapelu. Naše skupina Faraon hrála k tanci a na repertoáru měla široké spektrum žánrů, nikoli tedy třeba jen ortodoxní rock´n´roll. Žádné velké ambice jsme neměli. Teprve s příchodem Jirky Schelingera, který byl velký talent, jsme zkoušeli, jestli bychom zvládli vyšší koncertní úroveň, jenže velmi záhy nám Jirku přetáhl František Ringo Čech a tím to zhaslo.

Odpustil jste Ringovi?

K. Šíp: Už dávno. Ale tenkrát jsem mu to měl opravdu za zlé. V té době jsme se s Ringem vůbec neznali. Jednoho dne mi prostě zavolal a řekl: Pane Šíp, Schelinger je ode dneška členem mojí kapely. Tečka.

Někde jste řekl, že když Schelinger skočil z mostu do Dunaje, jel možná v drogách a vy že tomu celkem věříte. Co vás k této víře vede?

K. Šíp: Jirka byl k ledasčemu náchylnej. Alkohol moc nepil, ale říkalo se, že si tenkrát v Bratislavě dal nějakou drogu, snad marihuanu. A já docela věřím, že to může být pravda. Jak jsem ho znal, tak, když se něco takového objevilo, chtěl to vyzkoušet. A jestli vyzkoušel tohle a líbilo se mu to, dovedu si představit, že si to občas vzal i potom.

Jako moderátor-bavič jste začínal ve dvojici s Jaroslavem Uhlířem. Zřejmě už tradiční otázka: Proč jste se rozešli?

K. Šíp: Původně jsme spolu začali dělat televizní písničkovou hitparádu, jmenovalo se to Hitšaráda. Televize nás tehdy nominovala, protože já byl textař a Jarda skladatel. Nebyli jsme tedy klasičtí moderátoři, fungovali jsme jako autorská dvojice. A s tím do toho Jarda šel. Jenže postupně jsme tam začali hrát humorné scénky a začali se přetvářet v komiky, a to už šlo mimo Jardův plán. Vadilo mu, že je hudební skladatel a lidi ho přitom vnímají jako komika. Proto to utnul.

Nového parťáka jste nehledal?

K. Šíp: Nehledal. Vlastně skoro vzápětí jsem začal dělat vlastní talk-show Horoskopičiny a stal jsem se sólistou. Teď sice spolupracuji s Pepou Náhlovským, ale klasická komická dvojice jako byli třeba Lasica a Satinský, to nejsme.

Minulý měsíc jsem mluvil s vaším spoluhráčem z fotbalové Amfory Josefem Dvořákem, který mi řekl, že už se ve svém věku kontaktnímu sportu vyhýbá. Co vy?

K. Šíp: Já se zatím kontaktnímu sportu nevyhýbám a pár fotbalových zápasů za sezónu vždycky odehraju.

Název fotbalového klubu Amfora je vlastně zkratka…

K. Šíp: Ano, znamená to AMatérské FOtbalové RArity.

Spolupracujete i s Karlem Gottem. Je pravda, že jste jeho „komediální poradce“?

K. Šíp: To není tak úplně přesné. Jde o to, že když je Karel v situaci, kdy má obšírněji promluvit k publiku, například při přebrání Zlatého slavíka, chce být vtipný a originální a chce, aby jeho řeč měla hlavu, patu a švih. A tehdy se mnou své „projevy“ předem konzultuje. Žádný jeho dvorní poradce ale nejsem.

Jaký máte názor na Gottovu televizní reklamu na čaj?

K. Šíp: Nemám mu to za zlé. On mi řekl, že když mu to autor a režisér reklamy Petr Čtvrtníček předestřel, zdálo se mu to vtipné. Líbilo se mu, že v každé té reklamě říká: Reklamu, tu já bych nikdy nedělal! Když jsem tuhle reklamu viděl poprvé, opravdu jsem se zasmál. A je-li reklama vtipná, nemůžu proti ní nic mít.

Při posledních volbách jste dal hlas politické straně Věci veřejné, ale pak jste přiznal určité rozčarování z povolebního vývoje. Co vás zklamalo?

K. Šíp: Věci veřejné jsem skutečně volil a na žádost bývalého kolegy Radka Johna je i trochu veřejně podpořil. Dlouho jsem říkal, že tady skoro není koho volit a kdyby se objevila nová pravicová politická strana, tak že jí svůj hlas určitě dám. A proto jsem volil novou pravicovou stranu Věci veřejné. Jenže po volbách se ukázalo, že tahle strana je dost rychlokvašená a její činnost se mi přestala líbit. Moji podporu už nemá.

Co vůbec na současnou tuzemskou politiku říkáte?

K. Šíp: Nadšený z ní nejsem. Kdo by taky byl? Když to jde od desíti k pěti. Ve chvílích, kdy jsem z politiky opravdu hodně otrávenej, si ale říkám: Vzpomeň si na dobu před rokem 1989! Na tu beznaděj a zoufalství. Na dobu, kdy nebylo vidět světýlko na konci tunelu. Teď máme sice zase jiné starosti, ale já jsem ještě pořád rád, že nemáme ty starosti, co jsme měli předtím.

Na závěr ještě k jednou k hudbě… Jste spoluautorem muzikálu Ať žije rokenrol! Jak se tomuhle kusu daří?

K. Šíp: Je momentálně u ledu. Možná nebylo příliš šťastné, že jsme s ním přišli do divadla, jehož polovičním spolumajitelem je Michal David. Když je totiž spolumajitel také muzikálový autor, jak tomu v Michalově případě je, může se snadno stát to, co se stalo nám. Museli jsme zkrátka vyklidit pole, protože Michal vyrukoval s vlastním muzikálem Kat Mydlář. Petr Janda, který je v kontaktu s producentem, mi ale řekl, že hraní Kata Mydláře se blíží ke konci a někdy příští rok zjara že začneme Ať žije rokenrol! zase hrát.

- Sváťa Doseděl -