...další články

Lenka Vlasáková: Nechodila jsem ani na dramatický kroužek. Můj talent, jestli to tak mohu nazvat, byl všem, včetně mě, dost utajený.

Dnes jste přijela s divadelní hrou Musíme si pomáhat, jejíž obsah zná spousta lidí především z filmového zpracování. Filmová verze i divadlo mají sice téhož režiséra, tedy Jana Hřebejka, ale předpokládám, že mezi oběma provedeními nějaký rozdíl bude.

L. Vlasáková: Rozdílů je tu hodně. Divadlo nám například neumožňuje provést tolik změn prostředí, kolik umožňuje film, to je asi jasné. Další výrazný rozdíl spočívá v počtu postav. V divadelní verzi nás hraje mnohem méně, než ve verzi filmové, což je ale také pochopitelné. Počet menších rolí se v divadle smrskl asi na pět postav. Naopak v textu žádný zásadní rozdíl určitě není.

Jedná se o válečný příběh. My jsme válku naštěstí nezažili, když ale slyšíte a vidíte, co se kolem nás v poslední době děje – krize na Ukrajině, krize migrantská, teroristé z Islámského státu, politické zemětřesení v EU – nezmocní se vás někdy obava, že nás ještě nějaká válka čeká?

L. Vlasáková: Víte, já se snažím vůbec o tom nepřemýšlet. Obrovskou krizi, která nyní cloumá Evropou, samozřejmě vnímám, ale abych se dopředu zabývala tím, jestli bude válka, nebo nebude, to ne. Totéž platí o úvahách o řešení konfliktů, jež, jak říkáte, jsou všude kolem nás.

Slýcháme i o tom, že někteří obyvatelé Švédska mají z budoucnosti takové obavy, že svou zemi raději preventivně opouští. Umíte si představit, že byste z bezpečnostních důvodů také emigrovala?

L. Vlasáková: Člověk zahnaný do naprosto kritické situace by to možná takto vyřešil. Předpokládám, že mezi Syřany, kteří nyní ze své země utíkají, je většina těch, co to taky nedělají dobrovolně. Činí tak z obavy o život svůj a o životy členů své rodiny. Takže, abych vám odpověděla… Ano, za určité situace si vlastní emigraci představit umím.

Volbu vaší profese prý ovlivnil talentový kurz, vedený dnes plzeňským hercem Antonínem Kaškou, rodákem z Jindřichova Hradce...

L. Vlasáková: Je to tak. Zmíněný kurz, na který mě mimochodem přihlásila moje babička, i Tonda Kaška ovlivnili můj život způsobem opravdu zásadním.

Vaši rodiče jsou ekonomové. Proč jste se nevydala v jejich stopách? Co vás přivedlo ke studiu herectví na DAMU?

L. Vlasáková: Vždycky jsem byla humanitně orientovaná a ekonomii bych proto studovat určitě nešla. Pokud bych bývala nebyla přijata na DAMU, šla bych studovat mou milovanou archeologii nebo s uměním úzce související estetiku.

Nebyli rodiče proti vaší volbě? Nepreferovali například spíš jistotu státní služby?

L. Vlasáková: Nepreferovali. Tatínek měl pocit, že bych mohla být žurnalistou, ale do ničeho mě netlačil. Rodiče mi v podstatě dopřáli, abych se na DAMU zkusila dostat, avšak potom určité obavy měli. Netušili, do jakého prostředí se vydávám, a já to vlastně netušila taky. Nikdo z nás se divadlu nikdy nevěnoval a já dokonce nechodila ani na dramatický kroužek. Můj talent, jestli to tak mohu nazvat, byl všem, včetně mě, dost utajený. (smích)

Kde jste prožila své dětství?

L. Vlasáková: Narodila jsem se v Praze, konkrétně na Vinohradech. První polovinu dětství jsem prožila ve Střešovicích, druhou pak v Horních Počernicích, kde rodiče postavili domek. Tehdy byly Horní Počernice takové hodně vesnické, dnes už jsou ale pohlceny Prahou. Měla jsem tam les, rybník… První, co jsem po návratu ze školy zpravidla udělala, bylo to, že jsem hodila tašku do kouta, skočila na kolo a uháněla za kamarády. Ve Střešovicích jsme bydleli ve vile, kde žily ještě tři další rodiny. K vile patřila zahrada, na níž jsme se my děti mohly náležitě vyřádit, naproti byl kopec ideální na sáňkování… Obě části mého dětství byly krásné.

Byla jste vzorňačka, nebo s vámi byly taky rebelské problémy?

L. Vlasáková: Spíš jsem byla vzorňačka. V pubertě jsem byla na všechny standardně drzá, samozřejmě, když ale vidím, co dělají puberťáci dnes, musím i tak konstatovat, že jsem byla dítko úplně v pohodě.

Ve filmu jste se poprvé objevila už v roce 1990. Film se jmenoval Houpačka, a komedie to zrovna nebyla. Vzpomenete si, co vás během natáčení vaší prvotiny překvapilo?

L. Vlasáková: Překvapila mě hlavně intenzita té práce a to, jaký výkon po mě tvůrci požadovali. Podotýkám, že jsem byla naprostý začátečník. Houpačka se totiž natáčela těsně po ukončení kurzu, o němž jsme se bavili před chvílí, a na kterém jsem se seznámila s jedním asistentem režie, který mě následně doporučil na casting. Na tomto castingu jsem uspěla a obratem se dostala do prostředí, jež pro mě bylo úplně nové a neznámé. Navíc jsem zde dostala hlavní a roli, a to dost těžkou, takže těch věcí, co mě tenkrát překvapily, bylo opravdu hodně. Pravda však je, že mi tato role na startu kariéry velmi pomohla. Režiséři mě totiž začali poměrně často obsazovat do rolí žen, které v životě potká nějaká svízel, a ony se s ní poperou.

Hrajete i v novém filmu Lída Baarová, který kromě ovací sklidil i značnou kritiku. Proč tomu tak podle vás bylo? Jedná se o natolik kontroverzní téma?

L. Vlasáková: Až tak kontroverzní téma to podle mého názoru není. Spíš si myslím, že potíž spočívá v kontroverznosti režiséra Filipa Renče. Víc bych to nerada rozebírala.

Teď krátce odbočím… Tvrdá kritika se nedávno snesla i na hlavu Lenky Dusilové a Davida Kollera, kteří se v rámci udělování Andělů obrátili na veřejnost s výzvou, směřující proti prezidentu Zemanovi. Jaký na to máte názor?

L. Vlasáková: K jejich projevu bych řekla jen jedno. Nechápu, proč by ti dva neměli mít právo vyjádřit svůj názor i tímto způsobem. Já jsem Miloše Zemana taky nevolila a k jeho počínání mám rovněž značné výhrady.

Prošla jste řadou televizních seriálů, a to včetně nekonečné Ulice. Svého času jste zde se svou seriálovou rodinou tvořila zásadní prvek, ale pak jste najednou byli všichni pryč. Proč? A chystá se váš návrat do děje?

L. Vlasáková: Nechystá. Nikdo z nás o tom alespoň neví. A proč jsme z děje zmizeli? V seriálu Ulice to tak funguje. Je tam pár stálých pilířů, ale ostatní postavy se neustále proměňují. Upřímně řečeno, ono by pro stejné postavy za chvíli nebylo co psát, a takhle je to pro diváka nepochybně zajímavější. Příchodem nové postavy a nového charakteru vznikají nová témata a děj se může někam posunout. Mám dojem, že právě proto mají lidi Ulici tak rádi.

Obecně se hovoří o tom, že účinkování v seriálech je pro herce výrazně lukrativnější než účinkování v divadle. Berete své hraní v seriálech jako nutné zlo?

L. Vlasáková: Musíte to brát tak, že herectví je moje povolání, kterým živím sebe a svoji rodinu. To, že seriály dávají hercům určitou finanční jistotu, je pravda. Většina z nás v nich hraje za účelem vydělání zajímavých peněz, ale pojmem nutné zlo bych je neoznačila.

Jste každopádně značně vytížená žena. Divadlo, zájezdy, natáčení filmů, seriálů… Přitom máte čtyři děti. Jak to všechno zvládáte?

L. Vlasáková: Můj manžel je sice taky herec, ale zvládáme to oba. Musíme. Základ je všechno si pokud možno dobře zorganizovat. Když je potom zle, nastupuje babička nebo paní na hlídání. Někdy je to trochu chaos, ale ten už k naší profesi patří.

Váš manžel Jan Dolanský hraje ve filmech nezřídka pěkné raubíře. Jaký je v reálu?

L. Vlasáková: Raubíř určitě není. Honza je temperamentní a veselý muž. Má spoustu energie a nápadů, je organizačně schopný a velmi láskyplný otec. Klidně by mohl hrát i pohádkového prince. V pohádce už sice hrál, ale prince dosud nikdy.

V novém seriálu Ohnivé kuře váš muž vaří. Jak je na tom s vařením doma?

L. Vlasáková: Co se vaření týče, je na tom Honza moc dobře. Zrovna včera vařil bramboračku, je ale schopen uvařit cokoli a dokáže připravit i kompletní menu. Například jeho guláš je dokonalý. Jen sladké jsem od něj ještě nejedla, u nás doma peču já.

Tento rozhovor vyjde v květnu, a to už budou na dohled prázdniny. Jak strávíte letní dovolenou?

L. Vlasáková: Zatím nemám tušení. Předpokládám, že na naší chalupě. Strávili jsme tam celé Vánoce i Velikonoce, tak proč tam nestrávit i letní dovolenou? Zahrádka a příroda mě strašně baví a vždycky úplně cítím, jak mě obojí energeticky nabíjí. Pokud vyrazíme k moři, zvolíme nejspíš Chorvatsko. V tuto chvíli však ještě nemáme upřesněny termíny natáčení, takže na konkrétní plánování dovolené je ještě brzy. Každopádně už se na ni moc těším.

- J. Konečný, S. Doseděl -