...další články

Lubomír Brabec exkluzivně pro Žurnál

Během koncertu jste zmínil, že jste se nedaleko Strmilova naučil plavat. Kde konkrétně to bylo? Na rybníku Komorník?

L. Brabec: Ano. Coby pětiletý kluk jsem byl v chatovém kempu na Komorníku s tatínkem. Ty dřevěné chatky jsou tam dodnes. A táta mi jednoho dne povídá: „Už seš dost velkej, koukej se naučit plavat.“ S těmi slovy mnou švihnul do vody a bylo hotovo. Od té doby plavu. Svého času jsem plaval dokonce i závodně. Hodit do vody je někdy to nejlepší, co pro člověka můžete udělat, a to i ve významu přeneseném.

Máte na tento region ještě nějakou vzpomínku?

L. Brabec: Mám. Jsem vodák a do této lokality jezdím mnoho let. Sjížděl jsem i řeku Kamenici. Poprvé jsem si na ní fakt hodně namlátil hubu, ale pak jsem se to naučil a zamiloval se jak do vodáctví, tak do tohoto kraje. Je tady krásně. Když jsme sem dnes jeli, řekl jsem přítelkyni, že to tady určitě musíme projet na kolech.

Dnes jste tu koncertoval s Danem Hůlkou. Jak váš společný projekt vzniknul?

L. Brabec: Stále zůstáváme u vody. S přibývajícím věkem jsem z malých lodiček přesedlal na lodě větší, na plachetnice, a začal jezdit po moři. A během této činnosti, je to už víc než deset let, jsem se seznámil a skamarádil s Danem, který na plachetnicích jezdí od mládí. Na moři jsme spolu v podstatě každý rok. Letos jsme brázdili vlny u Řecka a rozhodli se, že tam uspořádáme koncert pro jachtaře. Akce se podařila, my zjistili, že se nám takový tandemový projekt líbí, a dohodli se na jeho pokračování.

Začínal jste s houslemi. Co vás přesměrovalo na kytaru?

L. Brabec: Narodil jsem se v muzikantské rodině, tatínek byl kontrabasista plzeňského orchestru, a v šesti letech jsem tudíž jaksi musel do houslí. Chodil jsem do nich sedm let, a pak jsem si u tatínka vyprosil přeorientování na kytaru. Můj důvod byl zcela prozaický. Měl jsem totiž pocit, že s houslemi nejde sbalit žádná holka. Kytara je k tomuto účelu nesrovnatelně vhodnější. Představoval jsem si, že budu hrát bigbít nebo oslňovat u táboráku, jenže brzy mě potkalo velké štěstí, spočívající v tom, že jsem potkal pana profesora Knoblocha, který mě seznámil s krásou hudby klasické.

Nedávno jsem mluvil s vaším kolegou Štěpánem Rakem, a on mi mimo jiného řekl, že vlastní uměleckým kameníkem vyrobenou funkční kytaru z mramoru. Máte doma taky nějaký unikát?

L. Brabec: Kytara z mramoru určitě vypadá hezky, ale kloudně na ni hrát jde asi sotva. Takovou nemám. Co naopak mám, jsou dva mistrovské nástroje, které byly postaveny speciálně pro mne. Jedná se o jedny z nejlepších kytar na světě. Tu poslední pro mě postavili v Japonsku, čekal jsem na ni deset let.

U takových nástrojů se bavíme o stovkách tisíc korun?

L. Brabec: Bavíme se o milionech.

V roce 2004 jste s Petrem Jandou a Lubošem Andrštem vytvořili společný hudební projekt a nahráli album 3 Guitars. Jak na to období vzpomínáte?

L. Brabec: Jen v dobrém. Než jsme tu desku začali točit, musel Petr Janda rok cvičit. A cvičil opravdu poctivě. Vždycky přišel a nadával, že má rozmačkané prsty. Ono hrát v bigbítu pár akordů a sól je něco trochu jiného. Tím ovšem Petra nechci nijak znevažovat. Mezi našimi rockovými kytaristy je nepochybně ten nejlepší. Po zmíněném cédéčku jsme odehráli několik koncertů, ale pak jsme se rozprchli každý za svým. Luboš a já si spolu nicméně čas od času zahrajeme.

Zmínil jste, že jste vodák. Vezmete večer u ohně do ruky kytaru a vypálíte i nějaké trampské pecky?

L. Brabec: Ne. Tyhle věci jsem nikdy nehrál a nikdy je ani hrát nebudu. Na vodě bývají stovky kamarádů, kteří tyto písničky umí hrát úžasně, tak proč bych se jim do toho pletl? Každá muzika potřebuje své prostředí. Ta, kterou dělám já, potřebuje koncertní síň, kostel atp. Je taky třeba, aby se na ni návštěvníci koncertu připravili, něco si o ní případně zjistili, vzali si společenské šaty… Na vodě je prostředí pro muziku úplně jinou, a to je v pořádku.

Nemají z vás vodáci-kytaristi mindrák či trému?

L. Brabec: Občas ano, ale ti, co mě znají, už vědí, že přede mnou hrát klidně můžou, že je kritizovat ani pomlouvat nebudu. Proč bych to dělal?

Věnujete se též adrenalinovým sportům jako je canyoning nebo skialpinismus. Nemáte obavu o své ruce?

L. Brabec: Víte, mě na těchto sportech adrenalin až tak nezajímá. Tyto sporty si vybírám, protože mě někam zavedou a ukáží mi nové krásno. Když vlezete do kaňonu, uvidíte neuvěřitelnou přírodu, když letíte balonem, pozorujete tu nádheru shora, když se potápíte, spatříte neskutečný mořský svět… Adrenalin je až sekundární. A o ruce se nebojím, spíš se někdy bojím o život. (smích)

Sport, nahrávání, koncerty… Váš život je poměrně náročný. Jak si udržujete fyzičku?

L. Brabec: Právě sportem. Je to však čím dál tím horší. Myslím v tom smyslu, že se do sportování musím stále více nutit. Jak ve svých pamětech napsal Karel Klostermann… Je mi třiašedesát let, stařec k hrobu se schylující. Hýbat se ale snažím pořád.

Máte taky nějakou neřest?

L. Brabec: Neřesti mám všecky.

Umělci bývají vyznavači dobrého vína. Platí to i ve vašem případě?

L. Brabec: Platí. Víno mám rád. Rozhodně o sobě netvrdím, že jsem znalec, ale dobré víno od špatného poznám.

Jste Plzeňák, takže co pivo?

L. Brabec: Pivečko mám rád taky, ale jenom to naše, plzeňské.

V roce 1997 jste jako první muzikant odehrál koncert v Antarktidě, přesněji řečeno na lodi Greenpeace, kotvící u jejích břehů. Jak vás to napadlo?

L. Brabec: Nenapadlo to mě. V Radiu Classic jsem měl takový pořad, do něhož jsem si zval různé zajímavé lidi, a jedním z nich byl Jaroslav Pavlíček, který v Antarktidě vybudoval polární stanici a napsal knížku o tom, jak přežít v drsné přírodě. A když jsem mu vyprávěl, že jsem jeho příručku v terénu osobně otestoval, řekl mi: „Pojedete s námi do Antarktidy, jste ten správnej člověk. A uděláme tam koncert.“ Já si v první chvíli říkal, že se snad zbláznil. Komu budu hrát? Tučňákům? On mi ale vysvětlil, že obyvatelé polárních stanic trpí nedostatkem kontaktu s živou kulturou, a můj koncert tudíž nepochybně velmi uvítají. Skutečnost, že tam ještě nikdy nikdo nekoncertoval, jsme zjistili až později. Ve finále došlo k dohadům o to, kde se akce uskuteční, zda na území pod správou Chile nebo Argentiny, a my proto nakonec zvolili území neutrální – loď Greenpeace jménem Arctic Sunrise, která tam zrovna kotvila. V publiku, jež k nám z ledové pevniny dopravily vrtulníky, byli polárníci z Argentiny, Chile, Číny, Brazílie, Ruska… Japonská televize z toho dokonce pořídila záznam.

Do Antarktidy jste se dvakrát vrátil. Čím vás země ledu tak zaujala?

L. Brabec: Antarktida je magický kontinent. Kontinent, kde člověk ještě nevystřelil na člověka, kde zvířata člověka naznají jako predátora, nebojí se ho, ani na něj neútočí. My, co jsme v Antarktidě byli, bychom tam nejraději jezdili každý rok. Je tam nádherně.

Zpět k hudbě… Pokud neposloucháte klasiku, co posloucháte? Nebo patříte k hudebníkům, co preferují ticho?

L. Brabec: Přesně tak. My muzikanti máme opravdu nejraději ticho. Když jsem ale v autě, pouštím si rádio a poslouchám všechno. Chci mít taky trochu přehled o tom, co se v muzice děje. Nejvíc mi však dává poslech hudby klasické. Pokud někdo objeví svět klasické hudby, jeho život se stane barevnější a krásnější.

Obligátní otázka závěrem: Humorná příhoda…

L. Brabec: Takových je! V podstatě pokaždé, když pořadatel uvádí můj koncert, si vzpomenu na jedno vystoupení s Václavem Hudečkem. Pořadatel tehdy napochodoval před publikum, nasadil vážný kukuč a neméně vážně pravil: „Dámy a pánové, přichází Hudec s Brabečkem.“ To nás s Václavem úplně rozsekalo. Seriózní atmosféra byla v trapu a my skoro nemohli hrát.

- Sváťa Doseděl -