...další články

Lucie Štěpánková exkluzivně pro Žurnál

Vystudovala jste Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a už za studií jste začala hostovat v ostravské Divadelní společnosti Petra Bezruče a v Národním divadle moravskoslezském. Následně jste prošla dalšími divadly, ale nyní jste tzv. na volné noze?

L. Štěpánková: Ano, stálé angažmá nemám. Po škole jsem šest let hrála v Oblastním divadle v Pardubicích a poté jsem se přesunula do Divadla na Vinohradech v Praze, kde jsem strávila taky šest let. Po dětech už jsem se tam nevrátila a zůstala, jak říkáte, na volné noze. Chtěla jsem to zkusit.

Je to lepší?

L. Štěpánková: Ano. Když je práce. A já si na její nedostatek naštěstí stěžovat nemůžu. Mám teď mnohem víc svobody a líp si můžu organizovat čas.

Narodila jste se ve Vsetíně a v dětství jste závodně lyžovala a věnovala se baletu. Tyto aktivity už jste ze života vypustila?

L. Štěpánková: Lyžuju pořád. Nejraději se svými dětmi, které mají tento sport také rády. Balet už je pryč. Kdybych ale dostala nabídku do StarDance, možná bych na ni kývla a to, co jsem se kdysi naučila, tam zkusila uplatnit. (smích)

Máte slavné herecké jméno, ale do proslulé umělecké rodiny Štěpánkových nepatříte…

L. Štěpánková: Ne. Ale v jednom představení hraju s Petrem Štěpánkem a jeho manželkou Zlatou Adamovskou, kteří do vámi zmíněné rodiny patří, a Petr mi řekl, že by mě klidně adoptoval a do rodiny přibral. (smích)

Ve vaší rodině jste jediná, kdo se věnuje kumštu? Když tedy pominu manžela.

L. Štěpánková: Ano. Tyhle ambice nikdo jiný neměl.

Co vás k herectví přivedlo? Údajně kamarádka.

L. Štěpánková: Je to tak. Měly jsme stejné představy o životě a svět fantazie nás bavil natolik, že jsme začaly psát pohádky. A pak jsme svoje plány rozvíjely dál. Jenže když jsem rodičům řekla, že chci jít na konzervatoř, žádné nadšení se nekonalo. Jak už bylo řečeno, v naší rodině nikdo nic takového nedělal, a rodiče měli navíc pocit, že nejsem natolik extrovertní, aby pro mě tohle povolání bylo vhodné. Koneckonců, jejich názor byl vcelku opodstatněný. Vždyť já do té doby nechodila ani do dramatického kroužku. Nakonec jsem si ale prosadila svou a na konzervatoř se i s kamarádkou dostala.

Maminka provozuje soukromou mateřskou školu. O tom, že byste se k ní připojila, jste nikdy neuvažovala?

L. Štěpánková: Zastoupila mě tam starší sestra. Příležitostně v té školce ráda trávím čas, moje dcery taky, ale má profesní cesta to není. Takže ne, neuvažovala jsem o tom.

Líbilo by se vám, kdyby se vaše dcery, Anežka a Berta, vydaly ve šlépějích rodičů?

L. Štěpánková: Mám svoji práci moc ráda a nevadilo by mi, kdyby se tímto způsobem živily i dcery, ale nechci je připravit o možnost rozhodnout se, čím v životě chtějí být. Nedávno jsem je vzala na jakousi společenskou akci, a když se jich během toho večera asi dvacátý člověk zeptal, jestli chtějí být herečkami, byly z toho dost otrávené. Do ničeho je nutit nebudu, ale nebudu jim ani nic rozmlouvat. V jejich rozhodnutích je podpořím.

Jsou právě v pubertě. Je to peklo?

L. Štěpánková: Zatím to zvládáme. Mluvit se s nimi pořád ještě dá, ale náročné to někdy je. Všechno je to o správné komunikaci.

Jaká puberťačka jste byla vy?

L. Štěpánková: Mám pocit, že jsem vždycky byla hodná holka a rodiče se mnou problémy neměli. Navíc když jsem v patnácti nastoupila na konzervatoř, přes týden jsem se v Ostravě vybouřila dostatečně a na víkend se vracela jako hodná holčička. Moje puberta tedy rodiče tak nějak minula.

V roce 2010 jste obdržela Cenu Thálie. Za co to bylo?

L. Štěpánková: Nebylo to za žádnou konkrétní roli. Jednalo se o cenu pro činoherce do 33 let, tedy všeobecně za dosavadní herecký výkon, řekněme za talent. Moc jsem si toho ocenění považovala a považuju si ho dodnes.

V Divadle na Vinohradech jste sdílela šatnu s Jiřinou Jiráskovou, Janou Hlaváčovou či Hanou Maciuchovou. Tedy s první ligou. Jaké to bylo?

L. Štěpánková: Krásné. Každá z těch dam měla ke mně jiný přístup, ale přijaly mě k sobě všechny. Nikdy jim za to nepřestanu být vděčná. Zpočátku jsem před těmi osobnostmi měla velký ostych, ale ony byly ke mně neuvěřitelně milé a velice mi pomohly. Jiřina Jirásková mě dostávala svým sarkasmem, Jana Hlaváčová byla taková maminka a Hanka Maciuchová byla prostě noblesní dáma. Kontakt a práce s nimi byly pro mě velká škola. Něco vám konzervatoř prostě nedá. Vzpomínám si, jak paní Hlaváčová přišla na první čtenou zkoušku a už uměla celý text. A já si řekla: Aha, tak takhle!

Jste hojně obsazována. Vybíráte si role? Respektive některé odmítáte?

L. Štěpánková: Už se mi to taky stalo. Ale spíš v divadle a hlavně z časových důvodů, než že bych nad nějakou rolí ohrnovala nos. Nechci na jevišti trávit každý večer a šidit tak rodinu. Naše holky rostou jako z vody a já se o tohle období nechci připravit. Svůj život se snažím rozumně vybalancovat. Třeba teď jsem ve fázi, kdy už si žádné představení přidávat nebudu.

O televizní tvorbu jste prý valný zájem nemívala. Kdy se to změnilo?

L. Štěpánková: Nejspíš při natáčení krimi seriálu Případy 1. oddělení, kde jsem ztvárnila nesnesitelnou policejní šéfku, opravdu prvotřídní mrchu. Do té doby jsem byla před televizní kamerou nejistá, nervózní… Ale režisér toho seriálu Peter Bebjak mě dokázal uvolnit a já si uvědomila, že je to vlastně fajn.

Je pravda, že jste to za tuto roli od diváků schytala? Že vás s vaší postavou nesmyslně ztotožnili?

L. Štěpánková: Stávalo se. (smích) S tím už představitelé záporných rolí musí počítat. A já navíc ubližovala Ondrovi Vetchému, což někteří diváci asi těžce nesli. Hulvátský ke mně ale nebyl nikdo a já byla za záporačku ráda. Vždycky jsem byla obsazována do rolí dobračisek a vyzkoušet si pro změnu roli opačnou bylo skvělé. Negativní postavy jsou barevnější a nabízejí víc možností, jak je uchopit.

Natáčíte něco teď?

L. Štěpánková: Ano, natáčím televizní seriál, který se jmenuje Polabí. Je od tvůrců úspěšných seriálů Kukačky a Zlatá labuť, takže lze předpokládat, že se divákům bude líbit taky.

Říkáte o sobě, že jste zodpovědná herečka a do divadla dáváte spoustu energie. Kde si energii naopak dobíjíte?

L. Štěpánková: Ono je to tak, že divadlo mě zároveň i nabíjí. Energii mi dává samotná práce, reakce publika… Když člověka něco baví, nabíjet ho to musí. Kolem Vánoc jsem měla hodně volna. Bylo to prima, odpočinek jsem potřebovala, ale ke konci už mi práce v divadle začínala chybět. Což ovšem neznamená, že jsem workoholik. Nejsem. Jsem ráda s rodinou, chodím na procházky se psem, čtu si… Umět občas vypnout je důležité.

Váš dnešní spoluúčinkující Miroslav Nosek mi svého času řekl, že během covidu patřil k hercům, kteří se museli živit úplně jinak. Jak jste tu dobu zvládla vy?

L. Štěpánková: Já za covidu naštěstí žádnou zásadní změnu absolvovat nemusela. Nad vodou mě tenkrát držel dabing. Nic jsem netočila, divadlo se nehrálo, ale dabovat se nepřestalo. Mnozí moji kolegové však takovou možnost nedostali a svou finanční situaci museli dočasně řešit způsobem mnohem zásadnějším. Z někoho se stal barman, z jiného skladník…

Jste pejskařka a váš první pejsek byl z útulku. Bylo to dobré rozhodnutí?

L. Štěpánková: Velmi dobré. Tvrdím, že nakonec je všechno tak, jak to být má. Psa jsem si přála už coby dítě, ale rodiče mi ho nikdy nedopřáli. Pořídila jsem si ho tedy až v Pardubicích. Asi čtyřměsíční fenečku z útulku. A nikdy jsem svého spontánního činu nezalitovala, bylo to krásné období. Mimochodem, pes člověku taky spolehlivě dobíjí baterky. Už máme dalšího.

Dlouho jste prý odmítala používat sociální sítě. Jak jste na tom teď?

L. Štěpánková: Vyloženě aktivní na sociálních sítích nejsem, ale už je neodmítám a občas na ně nakouknu. Pokud tam nějaký příspěvek umístím, většinou se to týká divadla. Nic ze svého soukromí tam rozhodně nedávám. A fotit jídlo na talíři přede mnou a pak tu fotku dávat na facebook mi přijde dost uhozené. Sociální sítě moje parketa zkrátka nejsou.

Z příspěvků na sociálních sítích lze nezřídka nabýt dojmu, že co člověk, to politolog. Vy politiku sledujete?

L. Štěpánková: Sleduju, tomu se jeden asi nevyhne, ale do života si politiku moc nepouštím. Stejně ji neovlivním a akorát se zbytečně rozčílím. Stojí mi to za to? Nestojí.

Skutečně nemáte televizi?

L. Štěpánková: Už jo. Od loňského listopadu. Televizi jsme k životu nikdy nepotřebovali a i teď ji používáme ve vytyčených mezích. Dřív, když jsem se na něco chtěla podívat, podívala jsem se na to prostřednictvím počítače. Nyní jde v televizi využívat různé archivy, takže je to vlastně trochu podobné.

Herec je stále pod tlakem kritiky. Divácké i profesionální. Jak to snášíte?

L. Štěpánková: Kritiku svého hereckého výkonu už jsem si dlouho nepřečetla. Ale když jsem natočila minisérii Matematika zločinu, kde jsem měla hlavní roli, občas jsem zabrousila na ČSFD (internetový portál Česko-Slovenská filmová databáze, pozn. red.) a podívala se, co se tam o mně píše. Vesměs to bylo příjemné čtení a s vyloženě hrubým hodnocením či dokonce s nadáváním jsem se nesetkala nikdy. Konstruktivní kritiku beru, je přínosná.

Souhlasíte s tím, že člověk musí mít rád především sám sebe? Aby mohl mít rád druhé?

L. Štěpánková: Teď jste brnknul na strunu, která mě poslední dobou hodně zajímá. Kvůli dětem a kvůli práci jsem na sebe poměrně zapomínala. Učím se to nedělat. Když nemáte rád sám sebe, když neumíte být sám se sebou a neumíte se pochválit, je váš život komplikovaný.

Je něco, na co nemáte čas a mrzí vás to?

L. Štěpánková: Chtěla bych mít víc času na svoje kamarádky. Někdy jsem ve vleku své práce, když nejsem v práci, jsem ráda, že jsem doma, a mám pocit, že jsem tak s některými lidmi ztratila kontakt. A to mě mrzí. V rámci toho, že se učím mít se víc ráda, bych se chtěla víc potkávat se svými přáteli. Věřím, že se mi to podaří.

- Sváťa Doseděl -