07.02.2024
Třeboň – Štědrý den může začít tak nějak všelijak. Po svém to pojal 47letý muž z Třeboně, jehož...
01.02.2024
Máme tu nový rok a jistě od něj lze očekávat další várku překotných událostí. Pozitivních i těch,...
01.02.2024
Přibývá lidí s úzkostnými stavy? Z čeho mají lidi deprese a jaká léčba zabírá? „Řešit depresi...
Publikováno: 01.03.2022
Reportáž o psí chovné stanici, kterou jsme otiskli v lednovém vydání, vyvolala zejména mezi pejskaři nevoli a rozhoření a brzy se objevil i příběh, jenž sice s uvedenou reportáží nesouvisí, ale tematicky je, jak se říká, z téhož rance. A je vpravdě otřesný. Něco jednomu prostě hlava nebere. Tohle snad ani nemůže být pravda, říká si. Jenže ono to pravda je. Bohužel.
Člověka, v jehož blízkém okolí se níže popsaný příběh odehrál, ponecháváme v anonymitě, neboť potíže mu určitě způsobit nechceme a utajení jeho identity na obsah sdělení beztak žádný vliv nemá. Pán je z Jindřichohradecka a my mu propůjčili jméno Karel.
Příbuzná pana Karla (nebudeme konkrétní) není zřejmě žádný myslitel, ale tentokrát to už vážně přehnala. K práci se prý staví velmi vlažně a její malý potomek to s ní mnohdy nemá právě lehké. Nedávno si ale děcko na mámě vymohlo splnění svého velkého přání – dostalo pejska. Radost to byla veliká, ovšem od počátku muselo být všem jasné, že dítě se o pejska samo postarat nedokáže a významná část péče o něj skončí tudíž na bedrech maminky. Jenže ta se k péči o mazlíka postavila údajně stejně jako ke všemu ostatnímu. Kašlala na něj.
Pejsek mohl být sebevíc nenáročný, ale panelák párkrát denně obejít prostě potřeboval. A když dostatečně často venčen nebyl, nezbylo mu nic jiného, než zvednout nožičku doma a zkropit podlahu. A loužičky či mokré fleky se panímámě pranic nezamlouvaly. Člověk by řekl, že se nad svým přístupem zamyslela a na venčení zapracovala, ale to ne! Paní na to šla logicky. Pročpak pejsek čůrá? Protože bumbá. Ano. Takže když nebude bumbat, nebude ani čůrat. Jak jednoduché, že? A přestala mu dávat vodu.
Dlouhá muka,
kolaps orgánů
Zvrácenou logikou vedený systém fungoval. Pejsek nepil a nečůral. Dobře mu ale rozhodně nebylo. Jeho dehydratované orgány trpěly a pozvolna spěly ke kolapsu. Zvíře doslova umíralo žízní. Jak dlouho tahle šílená situace trvala, náš zdroj přesně neví, ale pro toho ubohého psa to musela být hotová věčnost.
Když jednoho dne „konečně“ zkolaboval, skončil v ordinaci veterinárního lékaře. O kterého veterináře se jednalo, redakci Žurnálu známo není, ale o život pacienta prý bojoval statečně. Pejsek byl pomocí kapaček zavodněn a poté nezbývalo, než vyčkat, jak to s ním dopadne. A dopadlo to bohužel špatně. Do ordinace byl dopraven příliš pozdě a nepřežil.
Co na to říká viník, nevíme. Jméno oné ženy zdroj nesdělil a my se jí proto zeptat nemůžeme. Obáváme se však, že jí je to jedno. Vždyť to byl jenom pes, ne? Jednání asociálního člověka vykazovalo v tomto případě jasné znaky sadismu, přičemž tvrzením, že za celou tou hrůzou byla především mozková tupost, majitelku psa obhajovat určitě nelze. Vysvětlit to tak asi jde, omluvit nikoliv. Doufejme, že do rukou této paní už se žádný pejsek nikdy nedostane.
- Svatopluk Doseděl -