...další články

Martin Kraus: Za to, že dělám to, co dělám, může dílem i Belmondo.

Vystudoval jste strojní průmyslovku. Proč jste v oboru nezůstal a dal se na herectví?

M. Kraus: Protože průmyslovka byla naprostý omyl. Šel jsem na ni kvůli tomu, že tam šli tři moji kamarádi ze základní školy, a to nebyl rozumný důvod. Brzy jsem zjistil, že tahle škola není nic pro mě, ale nakonec jsem nějakým záhadným způsobem odmaturoval.

A pak jste tedy šel na brněnskou JAMU?

M. Kraus: Ne hned. Po maturitě jsem vystřídal několik zaměstnání. Pracoval jsem za barem a v pojišťovnictví, dělal jsem osobního šoféra a sedm měsíců jsem pracoval v Anglii. A právě tam jsem si koupil knížku o Jeanu-Paul Belmondovi, kterého jsem vždycky obdivoval, jedním dechem jsem ji přečetl a poté se rozhodl, že to prostě prubnu. A přihlásil jsem se na JAMU. Takže za to, že dělám to, co dělám, může dílem i Belmondo.

Máte stálé angažmá nebo jste tzv. na volné noze?

M. Kraus: Jsem hercem na volné noze. Vyhovuje mi to. Po JAMU jsem nastoupil do angažmá v Divadle na Vinohradech, ale asi po roce a půl jsem toto divadlo opustil. Došlo tam totiž ke změně vedení i ansámblu a jaksi jsme si vzájemně nevyhovovali. Proto jsem se osamostatnil a už na volné noze zůstal. Tou dobou jsem točil seriály, sem tam i nějaký film, takže práce jsem měl hodně a stálé angažmá tudíž ani nepotřeboval.

Divadlo, film, seriál… Kde se cítíte nejlíp?

M. Kraus: Na koni! (smích) Tohle je těžká otázka. Ono ty tři věci nejde dost dobře srovnávat. Každá představuje specifické odvětví jednoho řemesla a já mám rád všechny tři stejně.

Z mého pohledu byla opravdu výrazná vaše role floutka Vašíka v úspěšném televizním seriálu Vyprávěj. Která role byla zásadní z pohledu vašeho?

M. Kraus: Řekl bych, že to byla pohádka Kouzla králů (2008). Měl jsem tam hlavní mužskou roli a divákům jsem se mohl poprvé pořádně předvést. A asi se to podařilo, protože hned poté jsem začal dostávat nabídky další.

Máte nějakou vysněnou roli?

M. Kraus: Ano, i když ne úplně konkrétní. Strašně rád bych si zahrál ve filmu, kde bych mohl ukázat, že fakt dobře jezdím na koni. Částečně se mi to přání vyplnilo díky dokumentárnímu seriálu Českem na koňském hřbetu (2021), který jsme s mladším bráchou Ondřejem natočili pro Českou televizi a kde jsme si moc hezky zajezdili.

Co říkáte na současný trend obsazovat do typických bělošských rolí černošské herce, na to, že málem v každém filmu musí být homosexuál…? Koneckonců, americká produkce prý chtěla černochy i do Jáklova Jana Žižky. A co takové ty věci jako gender, padesát pohlaví, hnutí Me Too nebo Black Lives Matter…?

M. Kraus: Co na to mám jako říkat? Mám dojem, že se svět úplně zbláznil. Už jsou i veřejná WC s označením kabinek DÁMY, PÁNI a TO. Nechápu a přijde mi to ujetý. Dokonce jsem slyšel, že snad má být zakázáno, aby černošského herce daboval bílý dabér. To už je úplně na palici. Někdo tu systematicky vytváří umělé problémy, které jsou naprosto zbytečné a škodí. Čemu asi tak prospěje, když ve Třech mušketýrech bude hrát D´Artagnana černoch?

Říká se, že začínající herec či zpěvák touží po tom, aby byl natolik známý, že ho lidi budou na ulici poznávat, ale když se známým stane, začne si naopak přát, aby poznáván nebyl. Nasadí černé brýle, narazí klobouk… Jak to máte vy?

M. Kraus: (smích) Svou proslulost bych až tolik nepřeceňoval. Bruce Willis skutečně nejsem a na ulici se maskovat nepotřebuju. Lidi mám rád a nevyhýbám se jim, naopak. Vždyť i díky nim můžu dělat práci, která mě baví a živí, tak to prostě je.

Říká se vám český Belmondo, to jméno už zde padlo. Někde čtu, že vám to lichotí, jinde zase, že z toho přízviska nadšen nejste. Co je pravda?

M. Kraus: Je to samozřejmě blbost, ale my Češi už jsme takoví. Máme tendenci pořád někoho k někomu přirovnávat či přiřazovat. A já dostal Belmonda. Jenže Belmondo, stejně jako další ikony, je a vždycky bude jenom jeden. Na druhou stranu, když slyším, že se mi říká český Belmondo, proč by mi to proboha mělo vadit? Jak už jsem řekl, tenhle člověk, jehož jsem vždy obdivoval, mě k herectví de facto přivedl, a jestli jsem k němu přirovnáván, je to skvělé.

Krausů se ve veřejném prostoru vyskytuje víc. Dávají vás lidi příbuzensky dohromady?

M. Kraus: Dávají, ale už míň než dřív. Když jsem byl hostem pořadu Jana Krause, hezky jsme si na to téma poklábosili. Občas se mi stane, že mi i někdo z branže řekne, ať pozdravuju tátu, načež já odpovídám něco ve smyslu, že moc rád, ale táta že vzkazujícího člověka zcela jistě nezná. Někdy je to komické.

Váš již zmíněný mladší bratr Ondřej je taky herec. Byl jste mu inspirací?

M. Kraus: Troufám si říct, že ano. Zatím jsme spolu ještě nehráli, ale třeba to přijde.

S Martinem Zounarem jste v rámci svých rolí ve hře Dva nahatý chlapi šli donaha. Byl to problém?

M. Kraus: V této hře jsme sice nahatí, ale je to vymyšleno tak, aby diváci z naší nahoty příliš neviděli. Musím však říct, že když jsme před premiérou stáli nazí v portále, moje ego bylo (ukazováček a palec dva centimetry od sebe, pozn. red.) takhle malý. (smích)

Hrajete i ve videoklipech Marka Ztraceného nebo Lucie Vondráčkové. Je tahle hudba vaše oblíbená nebo to prostě byla jen práce?

M. Kraus: Do každého videoklipu bych nešel, ale hudbu Lucky a Marka mám rád a rád mám oba jako lidi, jsou to přátelé. Jejich písničky navíc milují naše děti, takže i z toho důvodu jsem účast v těch klipech odmítnout ani nemohl. A když už jsme u hudby, já vyrostl na té české. Karel Gott, Helena Vondráčková, Jiří Korn, Hana Zagorová, Olympic… Českou muziku mám prostě rád.

Usměvavý, uvolněný a také trošku unavený. To o vás píší na internetu. Je to pravda? Jste prací znaven?

M. Kraus: Nééé! Unavený nejsem! Na únavu ještě nárok nemám. A poté, co jsme přečkali depresivní covidové období, už snad nestojím ani o žádnou dovolenou.

Na internetu píší i to, že vás fanynky nenechají na pokoji. Jak je to s tímhle?

M. Kraus: To tam fakt píšou? Pitomost! Je mi čtyřicet, mám ženu a tři děti a pro fanynky dávno nejsem dobré sousto.

Co vy a bulvár? Boj? Klid?

M. Kraus: Pohoda. Určitě s bulvárem neválčím. Mám dojem, že novinářům z bulváru je lepší odpovědět. Když jim totiž neodpovíte, vaši odpověď si vymyslí, a ta pak zpravidla stojí zato. Navíc si nemyslím, že bulvár bůhvíjak zajímám. Období večírků je za mnou a po práci utíkám k rodině a ke koním.

Svého času jste se účastnil natáčení pořadu VIP Prostřeno. Musela vás produkce dlouho lámat, abyste do toho šel?

M. Kraus: To bude už tak deset let. Tenkrát jsem nastoupil do seriálu Cesty domů a má účast ve VIP Prostřeno byla v podstatě součástí jeho propagace. Mě to ale nevadilo. Vařím totiž rád a myslím, že i slušně. Pro své hosty jsem tehdy připravil kachnu s knedlíkem a místo polévky se podávalo točené pivo. Docela jsem s tím menu uspěl.

Na co se v kuchyni specializujete? Pokud vím, na omáčky ne.

M. Kraus: Máte dobré informace, omáčky moje parketa nejsou. Mojí doménou je maso na sto způsobů. K mým oblíbeným receptům patří ten, co je takřka bezpracný. Vezmete flák masa, vepřového nebo hovězího, to je jedno, osmahnete ho na pánvi, osolíte, opepříte a šoupnete do keramické zapékací mísy. K masu přiložíte hrušky zabalené ve slanině a tři hodiny to všechno pečete. Na plný ceres. Nic víc se s tím nedělá a výsledek je senzační.

K vašemu životu patří i koně. Už od dětství, je to tak?

M. Kraus: Přesně. S koňmi jsem vyrostl a na našem rodinném statku jsem s nimi dodnes. Bez koní si život vůbec neumím představit.

Takže popadnout vidle a jít kydat vám problém nedělá?

M. Kraus: Naopak! Já při tom psychicky odpočívám. Někteří chlapi chodí na fotbal nebo do hospody, já si na sebe místo toho vezmu džíny a vytahaný svetr a jdu s vidlemi do stájí. Práce s koňmi a okolo nich mě totiž strašně baví.

Dočetl jsem se, že na vašem statku máte 48 koní. Asi nebudou všichni vaši, že?

M. Kraus: Ono už jich tam máme víc, tuším třiapadesát. A máte pravdu, všichni naši nejsou, víc než polovina z nich je u nás jen ustájena. A naši koně jsou vlastně tátovi koně, stejně jako celý ten koňácký byznys.

Vaše paní je veterinářka, to se asi hodí ne?

M. Kraus: To mi povídejte! Má práci v práci i doma.

O seriálu Českem na koňském hřbetu už jsme mluvili. Projel jste se tam i na dostihových koních, které jste přirovnal k Ferrari. V čem spočívá rozdíl mezi běžným jezdeckým koněm a koněm dostihovým?

M. Kraus: Dostihový kůň je samostatná kategorie. Tihle koně jsou extrémně temperamentní, hůř se ovládají i brzdí a prostě jen běží, nebo spíš letí. A závodění je děsně baví. Kdo tvrdí, že tomu tak není, neví, o čem mluví.

Říkáte, že jste byl odkojen venkovem, dozrál jste až na vysoké škole a s hospodou jste se potkal výrazně později, než vaši vrstevníci. Máte pocit, že jste byl o něco ochuzen?

M. Kraus: Ne. A nepolíbenost průmyslováka od koní se mi na JAMU stala výhodou. Všechno tam pro mě bylo nové, já to vstřebával jako houba a připadal si jak Alenka v říši divů. Ta škola mě moc bavila a jsem si jist, že bez ní bych to, co dělám, dělat nemohl.

Jste v životě šťastný? Cítíte se naplněn?

M. Kraus: Mám skvělou rodinu, děti Filípka, Adélku a Aničku, k tomu koně, práci, která mě baví… Ano, jsem šťastný. Víc než dost.

V současném hitu Radůzy a Roberta Křesťana se zpívá: Bez lásky jsem jenom smutnej, ale bez přátel bych nepřežil. Máte to taky tak, nebo spíš opačně?

M. Kraus: Na prvním místě je u mě láska. K manželce, k dětem… Přátelé jsou v mém životě moc důležití, přijdou však na řadu až potom. Takže to mám opravdu nastaveno obráceně, než jak to zpívají ti dva. Bez přátel jsem jenom smutnej, ale bez lásky bych nepřežil.

- Sváťa Doseděl -