...další články

Matouš Ruml exkluzivně pro Žurnál!

Nemůžu začít jinak než profláknutým Lexou. Tahle role v seriálu Comeback vás obrovsky zviditelnila. Bylo těžké ji získat?

M. Ruml: Vlastně ani ne. S režisérem Jakubem Sommerem jsem se sice už tehdy znal, ale to nebylo až tak důležité. Byl jsem standardně pozván na casting, absolvoval ho a uspěl. Sitcom, jako formát, vyžaduje určité herecké specifikum, které já nejspíš mám. Musím však říct, že hraní, kterému se věnuji teď, je pro mne mnohem těžší.

Lexa je děsnej pošuk a trouba, jak se vám hrál?

M. Ruml: Nádherně. Humor mám moc rád a Lexova postava byla bezvadně napsaná. Pubertální blb se mi hrál opravdu skvěle. A hlavně… Strašně mě to bavilo. Od začátku do konce.

Drželi jste se při natáčení striktně scénáře, nebo bylo místo i pro improvizaci?

M. Ruml: Scénář se dodržovat musel. My, tedy herci, jsme ale požádali, aby se zkoušek účastnili i scénáristé a naše nápady do scénáře pokud možno zařadili. První verze scénáře prošla tedy během zkoušek určitými změnami, vykrystalizovala ve verzi finální, a té už jsme se na place drželi. Nazval bych to pozitivní symbiózou mezi herci, scénáristy i režisérem.

Jaká byla vaše puberta?

M. Ruml: Moje puberta byla tichá. Role v Comebacku mi umožnila vyřádit se dodatečně.

Herecký tým Comebacku byl vpravdě hvězdný. Dejdar, Matonoha, Batulková a další. Jaká to byla parta? Myslím z pracovního hlediska…

M. Ruml: Parta jsme byli úžasná. Možná to bylo i tím, že nás bylo málo a my trávili většinu času pospolu. Nebyl mezi námi nikdo, koho to nebavilo, nikdo kdo by prudil… O to víc nás ta práce těšila.

S komickou postavou Lexy jste opravdu dost svázán. Nemůže to být kontraproduktivní? Nebyl jste zařazen do škatulky „trhlej puberťák“?

M. Ruml: Možná z pohledu diváků, ale v práci ten pocit rozhodně nemám. Pravda ovšem je, že filmoví režiséři nemají všeobecně moc rádi herecké tváře, které jsou okoukané z televizních seriálů.

Značným procentem diváků jste každopádně vnímán jako představitel rolí komediálních. Váš žánrový záběr je ale mnohem širší. Můžete nám ho trochu přiblížit?

M. Ruml: Mám toho skutečně víc. Natočil jsem dva filmy, dvě televizní pohádky, hraju divadlo, a to rozhodně nejen komedie, dělám dabing…

Dokážete si sám sebe představit třeba v roli vrahouna?

M. Ruml: Ale jo! Já se nebráním ničemu. A záporné role mají něco do sebe. Vzhledem k tomu, že vypadám mladší, jsem v divadle obsazován spíš do rolí milovníků, princů atp. Koneckonců, mám za sebou i roli Romea. Takže záporňáka bych si zahrál rád. Uvidíme, třeba se dočkám i vrahouna s motorovkou.

Vaší první velkou filmovou rolí byla role ve filmu 10 pravidel jak sbalit holku. Jak ten film u diváků uspěl?

M. Ruml: Žádný rapidní úspěch určitě nezaznamenal, ale propadák to taky nebyl. Je to taková příjemná, neprovokativní komedie, a pokud vím, návštěvnost byla nadprůměrná.

Mohl jste hrát ve filmu Milana Šteindlera O život, ale odmítl jste. Údajně vám byly proti srsti intimní scény. Je to pravda?

M. Ruml: Nebylo to jen kvůli tomu. Milanu Šteindlerovi jsem už během castingu řekl, že se mi tenhle film dělat nechce. Nadsázka, s jakou byla ta komedie napsána, mě vcelku bavila, ale vadilo mi, že tam jde vlastně jen o potrat. Vyříkali jsme si to samozřejmě v dobrém.

Divadlu jste se věnoval už coby kluk…

M. Ruml: Ano, byl jsem členem dětského divadelního studia. V dnešním Švandově divadle.

Znamená to, že jste měl, co se vašeho povolání týče, vždycky jasno?

M. Ruml: Je to tak. Konzervatoř byla pro mě jasná volba. Napoprvé to sice nevyšlo, ale můj druhý pokus už byl úspěšný. Když člověk o něco hodně stojí, má smysl za to bojovat.

O tom, že to byla dobrá volba, svědčí i vaše ocenění cenou Thálie. Kdy jste ji dostal?

M. Ruml: V roce 2012. Byl jsem oceněn za přínos českému divadlu v kategorii mladých činoherců do 33 let.

Co to pro vás znamenalo?

M. Ruml: Především jsem cítil velkou radost z vědomí, že svoji práci dělám dobře a lidi to oceňují. Byla to pro mě i obrovská motivace k tomu, abych pracoval dál a ještě líp. Taky mi to potvrdilo, že jsem se v životě vydal správnou cestou.

Vaše popularita je nesporná. V jednom hudebním klubu po vás prý holky házely podprsenky, je to pravda?

M. Ruml: Ale ne! To zase jenom zaúřadoval bulvár. Stalo se to na Slovensku po premiéře filmu 10 pravidel jak sbalit holku. Holky po mě ale podprsenky neházely, podprsenku dal před objektiv fotograf, a už to jelo.

Fanynky nicméně určitě máte. Co na jejich přízeň říká vaše manželka? Nežárlí?

M. Ruml: Kdepak. Nežárlí, ani nemá proč. Ono to není zase tak horké. Když se totiž holky dozvědí, že jsem ženatej a mám dvě děti, jejich zájem vesměs opadne (smích).

Když jste se brali, bylo slečně Tereze 19 a vám 21 let. Dva roky na to se vám narodil syn. Nenapadlo vás někdy, že jakoby hodně šlapete na plyn?

M. Ruml: Napadlo, ale na druhou stranu si to všechno užívám. S Terezou jsme od začátku věděli, že nemáme na co čekat. Hodí se na to moje oblíbená replika ze hry Hodina mezi psem a vlkem o Françoisovi Villonovi. Když se otec Villona zeptá jak se má, on mu odpoví: Život se mi trochu splašil. Staví se na zadní, ale za to krásně ržá.

Dnes už máte děti dvě. Holčičku a kluka. Chcete pokračovat dál? Slyšel jsem něco o sedmi statečných…

M. Ruml: Jo, to jsem opravdu řekl, ale už hodně dávno. Sedm dětí… Jenže to už neplatí. Dvě děcka mi zatím bohatě stačí. Neříkám, že na nás někde nečeká třetí, ale sedmička to určitě nebude.

Hrajete, zkoušíte, natáčíte, dabujete… Máte vůbec na rodinu čas?

M. Ruml: Míň, než bych si přál. V zimě – přes Vánoce – jsme ale byli všichni v Mexiku a mohu říct, že to bylo naprosto úžasné. Příští měsíc budu mít svou padesátou divadelní premiéru a rozhodl jsem se, že to bude takový můj životní mezník. Minimálně rok žádné další divadlo zkoušet nechci. Což znamená, že budu s rodinou mnohem víc.

Ještě k domácnosti… Údajně vás baví pečení?

M. Ruml: Baví. Mým snem je otevřít si kavárnu spojenou s cukrárnou, a tu zásobovat vlastními produkty. Už od konzervatoře nosím na každou premiéru dort, konkrétně tiramisu, ale zrovna tiramisu se nepeče. Poslední dobou nemám bohužel na tuhle zálibu čas.

Jste věřící. Katolík. K víře vás přivedli rodiče?

M. Ruml: Ne. Dospěl jsem k tomu sám. Ten proces se nazývá konvertování k víře.

Katolík, Středoevropan… Co říkáte na zjevnou islamizaci Evropy, tedy i naší země? Domníváte se, že nám hrozí nějaké nebezpečí?

M. Ruml: Já myslím, že nám nebezpečí nehrozí. Atmosféru strachu vytváříme do jisté míry sami. Pořád se něčeho bojíme a tím pádem možná i něco přivoláváme. Co se islámu týče, jsem úplně v klidu.

Nepochybně někdy hřešíte. Které neřesti byste se rád zbavil?

M. Ruml: Chtěl bych přestat kouřit. A rád bych se zbavil takové té životní rutiny – chodit do práce, vydělávat peníze, platit daně, tehdy a tehdy někde být… Je mi ale pochopitelně jasné, že to nepůjde. Nehledě na to, že tohle se ani nedá nazvat neřestí, je to tak prostě nastaveno. Ovšem hypoteticky… Kdyby to šlo, určitě bych to bral.

- Svatopluk Doseděl -