Mentálně postižený Robert musel opustit byt a teď nocuje pod širákem. Přežije zimu?

„Od tří let jsem byl v léčebně pro mentálně postižené v Opařanech, to je město mezi Milevskem a Pískem,“ říká Robert a vzpomíná, že pobyt tam nebyla žádná sláva. „Týrala mě jedna zdravotní sestra, dodnes si pamatuju její jméno. Bila mě, strkala mi hlavu pod vodu a nahého mě nechávala sedět na dvoře. Jednou mě tam takhle našla babička a odvezla mě k sobě domů. Na revers. Babička na mě byla hodná. Jenomže pak jí doktor nařídil, že mě musí do léčebny vrátit.“

Babička lékaře poslechla, ale Robert konstatuje, že po svém návratu to v léčebně lepší rozhodně neměl. Strávil v ní čtyři a půl roku a do osmi let nemluvil.

Když mu bylo devět, přešel z Opařan do léčebny v Černovicích u Tábora, kde už se k němu chovali lépe, a zůstal zde do jedenácti let. Poté byl přemístěn do ústavu v Oseku u Strakonic, který opustil ve 32 letech a následně začal využívat služeb občanského sdružení Proutek, sídlícího v Plasné u Pluhova Ždáru, na jehož obecním úřadu je trvale hlášen dodnes. Jmenované občanské sdružení mu zajišťovalo ubytování v bytě na hradeckém sídlišti Vajgar i práci ve své chráněné dílně, ovšem jen do roku 2012.

Obviněný Robert

podezření odmítá

V bytě Proutku bydlel Robert spolu s Františkem M. a ještě s jedním mužem jménem Jarek a zdálo se, že se jejich soužití obejde bez problémů. Jenže problém nastal. Z bytu se totiž ztratila Františkova bunda a notebook a František z krádeže obvinil Roberta. Ten však toto obvinění odmítá a zdůrazňuje, že do bytu chodila řada návštěv. „Myslím si, že krádež má na svědomí právě někdo z těchto lidí,“ míní a dodává: „Jedna Františkova návštěva mi sebrala mikinu a já si říkám, že krádež notebooku a bundy může mít na svědomí stejný člověk. Důkaz toho, že jsem kradl já, neexistuje.“

Robert musel byt každopádně opustit, a kam půjde, to prý nikoho nezajímalo. Připomeňme, že vzhledem ke svému mentálnímu postižení má Robert soudně přiděleného opatrovníka, jímž je obec Pluhův Žďár.

„Můj opatrovník spravuje i účet, na který mi chodí invalidní důchod,“ konstatuje Robert s tím, že na tomto účtu má i nezanedbatelné úspory. „Mým snem je nájemní byt v Jindřichově Hradci,“ říká Robert. „Postarat se o sebe umím a na nájemné bych díky svému důchodu měl.“

Robert potřebuje pomoc

Jen aby nepřišla pozdě

V současné době se Robert potlouká po Hradci, občas zajde za kamarády na tzv. Šindelnu (městský bytový dům pro sociálně slabé) a přespává pod širým nebem na vysloužilé matraci vedle bistra u Billy na sídlišti Vajgar. Nemá bundu ani spacák a přikrývá se jen tenkou dekou, což může být v tomto ročním období i životu nebezpečné. Nabízí se tedy otázka, co lze pro Roberta udělat. Jaké má vlastně možnosti? A co jeho soudem ustanovený opatrovník? Pečuje o svého svěřence dostatečně? Neupoutá Robert zájem lidí až ve chvíli, kdy se jedno mrazivé ráno u bistra neprobudí a bude třeba zařídit mu pohřeb?

- Svatopluk Doseděl -

(vyjádření Roberta Erharta byla stylisticky upravena)