...další články

Michal Viewegh exkluzivně pro Žurnál

 

Máte za sebou vážný zdravotní problém. Jak se cítíte?

M. Viewegh: Žádná velká sláva to zatím není. Můj stav se ale zlepšuje a už to, že jsem nyní do Hradce přijel sám autem, je pokrok. Pořád však mám velké potíže s pamětí a s udržením pozornosti, trpím lehčími depresemi… Říkají mi, že to může trvat i dva roky. Rok už mám za sebou, tak uvidíme.

Co se vám vlastně přihodilo?

M. Viewegh: Začátkem prosince 2012, zrovna když jsem byl doma sám s dětmi, se u mě objevily příznaky infarktu. Naštěstí jsem neprodleně zavolal záchranku a zachránil si tak život. Lékaři v sanitce musím vzdát hold za to, že mě nenechal odvézt na pohotovost, nýbrž rovnou do IKEMu. Díky tomu jsem totiž zřejmě přežil. Devadesát procent takto zdravotně postižených lidí prý umírá. Mám na mysli prasklou srdeční aortu.

Svůj zážitek jste knižně zpracoval. Jak se vám knížka Můj život po životě psala? Asi to bylo o dost jiné, než vaše předchozí věci…

M. Viewegh: Především to pro mě byla jediná možnost psaní. Nebyl jsem totiž schopen vymyslet ani udržet souvislý děj, pamatovat si postavy atp. Tato kniha se mi ale psala jakžtakž dobře. Vycházel jsem ze svých deníkových zápisků a s diářem v ruce jsem psát dokázal. Tolik z hlediska technického. Z hlediska psychického to bylo také zvláštní. Psát milostný románek by bylo určitě lepší než popisování vlastních depresí a návratu od prahu smrti. Jenže jak už jsem řekl, nic jiného jsem tou dobou tvořit nemohl.

Četl jste někdy knihy na téma života po životě? Například něco od Briana Weisse nebo Raymonda Moodyho?

M. Viewegh: Ano, konkrétně Moodyho jsem četl. V době, kdy jsem byl ještě zpupný realista, jsem tuto tématiku dokonce parodoval. Aniž bych samozřejmě tušil, co mě jednou čeká. Nebudu předstírat, že jsem viděl bílý tunel a zářivé světlo, ale klinická smrt nepříjemný zážitek nebyl. Pokud to tak tedy lze říci.

Opravdu jste absolvoval klinickou smrt?

M. Viewegh: Bylo mi to řečeno.

Uvažujete o tom, že na toto téma napíšete román? Myslím fikci, žádnou autobiografii…

M. Viewegh: Nápad už se mi v hlavě zrodil. Ten román by měl být tragikomický a jeho pracovní název je Don Juan po infarktu. Profesionálního svůdníka potrefí infarkt a on si přestane pamatovat, co které ženě slíbil a nejednou třeba zjistí, že ho čekají tři svatby najednou. Taková smutná legrace.

Jeden můj kamarád byl vždycky tak trochu cholerik a snadno se nechal vytočit. Vloni ale dostal infarkt a následně musel podstoupit kardiologickou operaci, po níž se dle svých slov úplně změnil. Prý už se nerozčiluje a s ničím nepodstatným si hlavu neláme. Cítíte něco podobného?

M. Viewegh: Ani ne. Rád bych patřil k těm deseti procentům lidí, co si uvědomují, že dostali přidáno a užívají si toho. Já se ale bohužel nedokážu nestresovat. Kvůli potížím s pamětí neustále něco hledám. Klíče, peněženku, řidičák, zapomínám na schůzky… Život bez plně fungující paměti a prostorové orientace je zkrátka hroznej.

Do Hradce jste ale včera (21. ledna) přijel autem. Při řízení problémy nemáte?

M. Viewegh: Snažím se jezdit ve dne a pomáhá mi navigace. Řízení už mi lékaři každopádně povolili.

Pojďme dál… Chystá se nějaká filmová či televizní adaptace vašeho díla?

M. Viewegh: Ano. Alice Nelis právě točí stejnojmenný film podle mé novely Andělé všedního dne, jehož premiéra by měla být tuším letos na podzim.

Jste jedním z mála českých autorů, kteří se psaním úspěšně živí. Je za tím podle vás výhradně talent a vypravěčská schopnost nebo jste se také strefil do díry na trhu?

M. Viewegh: Mluvit o talentu by bylo domýšlivé, ale řekněme, že nějaké řemeslné předpoklady jsem mít musel. Měl jsem štěstí s titulem Báječná léta pod psa, na který jsem pak navázal rovněž úspěšnou Výchovou dívek v Čechách. Mé knížky pochopitelně obrovsky podpořila i jejich následná filmová zpracování. Místo stovky tisíc čtenářů tu najednou byly dva miliony diváků, což bylo úžasné. Jak říkám, měl jsem štěstí.

Jen se štěstím si spisovatel asi nevystačí…

M. Viewegh: To je pravda. Autor bestselleru musí umět psát svižně a čtivě. Když je třeba tak humorně, jindy zase napínavě. Je nezbytné, aby to, co napíše, bylo pro čtenáře z nějakého důvodu atraktivní.

Píšete uvěřitelné příběhy. Jsou čistě výplodem vaší fantazie nebo vycházíte i ze skutečnosti? Ze zážitků svých, ze zážitků přátel…

M. Viewegh: Nikdy jsem nezastíral, že moje příběhy jsou do značné míry inspirovány skutečností. Skutečnými postavami, skutečnými událostmi, skutečnou dobou. Všechny tyto reálné fragmenty příběhu jsou ale upraveny, přibarveny či jinak přikrášleny. V životě určitě není každý dialog dramatický nebo naopak vtipný k uválení, že ano?

Jste úspěšný autor, ale kritika vás přesto občas nešetří. Jak se s tím vyrovnáváte?

M. Viewegh: S kritiky jsem svého času dost válčil. Bouřil jsem se zejména proti tomu, kdo a jak kritiku dělá, ale dnes názory kritiků neřeším. Například recenze na knížku Můj život po životě jsem nečetl vůbec. Co se kritiků a recenzentů týče, nelze je ovšem házet do jednoho pytle. Znám špatné i dobré. Je to stejné jako v každém jiném povolání.

Mnoho známých umělců skončí dříve nebo později u vaření. Vás zatím nikdo neoslovil? Abyste se zúčastnil natáčení pořadu o vaření?

M. Viewegh: Ne. Takový návrh by okamžitě narazil na moji absolutní neschopnost cokoli uvařit. Vážně netuším, co bych v takovém pořadu dělal. Na kameru bych pokrmy mohl jedině konzumovat.

Kuchařky se od vás tedy nedočkáme?

M. Viewegh: To asi sotva. Achille Gregor napsal kdysi vtipnou knížku s recepty na koktejly, a já bych snad mohl vytvořit něco podobného. Tedy knížku o tom jak který nápoj vzniká a jak jsem se jím opil. Vařit podle mé kuchařky a ta jídla potom jíst, to bych nikomu nepřál.

Co říkáte tuzemské politice? Jak byste ji v mezích našeho omezeného časového prostoru okomentoval?

M. Viewegh: Nijak. Po své zdravotní příhodě, po níž jsem půl roku nemohl číst noviny, jsem se o politiku přestal zajímat. Nedíval jsem se na ni ani v televizi. S přihlédnutím k mému zdravotnímu stavu nebylo žádoucí, abych se rozčiloval, a například sledování výroků a skutků Miloše Zemana bylo pro mě tudíž poněkud nebezpečné. Svoji občanskou povinnost jsem splnil dvěma knížkami, v nichž jsem napsal o věcech, které se později potvrdily. Případ paní Nagyové, pana Janouška, pražské mafie… Teď už si můžu dát od politiky volno.

Nebál jste se šťourat do vosího hnízda?

M. Viewegh: Slyšel jsem už i teorii, že to, co se mi přihodilo, byl atentát. Faktem nicméně je, že jsem nenapsal nic, o čem by policie alespoň částečně nevěděla. Že by kvůli mé knize někoho zavřeli, to se nestalo. Nikoho jsem neohrozil a tak jsem snad ani nebyl kandidátem na vraždu.

Z toho, co jste před chvílí prohlásil na adresu Miloše Zemana, vyplývá, že nejste zrovna jeho sympatizantem. Co jste říkal na obří vztyčený prostředník z dílny Davida Černého, mířící vloni z hladiny Vltavy na Pražský hrad?

M. Viewegh: Davida respektuju, i když ne pokaždé jde o naprosté souznění. V názoru na Zemana se každopádně shodujeme. A ten prostředník? Já bych se asi vyjádřil trochu kultivovaněji. Koneckonců, pomocí fejetonu jsem tak i učinil.

Další ranař, Štěpán Mareš, pranýřuje politiky prostřednictvím komiksu. Jak se vám líbí tato forma kritiky?

M. Viewegh: Štěpánův drsný humor je sice někdy na hraně, ale mně se líbí. Je to politická satira bez servítků. Mám to rád.

Jaký máte názor na bulvár?

M. Viewegh: S bulvárem jsem se dvakrát úspěšně soudil, čímž je můj názor na něj definován. Bulvár je žumpa. Zjednodušuje, vytrhává z kontextu, skandalizuje a ubližuje. Jeho tvůrci jsou bezohlední cynici, kteří zvysoka kašlou na to, jak zasáhnou do lidských osudů. Pochopitelně pomíjím případy rádobycelebrit, co bulvár ke svému životu nezbytně potřebují a doslova se mu nabízí. Na bulvár platí snad jediné: důsledně s ním nekomunikovat.

Závěrem k příjemnější záležitosti… Včera jste měl v Jindřichově Hradci autorské čtení spojené s autogramiádou knihy Můj život po životě, kteroužto akci zorganizovala vaše dlouholetá kamarádka Lenka Průchová, provozovatelka místního knihkupectví U Lenky. Slyšel jsem, že zájem veřejnosti byl solidní…

M. Viewegh: Je to tak, účast byla lichotivá. Přitom jsem měl určité pochybnosti o tom, zda o knihu tohoto typu, tedy o jakousi kroniku nemoci, bude vůbec zájem. Ke svému potěšení jsem však zjistil, že mi čtenáři zůstali i v tomto případě věrní.

Jak se vám zmíněné knihkupectví U Lenky zamlouvá?

M. Viewegh: Nechtěl bych, aby to vyznělo jako povinný kompliment, ale toto knihkupectví se mi zamlouvá velmi. Má příjemnou atmosféru. Velká knihkupectví, v nichž člověk málem neví, ve kterém je poschodí, mě nebaví. Důležitá je nabídka knižních titulů, odbornost personálu a ona pozitivní atmosféra. A to vše se v obchodě u Lenky nachází v míře vrchovaté.

A jak se cítíte u nás na jihu?

M. Viewegh: Moc dobře. Mám tu kamarády a jezdím sem často. Kupříkladu do Třeboně. S rodinou na kola nebo za kolegou literátem Mirkem Hulem. Na jihu je hezky, mám to tady rád.

- Sváťa Doseděl -