...další články

Miroslav Táborský exkluzivně pro Žurnál

Minulý měsíc jste oslavil 65. narozeniny. Jak se cítíte?

M. Táborský: Úplně stejně jako předtím. Celý život hraju. A jak se říká, kdo si hraje, nezlobí, a já si navíc myslím, že i pomaleji stárne.

Vyzařuje z vás pozitivní energie. Jak si energii naopak dobíjíte?

M. Táborský: Mám dojem, že si ji dobíjím v práci. Když herec odehraje dobré představení, vydaná energie se mu vrací. To, že dělám práci, o kterou jsem hodně stál a mám ji moc rád, mě udržuje ve formě. Fyzicky i psychicky.

Poslední dva roky se věnujete rekonstrukci chalupy na Šumavě. To je asi také dobíječka energie, nebo ne?

M. Táborský: (smích) Ono je to spíš vybíječka účtu. Ale máte pravdu, práce na chalupě je sice hodně, mnohdy i namáhavé, ale psychickou energii tato činnost skutečně dodává. Člověk zkrátka v tu chvíli myslí úplně na něco jiného. Trefně se tomu říká čistění hlavy. A musím říct, že se jedná o rekonstrukci opravdu zásadní.

Plánujete, že byste se sem s manželkou přestěhovali z Prahy natrvalo?

M. Táborský: Natrvalo ne. Ta stará samota v národním parku nás zachránila během covidu, a my si tehdy uvědomili jak cenu její, tak cenu celého prostředí. A začali jsme si představovat, že s přibývajícím věkem v zaměstnání zvolníme a chalupu začneme využívat intenzivněji. Zvolňování se nám zatím sice příliš nedaří, ale už teď si každý měsíc dokážeme třeba týden volna najít a na chalupu vyrazíme.

Do Hradce jste přijel s divadelní hrou Komedie o komikovi. Je to trochu i o vás?

M. Táborský: Herec v určité míře často hraje sám sebe, ale tahle hra o mě asi nebude. Chlap, jehož hraju, je totiž dost šílený člověk, komik, který absolvoval cestu od umění ke komerci. Je to bavič na konci své kariéry, kterého ostatní postavy nutí k bilancování života.

Je před vámi něco nového? Třeba film?

M. Táborský: Nový film v plánu není, ale protože mám kalendář vystoupení do konce sezóny poměrně zaplněný, tak mi to vlastně vyhovuje. Práce mám až nad hlavu. Ale uvažuje se o natáčení pokračování jednoho oblíbeného televizního seriálu, v němž jsem asi před třemi lety hrál. Jmenovat ten seriál nemůžu, jedná se o projekt komerční televize a upečeno to ještě není.

Když jsme spolu mluvili naposledy, tedy v roce 2017, řekl jste, že se televizním seriálům vyhýbáte…

M. Táborský: Upřesním. Nekonečným televizním seriálům. Seriály, v nichž mě můžete vidět, mají jen několik málo dílů. Osm, dvanáct… Na nekonečných seriálech mi vadí, že si herec nemůže přečíst, kam jeho postava dojde, jak se vyvine a jak dopadne. V případě desetidílného seriálu se mi do ruky dostane scénář celý. Znám prostě svůj začátek i konec. Jako v divadle.

S paní Kateřinou jste manželé déle než třicet let, což u lidí z oblasti showbyznysu není právě standard. Jak jste to dokázali?

M. Táborský: Já bych to nebral, jako že jsme něco dokázali. Prostě nám to tak vyšlo. Vztah se nám zjevně povedl a jsme za to vděční. Samozřejmě nebyl bez mráčků, takový není žádný vztah, ale ty mráčky nebyly nikterak zásadní a objevovaly se spíš v počátku manželství. Je třeba, aby se člověk naučil se svým partnerem žít. A my se to naučili. S přibývajícími lety občasných mráčků ubývalo a ubývalo. Ani si nepamatuju, kdy jsme se naposledy pohádali.

Na divadelní fakultu jste se dostal až na čtvrtý pokus. V roce 1983. Problém byl v kádrovém profilu vašich rodičů. Rodiče dokonce předpokládali, že se dostanete jedině na vysokou školu technického zaměření, kde politika nebyla tak zohledňována. Nakonec jste vystudoval fyziku na pedagogické fakultě a teprve potom přišla fakulta divadelní. Proč to připomínám… Nedávno jsme oslavili 35 let od listopadu 1989. Jak jste spokojen s tím, kam jsme se od té doby posunuli? Přinesla revoluce to, co jste očekával?

M. Táborský: Určitě přinesla. Současný negativismus rozhodně nesdílím, ale je pravda, že tolik problémů, s nimiž se naše demokracie potýkala a stále se potýká, jsem nečekal. Ani že to bude tak bolet. Představy, které jsme tenkrát v listopadu měli, byly mnohdy naivní. A není divu, zkušenosti jsme neměli žádné. Velmi přesně to tehdy vystihl můj kolega z divadla Jiří Ornest. Dva úžasné hektické týdny po 17. listopadu se nás zeptal: „Uvědomujete si, že jsme možná prožili nejšťastnějších čtrnáct dní v životě?“ Často na jeho slova vzpomínám. Lidi se k sobě v tu dobu chovali nádherným způsobem, ale nebylo reálné, aby to vydrželo navěky. Dostali jsme se do normálního života. Postava v mé oblíbené divadelní hře říká, že po 17. listopadu se lidi měli postavit na vlastní nohy a začít se starat sami o sebe, jenže na takové týrání není český národ stavěný. A je to pravda. Spoustě lidí by dnes vyhovovalo, kdyby za ně rozhodoval někdo jiný a oni si v pohodě žili.

Jiří Suchý řekl, že kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než čekal…

M. Táborský: Nejde ani tak o to, jestli se nám víc líbilo dřív nebo teď. Je to o tom, jakým turbulentním vývojem svět prošel a o tom jestli se dožijeme toho, že se zase uklidní. A kapitalismus? Tvrdím, že u nás máme jeho dřevní fázi, která v mnoha ohledech není kultivovaná. Ukažte mi někoho, kdo v téhle zemi dokázal po revoluci něco takového jako kdysi Tomáš Baťa. To je krásná ukázka kapitalismu s vizí, s ideou a koncepcí. Co on všechno vytvořil! Světově proslulou značku, bydlení pro své lidi, celý propracovaný systém… A politiků s dlouhodobou vizí máme bohužel ještě míň. Druhá věc je demokracie. Díky bohu, že ji máme. Ovšem i zde bych byl s jásotem opatrný. Dovolím si odcitovat T. G. Masaryka: „Demokracie není moc dobrý způsob vládnutí, ale nikdo zatím nevymyslel lepší.“

Zpět k vaší branži. V minulosti jste byl poměrně hojně obsazován i do filmů amerických produkcí. Například do brutálního hororu Hostel (2005). Pořád jste ho ještě neviděl?

M. Táborský: (smích) Pořád jsem ho neviděl. Já tam teda v krvavých scénách nehraju, ale ten film je prý docela síla. Je třeba si uvědomit, že takové natáčení trochu připomíná natáčení těch nekonečných seriálů. Nedostal jsem do ruky celý scénář, dostal jsem jen ty jeho části, které se týkaly mě, takže komplexní představu o filmu jsem měl jen mlhavou. Dá se říct, že hotový film vidí herec jen krátce před diváky.

Je účast v zahraničních filmech pro českého herce lukrativní?

M. Táborský: Zpravidla vždycky je to finančně zajímavé.

Ještě k tomu zahraničí. Málem v každém současném americkém filmu musí vystupovat černoch, lesba, homosexuál, nezávislá žena atp. Předělávají se kvůli tomu i klasické příběhy, a to včetně pohádek. Nemáte dojem, že to v Hollywoodu s tou hyperkorektností trochu přehání?

M. Táborský: Přehání to. Něco je úplně postavené na hlavu. Ale netýká se to jen Hollywoodu. Čtrnáct let hraju s Cimrmany a občas přemýšlíme, jestli nás taky nezakážou nebo nás zase nezačnou cenzurovat. To by bylo docela vtipné. V cimrmanovských hrách je nekorektností celá řada, tedy viděno současnou pokřivenou optikou. Legendární Česká soda by dnes neměla v televizi šanci.

Ztvárnil jste komické role, padouchy, blbce, estébáka… Taková pestrost herce asi vybrušuje, mám pravdu? Myslím, když neustrne v jedné poloze.

M. Táborský: Samozřejmě. Vždycky jsem dostával role různých typů a bylo to pro mě velmi inspirativní a osvěžující. Pravda je, že v případě filmů jsem byl zpočátku obsazován zejména do rolí různých ničemů. Poslední dobou zase převažují filmové role komediální.

Senzační je vaše role vesnického starosty v komedii Bezva ženská na krku.

M. Táborský: Jojo, tohle natáčení bylo moc příjemné a velice dobře připravené. Režisér Tomáš Hoffman si s představiteli hlavních rolí sednul a každý si ke scénáři mohl říct svoje a přijít s vlastním nápadem. Dopředu jsme se tedy na všem domluvili a při natáčení se to projevilo veskrze pozitivně.

Zmínil jste, že jste členem ansámblu Divadla Járy Cimrmana. Tohle divadlo bylo za minulého režimu považováno řekněme za trochu rebelské. Přetrvává to dodnes?

M. Táborský: Rebelství už se v podstatě vytratilo, ale zůstala zde hodnota zcela specifického humoru. Je v něm kus našich dějin, kus českého švejkovství… Je to humor, s nímž se divák setká jen málokde. A možná právě proto na nás chodí všechny generace. Rodiče na naše představení vodí dokonce i malé děti. O budoucnost Cimrmanů obavu nemám.

Jste vytížený člověk, máte vůbec čas podívat se na televizi?

M. Táborský: Ale ano, čas si najdu i na televizi, vnímám ji jako formu relaxace. Spíš než na filmy se však dívám na sport atp.

Díváte se na sebe? Nebo v tu chvíli televizi vypínáte?

M. Táborský: Rozhodně nemám potřebu dívat se na filmy, kde hraju, opakovaně. Ale tu a tam se na sebe podívat mi nevadí.

Blíží se Vánoce. Jaké s nimi máte plány?

M. Táborský: Vánoce hodláme strávit v klidu a v kruhu rodinném. Na Štědrý den a Boží hod si vezmeme domů babičku, které je přes devadesát let a žije v domově seniorů, a pak se s manželkou přesuneme na chalupu. Předpokládám, že tam přijedou i naši dva synové se svými nevěstami. Nevěsty říkám jejich manželkám, zní mi to výrazně líp, než snacha. Jsou to prostě nevěsty. A ještě k těm našim plánům… Jakoby nám nestačila Šumava, chystáme se se ženou na menší předvánoční dovolenou na horách jiných. Bereme to jako takovou přípravku na vánoční shon. Moc se na to všechno těšíme.

- Sváťa Doseděl -